Článek
Tento text píšu z izolace. Dnes ráno mi před vstupem do redakce vyšly opakovaně pozitivní antigenní testy. Nyní čekám na potvrzení PCR testem. Covid – příšerný mimochodem – jsem prodělal předloni na podzim, mám všechny tři dávky vakcíny. Přesto jsem, zdá se, znovu nakažen. Uvádím to proto, že v mém širším okolí prochází stejným scénářem již několik lidí. Většinou bezpříznakově, případně s lehkým průběhem. Pokud bych si v práci neudělal povinný test, opravdu bych nepoznal, že mi něco je. Modlím se, aby to tak i zůstalo. Repete, kdy jsem se při první nákaze týden nemohl pohnout, natož vylézt z postele, bych si dopřával jen opravdu nerad.
Lidé, kteří prožívají stejnou situaci, reagují různě. Podívejme se, jak se klikatila cesta naděje a zmaru, jež některé z nich aktuálně přivádí ke skepsi a apatii.
Dnes je to k smíchu – nebo spíše k pláči –, ale když se v červenci roku 2020 na Karlově mostě objevila 515 metrů dlouhá sváteční tabule a rozjaření lidé se tam účastnili „slavnosti, která byla symbolickým rozloučením s obdobím koronavirové krize“ řada z nás chtěla věřit, že to tak skutečně je. Že klesající čísla naznačují, že je po všem.
Zpětně nahlíženo bylo přehnané i tvrzení na letácích, které se rozdávaly v očkovacích centrech před první dávkou. Přesnou formulaci si nepamatuji, ale čekaje na injekci, četl jsem něco ve smyslu, že vakcína na sto procent chrání před úmrtím, hospitalizací, a do vysoké míry i před nakažením a těžkým průběhem nemoci.
Následovala Tečka se sloganem Udělejme tečku za koronavirem. Jakkoliv lze Babišovu kabinetu vyčítat asi tak miliardu chyb, jichž se během pandemie dopustil, zrovna toto bych mu nevytýkal. Ve své době a se sumou informací, které svět o koronaviru měl, to byla myslím srozumitelná a motivující kampaň.
Dnes se ukazuje, že šlo ve všech případech do určité míry o plané naděje. A jsou-li naděje opakovaně zklamávány, lidé propadají frustraci, únavě z neúspěchu, nedůvěře. Proto kolem sebe dnes vnímám tolik rozčarování. Znám už několik lidí, kteří se nakazili i po třetí dávce, včetně mě samotného, nebyly-li ranní testy falešně pozitivní.
Já i mně známí druzi v neštěstí zůstávají zastánci racionálního a vědeckého přístupu ke covidu. Chápou, že virus mutuje a objevují se jeho nové varianty, s nimiž nikdo nepočítal, tím méně, aby kdokoliv dokázal předpovědět, jak se budou chovat. Jsou velmi vděční, že díky vakcíně mají jen lehký průběh, nemusejí se bát „připojení ke kyslíku“ a dalších špitálních děsů. Mnozí, opět jako třeba já, dokonce zvládnou z izolace pracovat, pokud jim to dovolí povaha jejich povolání.
Přesto procházejí jistou deziluzí. A k případné čtvrté dávce opakovaně slýchávám: Díky, ale už ne.
Třeba nebude potřeba. Pokud však přijde další varianta, jak o tom ve velké anketě Seznam Zpráv hovoří třeba Libor Grubhoffer, biochemik a ředitel Biologického centra Akademie věd, a bude-li přeočkování znovu nutné, může být rozčarování (jež mně se zatím vyhýbá), o němž píšu, a jeho rozptýlení, značný problém.
V krajním případě možná jeden z největších nové vlády Petra Fialy.
