Život v šanghajském lockdownu. „Vezmou vám dítě, psa ubijí,“ říká Češka

Dění v Šanghaji připomíná, že pro některé části světa je koronavirus stále tématem číslo jedna. Řešení pandemie po čínsku se však místní vládě vymyká kontrole nejen z pohledu přihlížejících. V největším čínském městě to pod pokličkou přísných restrikcí vře.

V noci mezi výškovými budovami létají drony a nabádají k dodržování protipandemických pravidel. A mimo jiné k tomu, aby lidé na svých balkonech nezpívali. Obyvatelé Šanghaje, nekompromisně zavření za dveřmi svých bytů, řeší základní problém – kde sehnat jídlo. Nářky jdou slyšet nejen z otevřených oken. Žijí hlavně na sociálních sítích.

Seznam Zprávy se spojily s Češkou Janou, která v Šanghaji dlouhodobě žije a pracuje. Zážitky z lockdownu, tolik nepodobnému tomu českému, tak má z první ruky. Jana pro účely článku vystupuje pouze pod svým křestním jménem, redakce její identitu však zná.

Šanghaj je v lockdownu od 28. března.

„Čísla nakažených narůstají každým dnem a jsou naprosto bezprecedentní. Ani před dvěma lety ve Wu-chanu nebylo 25 tisíc případů denně. Všechny nakažené, jak symptomatické, tak asymptomatické případy, Čína posílá do centrální karantény, kde jsou lidé namačkaní v nevyhovujících podmínkách, bez možnosti osprchovat se, bez možnosti pořádně se vyspat, protože v těchto zařízeních se na noc nezhasíná. Nevíte, jestli je den, nebo noc. Propustí vás, až když budete mít třikrát za sebou negativní test,“ popisuje Jana.

Stejně jako mnozí další uvádí, že se potvrzení covidu lidé nebojí kvůli samotnému onemocnění.

„Bojí se toho, co se stane s nimi, jejich rodinami či domácími mazlíčky v případě, že jejich test vyjde pozitivní. Staly se totiž případy, kdy i malé děti byly odloučeny od rodičů a poslány do centrální karantény. Rodiče o stavu svých dětí ani nedostávali žádné informace. Prostě vám odeberou dítě, někam ho odvezou a vy pak o něm třeba týden nic nevíte. Lidé se nemohou dostat do nemocnic na urgentní lékařská ošetření a někdy je to stojí i život,“ říká a potvrzuje tak další zprávy zahraničních médií o omezení zdravotnického systému jen na covidové a akutní případy.

S českým pojetím lockdownu má ten šanghajský pramálo společného i v jiných ohledech.

„Ze všeho nejdřív je třeba si uvědomit, že Číňané bydlí jinak než my v Česku. Městská populace bydlí v takzvaných ‚siaočchü‘, což jsou oplocené areály s obytnými budovami, každý tento areál má bránu hlídanou hlídačem. Takže je velmi jednoduché tuto bránu uzavřít a ‚uzamknout‘ tak všechny obyvatele uvnitř,“ vysvětluje Jana.

Když na začátku března začaly jít statistiky nakažených v Šanghaji prudce nahoru, na řadu přišlo již typické hromadné testování. V sousedstvích, ve firmách, ve školách. „Když někomu v sousedství vyšel pozitivní test, zavřeli nás na dva týdny. Tento ‚malý lockdown‘ znamenal, že lidé nesměli ven ze svého sousedství, ale mohli se volně pohybovat uvnitř areálu. Dalo se objednat jídlo zvenčí, i když už v té době byla nabídka dost omezená, protože tak jako my, i spousta jiných sousedství již byla v lockdownu,“ vzpomíná Jana.

Po propuštění z dvoutýdenního „malého lockdownu“ si svobody užila pouhé čtyři dny. Na řadu přišel „velký lockdown“.

„Původně měl trvat pouze čtyři dny v části Pchu-tung a poté čtyři dny v části Pchu-si. Obyvatelům Pchu-tungu to bylo oznámeno pouze s několikahodinovým předstihem, a měli tak velmi málo času se zásobit,“ říká pro SZ.

Čas navíc, který obyvatelé Pchu-si dostali, ale způsobil panické nakupování. „Supermarkety tak byly beznadějně vyprodané. Donáškové služby už v té době nestíhaly a mnoho objednávek ani nebylo doručeno.“ Šanghajská vláda se snažila hysterii rozptýlit uklidněním, že lockdown potrvá jen čtyři dny. „Trvá to už dva týdny a teď již v obou částech Šanghaje současně,“ dodává Jana.

Z celoměstského lockdownu se tak stala bojovka, při které se lidé v první řadě snaží zajistit jídlo. Nikdo netuší, jak dlouho situace potrvá.

„Já třeba zůstávám každý den vzhůru do půlnoci, protože donáškové služby mají každý den omezený počet objednávek, které stíhají vyřídit, a o půlnoci se to číslo resetuje. Už pátý den v řadě se mi však ukazuje ‚vyprodáno‘ i dvě minuty po půlnoci. Jiní lidé vstávají v 5 ráno, aby zkusili zadat objednávku. Jenže systém je přetížen, vyřízeno je jen minimum objednávek,“ popisuje neúspěšné pokusy.

Možnosti, jak sehnat jídlo, jsou dle ní v tuto chvíli tři.

Jednou z nich jsou zmiňované a často neúspěšné online objednávky z několika obchodů, které získaly povolení doručovat. Druhou možností je spoléhat se na vládní příděly. „Ty se však sousedství od sousedství značně liší, někdo už dostal čtyři balíčky a někdo ještě nic,“ upozorňuje Jana na slabiny systému.

Nebo do třetice, nakoupit prostřednictvím tzv. skupinové objednávky. „Určí se jeden člověk v sousedství, který zorganizuje velkou objednávku z velkoobchodu, musí se ale naplnit minimální počet lidí, kteří si objednají, obvykle je to od 50 do 100 lidí,“ popisuje. Dodává, že soucítí se staršími ročníky, které si jídlo přes chytré telefony nezvládají objednat.

Vzácné chvíle, ve kterých se šanghajští mohou dostat na čerstvý vzduch, přináší docházení na testy. Ne vždy jsou však tyto procházky příjemné. „Na test vás mohou zavolat v jakoukoli denní i noční hodinu, nezáleží na tom, jestli je půlnoc nebo 6 hodin ráno…“ říká Jana.

Nemožnost vycházet přes den ven o to víc trápí početnou komunitu pejskařů. Zatímco v Česku před dvěma lety v dubnu během vládních zákazů vítězili ti, kteří mohli se psem beztrestně chodit po nocích kolem domu, v Šanghaji by neměli šanci.

„Psa vyvenčit nesmíte. Někteří venku nasbírali listí a vytvořili pro své pejsky provizorní záchod na balkoně, jiní své psy na poslední chvíli posílali do psích hotelů. Ale i ty mají omezený provoz, protože jejich zaměstnanci musí být také v lockdownu,“ popisuje Jana a dodává, že na domácí mazlíčky všeobecně vláda „naprosto zapomněla“. „Nikdo si asi nepoložil otázku, kdo se postará o psa/kočku, když je celá rodina v karanténě,“ říká a připomíná případ, který byl příliš i na Číňany.

„Nejvíc nenávisti mezi obyvateli patrně způsobil případ, který se stal před týdnem v Pchu-tungu. Majitel pejska corgiho byl odvážen autobusem do centrální karantény, pejska mu nedovolili vzít s sebou ani jej nechtěli odvézt zpátky do bytu (prý mohl být také nakažený). Páníček tedy pejska vypustil v naději, že se mu nějak podaří najít jídlo venku a že ‚nějak přežije‘,“ popisuje a je jasné, že příběh šťastný konec nemá.

„Pejsek ještě utíkal za autobusem a o pár minut později na něj vzal jeden zaměstnanec lopatu a ubil ho k smrti. Tento případ bohužel není ojedinělý, vláda v tomto ohledu situaci absolutně nezvládla, častokrát je tak o zvířata ‚postaráno na místě‘ obzvlášť krutým způsobem. Je to ohavné, a nejvíc zarážející je to, že se to děje v nejrozvinutějším, nejsofistikovanějším městě Číny,“ uzavírá Češka Jana.

Na čínskou vládu se po incidentu okamžitě strhla kritika, i vzhledem k tomu, že nejde o první takový případ brutálního zabití domácího mazlíčka nakaženého majitele. Pracovník, který psa ubil, měl být oním hlídačem obytného komplexu. Místní úředník odpovědný za záležitosti komunity řekl zpravodajskému portálu people.com.cn, že psa zabili, protože si mysleli, že zvíře představuje riziko šíření nemoci. Majiteli psa prý přislíbili odškodnění.