Článek
Rakousko zjišťuje, že zavedení povinného očkování, které tamní vláda ohlásila na únor letošního roku (a kterému mnozí z nás tleskali), nebude jednoduché. Je leden a čteme zprávy, že zatím není jasný právní rámec. A není jasné ani to, co se zdálo problematické už loni v listopadu. Jak bude Rakousko tuto povinnost vymáhat? Bude odpírače očkování pokutovat, a pokud ano, tak jednorázově („zaplať a nemusíš se očkovat“) anebo opakovaně? Jak vysoko bude případně taková pokuta stanovena?
A aby toho nebylo málo, ještě se kvůli omikronu změnila situace. Jako obvykle nic nevíme jistě, ale podle všeho se zdá, že neočkovaní sami o sobě nijak výrazně neohrožují ani neomezují ostatní. Kompletní vakcinace, pokud možno doplněná boosterem, trochu snižuje pravděpodobnost, že covidem nakazíte ostatní. Ale nijak výrazně. Jestli dnes neočkovaní někoho výrazně ohrožují, tak sami sebe. Protože vakcinace dnes především chrání před těžkým průběhem, hospitalizací či smrtí. Ne stoprocentně, ale významně.
Rozumím argumentu, že pokud neočkovaný onemocní a je hospitalizován, pak se náklady za jeho léčbu – poměrně vysoké – hradí z veřejných peněz. A že dál hrozí, že při vyšším počtu hospitalizovaných neočkovaných lidí může dojít k omezení péče i těch, kteří se chovali zodpovědně, tedy očkovaných. Ale je to cesta, na kterou se chceme vydat?
Protože pokud ano, je očkování pouze první „zastávkou“. Následovat bude kouření („ze zákona zakázat!“), nezdravá strava (zavedeme infarktovou daň za dorty a vepřo-knedlo?) a povinnost zdravého životního stylu (kdo neujde pět tisíc kroků denně, ať si pak doktory platí ze svého!). Případně jakékoli chování, které většina společnosti označí za rizikové.
Chceme dát státu do rukou naše životy, ať je ohodnotí, propočítá a z výsledku stanoví, na co máme a na co nemáme nárok? To je hodně za vlasy přitažená, dystopická sci-fi. Ne realita roku 2022.
Považuji vyvinutí a masovou výrobu vakcín proti covidu za ekvivalent toho, co pro generaci mých rodičů bylo v době mého narození přistání na Měsíci. Ultimátní vítězství lidského intelektu, schopnosti inovovat a řešit problémy. Jsem pyšný na vědce, kteří vakcíny vyvinuli. Od listopadu loňského roku mám tři dávky, a až se přežene omikronová vlna a bude jasné, jak to vypadá s pandemií, klidně si nechám dát i čtvrtou. Pokud to bude třeba.
Ale mám pochopení pro to, když to někdo vnímá radikálně jinak. Můžu tyto lidi přesvědčovat, snažit se jim vysvětlit výhody, nevadí mi ani si z nich dělat legraci. Pochopím i to, když třeba některé instituce budou po zákaznících očkování požadovat a nepovažuji to za diskriminaci, ale službu pro naočkované (aby se například v restauraci nebo letadle cítili bezpečně). Avšak vyžadovat očkování ze zákona pro všechny považuji za neopodstatněné a neomluvitelné násilí.
Stát není žádné vyšší dobro ani esence spravedlnosti. Stát je servisní organizace, jejíž provoz si platíme a jejíž pravomoci by měly být omezeny tak, aby náš život usnadňovaly, ne komplikovaly. Aby nás „nechala žít“ a pokud možno pro to zajistila všem rovné podmínky.
Povinné očkování mi do toho nezapadá, rozhodně ne uprostřed omikronové vlny na počátku roku 2022. Lidem argumentujícím „vyšším dobrem“, bych chtěl připomenout malý detail. Který některým z těch, kteří se ohánějí tolerancí a společenskou odpovědností, možná nedochází.
Opakem „povinného očkování“ není nepovinné očkování. Čistě z logiky věci je to „zákaz očkování“. Myslím, že ani jedno nechceme. Naší ambicí je žít ve společnosti, kde mezi základní hodnoty patří tolerance a respekt. Jestliže je odhadem deset procent lidí, kteří mají vážné a zásadní důvody pro to se nenechat očkovat, měli bychom to respektovat. Ano, těmi důvody mohou být nevzdělanost, bigotnost nebo hloupost. Ale to nechť posoudí někdo jiný, pokud možno až historie.
