Vakcíny, které změní pravidla hry. Vývoj sprejů do nosu hlásí úspěchy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vývojáři covidových vakcín na takzvané intranazální, tedy nosní očkovací látky nezapomněli. Evoluce koronaviru je naopak pobízí k ještě většímu úsilí.

Aktuálně dominující varianta omikron a její subvarianty totiž vynikají obcházením imunity a schopností se velmi rychle a snadno šířit. Schválené injekčně aplikované vakcíny tak stále mohou zabránit těžkému průběhu nemoci, ale účinnost proti samotné infekci se snížila.

A právě proto by mohl nový typ vakcín zcela změnit pravidla hry. Nosní vakcíny dokážou probudit slizniční imunitu, což standardně užívané injekčně vpravené očkovací látky v této míře nedovedou.

„Je to vlastně jedna z největších novinek ve vakcinologii. Bavíme se o respiračním viru, který se do těla dostává zejména přes sliznici. Ideou je tedy aplikace do nosu, kde by vakcína podpořila vznik slizničních protilátek. Obdobná vakcína proti chřipce už se běžně používá a jsou s ní dobré zkušenosti,“ popsal pro Seznam Zprávy Jan Pačes, molekulární genetik z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd.

Vědci na těchto látkách nadále pracují a hlásí pokroky. V současné době je v klinickém vývoji osm nosních vakcín a tři jsou již ve třetí fázi klinického testování, kdy se účinnost ověřuje na větších skupinách lidí.

„Potýkáme se s jinou hrozbou než v roce 2020. Pokud chceme omezit šíření viru, jediná cesta vede přes slizniční imunitu,“ citoval nedávno časopis Scientific American Akiko Iwasakiovou, imunoložku z Yaleovy univerzity. Vědkyně v USA vede jeden z výzkumných týmů, který se právě výrobou intranazálních vakcín zabývá.

Iwasakiová přirovnává toto očkování k postavení stráží u předních dveří domu. Na rozdíl od čekání, až bude vetřelec uvnitř a zaútočí.

Principů, které vyvíjené látky využívají, je přitom hned několik – některé spike proteiny (část viru potřebnou k navázání na lidské buňky, pozn. red.) zapouzdří do malých kapének následně vstříknutých do dutin. Jiné využívají genetické úpravy nebo spoléhají na princip živé oslabené vakcíny, obsahují tedy „zneškodněnou verzi“ živého viru.

Jakých konkrétních hodnot účinnosti proti nákaze a těžkému průběhu covidu-19 toto očkování dosahuje, zatím výrobci nezveřejnili. Prokázané je ale dobré nastartování slizniční i systémové reakce.

Podle některých signálů by dokonce mohly látky dosahovat lepších výsledků než vakcíny aplikované do ramene. Povzbudivé bylo v tomto ohledu například souběžné porovnání intranazálního podání vakcíny AstraZeneca a aplikace stejné látky do svalu, které loni provedli vědci amerického National Institutes of Health.

Zjistili, že křečci, kteří dostali vakcínu přes nos, měli v krvi vyšší hladiny protilátek proti koronaviru než ti, kteří ji dostali přes sval. Oxfordská univerzita proto nyní testuje intranazální očkování ve studii fáze 1, která posoudí bezpečnost vakcíny u malého počtu lidí.

Odborníci se shodují, že by nosní vakcíny proti respiračním virům skutečně mohly být hudbou budoucnosti. Na druhou stranu ale dodávají, že stále zbývá vyřešit několik problémů.

Například podle lékaře a člena České vakcinologické společnosti Daniela Dražana je stále namístě střízlivý přístup.

„Šíření infekce do určité míry brzdí i současné vakcíny a před těžkým průběhem stále chrání velmi dobře. Předpokládat, že by nás intranazální vakcíny covidu úplně zbavily, bych považoval za naivní. Zatím jediná intranazální vakcína, kterou s úspěchem používáme, je proti chřipce. Že by byla ale nějak diametrálně lepší oproti injekčním vakcínám, se tvrdit nedá,“ řekl Dražan.

Vakcíny podávané ve spreji do nosu jsou podle něj perspektivní, ale očekává jejich nasazení nejdříve v roce 2023. „Nebude to ale zásadní výhra v boji s covidem, jen další nástroj. Určitě by hodně pomohlo, kdyby se lidé těmito očkovacími látkami mohli očkovat sami doma. Tak se ale zatím neprovádí žádná vakcinace a naráží to na velké množství problémů. Takže se domnívám, že to tak fungovat nebude,“ doplnil odborník.

Výrobu nyní zpomaluje například hledání vhodného složení látek a snaha lépe porozumět mechanismům slizniční imunity. S ohledem na blízkost nosních dutin a mozku vědci řeší také případné riziko neurologických komplikací. Vše ale ovlivňuje i jedno praktické hledisko.

„Není už tolik lidí, na kterých by bylo možné látky testovat. Na začátku pandemie měli v tomto ostatní výrobci výhodu, a testování proto bylo velmi rychlé. Najít nyní imunitně naivní populaci je složitější. Kromě toho lidé, kteří byli ochotni nechat na sobě vakcíny testovat, jsou již očkovaní. Klinické testy proto již neběží tak rychle a tak jednoduše,“ vysvětlil Jan Pačes z Akademie věd.

Přesto se podle něj jedná o slibný koncept, který by do budoucna mohl znamenat nejlepší ochranu proti respiračním virům.