Článek
Kolik peněz dokáže spolykat české zdravotnictví, víme. Všechny. Fascinující rozvoj nových technologií a léků i rostoucí osobní a další náklady jsou zárukou, že zdravotnictví bude vždycky finančně náročná branže. Výdaje na to české ovšem rostou nevídanou rychlostí a nový ministr Vlastimil Válek usedá k řízení nebezpečně rozjetého vlaku. S drzostí sobě vlastní před něj v závěru dnešní Vizity kladu tři nesnadné úkoly s plným vědomím, že si jich je nepochybně vědom i beze mě.
Covid nám dal zdravotnictví, které neumíme uživit
Výdaje na zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění dosáhnou příští rok 427 miliard korun. Vyplývá to ze zdravotně pojistných plánů, což je takový vznešený pojem pro něco, co jsou fakticky rozpočty zdravotních pojišťoven na nadcházející rok. A protože jsou to v podstatě rozpočty, má to samozřejmě i příjmovou stranu – ta je pro příští rok o 12 miliard chudší než ta výdajová. A to i přesto, že od ledna 2022 opět vzroste platba ze státního rozpočtu za takzvané státní pojištěnce – tentokrát meziročně zhruba o 14,5 miliardy korun. Státní rozpočet tedy dodá do systému veřejného zdravotního pojištění skoro 142 miliard korun, čímž fakticky pokryje třetinu všech jeho výdajů.
Důležitý je kontext těchto čísel. Od roku 2015 narostly výdaje veřejného zdravotního pojištění o 76 procent. Podíl státu na pokrytí těchto výdajů prostřednictvím plateb za státní pojištěnce byl v roce 2015 sotva čtvrtinový a do roku 2019 pomalu klesal až k 22 procentům. Pak přišel skok. Oproti roku 2019 platí dnes stát za své pojištěnce dvojnásobnou částku a jeho podíl na krytí nákladů vzrostl na zmíněnou třetinu.
Jinými slovy covid zásadně zamíchal českou zdravotnickou matematikou. Tam, kde se před pár lety tvrdě jednalo o pár stamilionech, se najednou přestaly řešit i miliardy a začalo se počítat rovnou v desítkách miliard.
Jenže zásadní vlastností zdravotnických systémů (nejen toho českého) je schopnost spotřebovat jakékoli prostředky, které v něm přistanou. A stejně to dopadne i příští rok, jak ukazují zmíněné pojistné plány. Dvanáctimiliardový deficit zaplatí pojišťovny ze zbytku svých těžce budovaných a hájených rezerv, jejichž velkou část spolkl už letošní covidový rok.
Největší VZP počítá s tím, že ze svého současného 20miliardového polštáře pokryje ještě dva schodkové roky. Ale Svaz zdravotních pojišťoven, který sdružuje šest zbylých hráčů na trhu (a dohromady přes dvě pětiny pojištěnců), tak „optimistický“ není. Podle šéfa svazu Ladislava Friedricha bude na konci příštího roku na účtech pojišťoven zbývat devět miliard korun, z toho sedm miliard budou pevné závazky. To znamená reálnou rezervu ve výši dvou miliard, tedy fakticky žádnou.
To má své důsledky. Zhruba od února do června probíhá takzvané dohodovací řízení, v němž se poskytovatelé péče a služeb domlouvají s pojišťovnami na výši úhrad na další rok. Pojišťovny bez rezerv nemohou do tohoto jednání vstoupit jinak než s návrhem, že za péči zaplatí v roce 2023 zhruba stejně jako v roce 2022. To je pozice, na kterou poskytovatelé vzhledem k růstu osobních nákladů a výdajů na péči i k širším inflačním tlakům v ekonomice nemohou přistoupit.
Pokud k dohodě nedojde, určuje výši úhrad Ministerstvo zdravotnictví úhradovou vyhláškou. Ani ta ale nemůže – nebo by neměla – slibovat peníze, které neexistují. Jednou z mála jistot prvních měsíců roku 2022 proto je, že vznikne silný tlak na další zvýšení platby za státní pojištěnce v roce 2023, ačkoli dosavadní ministr zdravotnictví Vojtěch ani ministryně financí Schillerová s takovým krokem ve svých plánech nepočítali.
Asi není třeba dodávat, že každá stokoruna v jedné měsíční platbě za jednoho státního pojištěnce znamená pro státní kasu sedm miliard ročních rozpočtových výdajů, takže zmíněný tlak půjde velmi silně proti deklarovanému konsolidačnímu úsilí nové vlády.
Pro nového ministra zdravotnictví Vlastimila Válka plynou z této situace tři zásadní úkoly. Uveďme je v pořadí naléhavosti.
Prvním bude vyřešit zmíněný tlak na navýšení státní platby. Těžko si nyní představit jiné řešení než se skřípěním zubů kývnout na další nárůst, ale třeba budeme svědky nějaké politické kreativity.
Druhým úkolem je splatit politický dluh po Adamu Vojtěchovi, který nedokázal prosadit automatickou valorizaci plateb za státní pojištěnce, ačkoli to sliboval a zkoušel. Válek by měl tento systém dotáhnout – nabízí se například indexace platby na průměrnou mzdu. Index by měl být nastaven tak, aby pojišťovny mohly v lepších časech budovat rezervy pro časy horší. To aby celkový objem peněz ve zdravotnictví při ekonomických výkyvech neklesal, ale přinejhorším stagnoval.
A konečně třetím úkolem je najít pro české zdravotnictví nové zdroje příjmů, které by jeho financování učinily udržitelnějším. Po finančně neudržitelné koleji jede český systém už dlouhá léta, ale covid mohutně přiložil pod kotel.
Původně se očekávalo, že se systém začne finančně hroutit podobně jako ten důchodový počátkem 30. let, kdy dostaneme plný zásah demografickým vývojem. Covidový výdajový skok bez krytí na straně příjmů ovšem možný náraz zásadně přiblížil.
Nabízí se tu věčná debata o přesunu části výnosů spotřebních daní do zdravotnictví, ale to je z pohledu státu jenom stěhování peněz z jedné kapsy do druhé. Vláda Petra Fialy v programové části koaliční smlouvy slibuje systém komerčního připojištění na nadstandardní péči – dosud nezdolatelnou, leč z hlediska udržitelnosti financování zdravotnictví asi nevyhnutelnou politickou kótu. Snad bude Válek při jejím ztékání úspěšnější než jeho předchůdci.
V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba podrobné vysvětlení systému, podle kterého se proplácí péče v nemocnicích, nebo zajímavé tipy na čtení z českých i zahraničních médií. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.
