Koronavirus zavřel hendikepovaným bistro. Teď bojují o živobytí

Samostatně bydlet, pracovat a mít smysluplnou náplň volného času. S takovým záměrem vznikla před 17 lety obecně prospěšná společnost Skok do života. Několika desítkám lidí s mentálním postižením pomáhá se začleněním do společnosti, a to především tak, že jim dává práci ve svých chráněných dílnách a od roku 2010 také ve vlastním bistru.

To je však kvůli pandemii už měsíce zavřené a provozovatelé zvažovali, co dál. Jelikož se už od začátku loňského března snažili najít všem handicapovaným pracovníkům jinou práci, nesáhli si skoro na žádné kompenzace. Částečné kompenzace dostali až za konec loňského roku, když se začaly počítat z poklesu tržeb.

„Za loňský rok máme sekeru 400 tisíc, což jsme si řekli, že v letošním roce zvládneme kompenzovat náhradním plněním. Ale víc se už zadlužit nemůžeme, aby to bylo udržitelné,“ říká ředitelka Skoku do života Kateřina Drábková Bíbusová.

Pokud by se jednalo o běžnou kavárnu, nezbývalo by nic jiného než její provoz ukončit a jít dál. Avšak na bistru U Dvou přátel jsou závislé zhruba tři desítky lidí s různými typy mentálního postižení.

Díky práci v kavárně, přípravně jídel nebo cateringu, který Skok do života zajišťuje mimo jiné i pro krajský úřad, ale třeba i pro královéhradecké základní školy, si handicapovaní ke svému důchodu vydělají tolik, že jsou schopni se odstěhovat od rodičů a začít bydlet sami s přáteli nebo partnerem.

Bez přivýdělku by si nemohli dovolit komerční nájem zaplatit, což by pro ně znamenalo návrat k rodičům nebo do nějaké formy podporovaného či ústavního bydlení. To by mohlo mít i vliv na jejich samostatnost, které se v organizaci učí.

„Stáli jsme před rozhodnutím, že jestli zavřeme, tak lidé nebudou moci bydlet tam, kde bydlí. A také přijdou o své životní návyky. Ono to trvá roky, než si je nacvičí. Půl roku výpadku je pro někoho z nich nevratný proces, ten člověk už se nikdy nevrátí na tak samostatnou úroveň. Nedá se proto zavřít bistro s tím, že řekneme, že na to nemáme energii, protože ty lidi to ohrožuje na životě jiným způsobem,“ popisuje ředitelka Skoku dilemata, před kterými s kolegy stála.

Lidé s mentálním handicapem totiž většinou nemají abstraktní myšlení a k životu potřebují stereotyp včetně pravidelné práce. Pokud ho nemají, z návyků velmi rychle vypadnou. „My jsme třeba byli i proti tomu, aby ti lidé odjížděli domů na prázdniny, protože když se nám někdo vrátil, tak jsme mohli začít nanovo. A to bylo v době, kdy ti lidé byli celkem mladí. Teď nám doma zůstávají třeba padesátníci, u těch tušíme, že se nám už do práce vrátit nemusejí,“ vysvětlila vedoucí týmu bistra Hana Šimáčková.

Od příchodu poslední vlny nákazy už neotevřeli ani výdejové okénko, protože měli strach, aby se i při jeho obsluze pracovníci nenakazili.

V polovině března se proto rozhodli, že zkusí požádat veřejnost, jestli jim se záchranou bistra nepomůže. Během prvního týdne vybrali ve sbírce 85 procent částky, která má pomoci především s úhradou nájmu a energií.

„Naprosto mě fascinovalo, že nejenže lidé začali rychle přispívat, ale začali mi psát i zákazníci, které si pamatuji ze začátku, pak se třeba vytratili nebo přestali chodit. Začali psát vzpomínky na bistro,“ popisuje Šimáčková, pro niž bylo množství vzkazů a také rostoucí částka velká vzpruha.

Pomáhat začali přátelé zaměstnanců, ale i mnoho cizích lidí. Zapojili se i skauti, se kterými každoročně jezdí na tábor jeden z mentálně postižených pracovníků bistra. „Pro ně je naprosto nemyslitelné, že by jejich Borůvka přišel o práci, kterou má rád,“ říká Šimáčková.

Covid do života lidí s mentálním handicapem výrazně zasáhl i tím, že jim totálně rozboural jejich zvyky a nutil je co nejvíce zůstávat doma. „Jít do obchodu, nakoupit si, podívat se, kde je nějaká akce, to je pro řadu našich lidí životní styl. To jim najednou odpadlo a pro řadu z nich zmizel smysl života, takže práce byla to jediné, co je udrželo v režimu,“ vysvětluje ředitelka.

Vše se ještě víc změnilo na začátku letošního roku. Nákaza koronavirem se totiž v poslední vlně nevyhnula ani samotným pracovníkům. Zatímco v prvních vlnách se podařilo nákaze ubránit, s příchodem takzvané britské mutace se nákaza Skoku už nevyhnula. Covid-19 ukázal, jak jsou mentálně handicapovaní zranitelní.

Nákaza prošla celým chráněným bydlením, kde spolu klienti Skoku žijí. Jedna z pracovnic bistra dokonce skončila ve vážném stavu v královéhradecké fakultní nemocnici, a to v době, kdy byla nemocnice nejvíce zatížená.

Zároveň v minulosti neměla moc dobré zkušenosti se zdravotníky. „Měli jsme strach o to, jestli se o ni budou v nemocnici moci postarat. Nakonec mě úplně odzbrojilo, jak se i při tom fofru starali, snažili se jí sehnat komunikační tabulku. Byli rádi za informace, které jsme jim dodali, lepili jí tam fotky, aby se cítila v bezpečí,“ popisuje Šimáčková.

Čtyřiatřicetiletá mentálně handicapovaná žena nakonec měla průběh nemoci tak vážný, že skončila na dva týdny v umělém spánku. „Za to jsem byla ráda, protože jsem si nedokázala představit, jak tam bude s těmi lidmi ve skafandrech. Ona se hodně orientuje podle výrazu tváře a postavení těla. Nějaké fofry a záchrana životů kolem ní by pro ni bylo psycho,“ vysvětluje Drábková Bíbusová. Zdravotníci se nakonec dokázali s pacientkou dokonce spřátelit, takže při zlepšení stavu dokonce nechtěla opustit jednotku intenzivní péče.

Mnozí lidé s handicapem podle Drábkové Bíbusové mají i jiné diagnózy, na které často berou léky. A ty se příliš neslučují s léčbou koronaviru, protože tlumí i v době, kdy je potřeba podpořit dýchání.

„Byla z toho jedna velká covid zóna. Pracovníci se tam střídali i na noční směny, které byly nesmírně zátěžové. Těm lidem se dýchání v noci horšilo, nechtěli spolupracovat, nechtěli si brát léky. Velkou oporou nám byla záchranná služba. Přijeli, podívali se na ně, odvezli je třeba na rentgen, v nemocnici jim ještě přehodnotili medikaci,“ popisuje ředitelka Skoku do života.

Zároveň nakonec ocenila, že se klienty podařilo i přes jejich horší stav udržet doma, kde byli ve známém prostředí se známými lidmi.

Sbírka na záchranu bistra pokračuje, trvat má ještě dva měsíce.