Komentář: Vláda neplní domácí úkoly a vymlouvá se na rozdělenou společnost

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Premiér Petr Fiala (ODS) vysvětlil, že vláda nechce prohlubovat příkopy ve společnosti. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09) se také oháněl rozdělenou společností – a tak smetli ze stolu vyhlášku o povinném očkování lidí starších 60 let a některých profesí, kterou schválil ještě kabinet Andreje Babiše.

Rovněž senátoři, když podávali návrh k Ústavnímu soudu na zrušení vyhlášky, se krom jiného zaklínali nerozdělováním společnosti.

Takové zdůvodnění vypadá ze všeho nejvíc jako výmluva, je alibistické a nedůstojné. A pro měsíce příští budí znepokojení – ať už si o povinném očkování rizikových skupin, zdravotníků a sociálních pracovníků, hasičů nebo policistů myslíme cokoliv.

Opravdu je společnost v takovém stavu, že by ji povinné očkování nebezpečně rozložilo? Dala si vláda práci a zjistila si (třeba ještě v opozici, vždyť epidemie tu je dva roky), nakolik nebezpečně štěpící je téma očkování a nakolik by jeho povinné zavedení prohloubilo příkopy? Zvlášť když premiér i ministr zdravotnictví jedním dechem mluví o klíčové roli vakcíny v záchraně lidských životů?

Štěpícími liniemi ve společnosti se v nedávné minulosti zabývaly dva rozsáhlé výzkumy. Ten první, ještě z doby před epidemií, si objednal Český rozhlas a plyne z něj, že společnost rozdělují především čtyři témata: obavy z migrace, vnímání nerovnosti, zásluhovosti a přerozdělování, prozápadní směřování společnosti a hodnocení vývoje po roce 1989. Jeden z autorů výzkumu, ředitel agentury STEM Martin Buchtík, opakovaně vysvětluje, že ve společnosti nežijí dvě nesmiřitelné zhruba stejně početné skupiny. „Vidíme, že společnost začíná být rozbitá na střípky a polarizace je spíš výsledkem hlasitého vyjadřování menších skupin,“ upřesnil Buchtík nedávno v Českém rozhlasu Plus.

Studie Jedna společnost–různé světy, na níž spolupracovaly agentura STEM, Masarykova demokratická akademie a Friedrich-Ebert Stiftung, už v době epidemie také neprokázala příkopy, barikády či nesnesitelné napětí, které by vinou jednoho či dvou aktuálních témat hrozilo explozí.

Témata, která silně štěpí společnost, podle ní jsou: politika a politici (špatná politická kultura, selhávání elit), pomoc nespravedlivě přidělovaná některým skupinám (nejen Romům), migrace, vztah k EU a směřování na Západ/Východ, sociální předurčenost životního úspěchu, vývoj po roce 1989…

Určitým způsobem rozdělené jsou všechny demokratické společnosti v Evropě, stejně tak ta americká. A covid to nezpůsobil. V mnoha evropských zemích povinné očkování některých skupin zavedli (Rakousko, Itálie, Polsko, Maďarsko, Belgie, Francie, Británie…), protestuje se a demonstruje, ale život jde dál.

Moderní demokratická společnost je totiž pluralitní, pestrá, barevná, vře to v ní, diskutuje se a – někdy i dost hlasitě a nevybíravě – demonstruje, prosazují se různé zájmy… Demokratická společnost je zkrátka rozdělená, je to její přirozený stav, přednost a hodnota. Kdyby ji chtěl o rozdělení někdo připravit, je potřeba bít na poplach!

Jakub Rákosník z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy upozornil nedávno v Českém rozhlasu, že rozdělení společnosti, jak ho dnes vnímáme, má dvě zásadní příčiny: jednak ekonomickou a kulturní globalizaci, která dělí společnosti na Západě i na Východě, a druhou, středoevropsky unikátní – a to jsou dopady transformace 90. let, která má své vítěze a poražené. „To, že se teď zrovna hádáme o covid, předtím o migraci, to je jen pěna na povrchu, ale původ tkví v těchto dvou obecnějších procesech,“ tvrdí Rákosník.

Zrovna u toho opatrného našlapování kolem povinného očkování se dá vládě Petra Fialy namítnout: Když škrtáte v rozpočtu platy učitelů a soudců, platby do zdravotnictví a měníte dotace pro zemědělce – tak nerozdělujete společnost? Samozřejmě, že ano – koneckonců zdravotnické odbory, které zastupují i unavené, zklamané nedávné hrdiny boje proti pandemii, už vstoupily do stávkové pohotovosti. A případný ostrý veřejný spor vlády s lékaři, sestrami a dalším personálem v oboru má štěpící náboj.

I tak ho kabinet Petra Fialy podstupuje, přestože tu jde mnohem méně o zdraví a lidské životy než u očkování.

A pak je tu jedna znepokojující okolnost, nepříznivá zpráva o vládě před eventuální podzimní vlnou epidemie a vlastně i před celým jejím funkčním obdobím.

Výmluvou na rozdělenou společnost se Válek, Fiala i další vyhnuli důkladné debatě o očkování, která by společnosti prospěla. Jistě, s covidem se musíme naučit žít, ale jak, jaké oběti jsme při přechodu do „normálu“ připraveni nést, co jsme si jako společnost, zdravotnictví, školství, stát vzali z dvou let epidemie? Jsme schopni se poučit? Selhali vědci, kteří bombardovali společnost protichůdnými informacemi a teoriemi? Nebo to byla vina médií? Bylo správné, že Česko svěřilo řešení covidové krize v první řadě medicíně a zdravotnictví a do značné míry odstavilo sociology, filozofy, psychology…? Podařilo se omezovat svobodu jednotlivce jen v nezbytně nutné míře, nebo do ní stát zasahoval i hrubě a bezdůvodně?

A schovaná za stejnou výmluvou vláda zatím neplní ani úplně konkrétní domácí úkoly: když je přesvědčena o významu očkování, zjišťuje detailně, kdo jsou ti lidé, kteří se nedali očkovat, jaké jsou jejich motivace? Kolik z nich by povinné očkování nakonec uvítalo, protože by stát vyřešil jejich dilema za ně? Kolik z nich potřebuje povinné očkování jako korunní důkaz, že covid je vážná nemoc („kdyby to byl opravdu problém, stát očkování nařídí“)? U kolika lidí je to nikoli odpor, ale neřešitelný logistický problém (žijí daleko od očkovacích míst, nemají dostatek informací, nemají dopravu…)? Jaká je motivace zatvrzelých antivaxerů? Mluvil s nimi někdo „jejich řečí“?

Jak bude Fiala, Válek a spol. přesvědčovat na sklonku léta celou společnost, aby se nechala očkovat, jakou vakcínou (bude jich dost?), jak budou připraveny školy na různé scénáře, jak firmy? Jak bude zdravotnictví dohánět dva roky odkládaných výkonů a zanedbané prevence?

Nebo se na to všechno po babišovsku a před dalšími volbami nová vláda prostě vykašle?

Jaká je míra rozdělení společnosti, která je už nebezpečná? Historik Rákosník odpovídá: nic se neděje, dokud v demokratické vřavě vnímáme své soupeře jako partnery, s nimiž bojujeme podle daných pravidel. „Jakmile začneme vnímat partnera jako nepřítele, jako existenční ohrožení, tak to už je občanská válka. Nepřítele se musím zbavit, protože jinak zlikviduje on mě,“ popisuje červenou linii Rákosník.

A stát tomu může paradoxně přispět, upozorňuje historik při hodnocení covidové doby; český stát si podle něj počínal jako stát slabý. „Vidíme švejkování obyvatelstva a stát mu jde na ruku, že svá nařízení nedůsledně vynucuje. To je pro legitimitu moci a nerovnosti ve společnosti velmi nebezpečné,“ konstatuje Rákosník.

Když se o povinném očkování diskutovalo na Slovensku, úplně jasně to řekl ministr zdravotnictví Vladimír Lengvarský (brigádní generál, dříve ředitel vojenské nemocnice v Ružomberku): povinné očkování sice zavést můžeme, ale nebudeme ho schopní vymáhat.

Nastalo zděšení: stát v tom případě prohrál s několika amatérskými skupinami antivaxerů spor, v němž jde o životy lidí, to je přece naprosto nepřijatelné! Nicméně ani na Slovensku se proti covidu povinně neočkuje.

Jestli to nakonec úplně stejně nebylo i v Česku, a vláda namísto generálské pravdy jen použila jako fíkový list nevinnou rozdělenou společnost.