Článek
Diskutérům, kteří si to se mnou kvůli mým blogům a glosám chtějí vyřídit tváří v tvář, nabízím v poslední době osobní schůzku. Včera měl po předchozí otravné, sprosté a jednostranně tykací (což nesnáším) domluvě dorazit hodinu před polednem jistý David B. Po mé sobotní glose o tom, jak se antivaxeři scházejí před domy lékařů, hygieniků a dalších v covidu exponovaných osob a nepřímo jim vyhrožují, mě zaspamoval výrazy, z nichž žádný zde není citovatelný.
Tento David B. psal, jak moc se těší, až mi to „o samotě, jen my dva“ nandá. Co myslíte, přišel? Když jsem se ho po hodině a půl čekání e-mailem dotázal, kde nabral zpoždění, zasypal mě dalším verbálním hnojem. Do veřejného prostoru lze vypustit asi jen závěrečné zvolání „ty covidová onuce!“ Další tři vykřičníky následovaly.
Mohl bych se teď morálně pohoršit nad internetovými hrdiny, kteří zpoza monitoru, zakřečkovaní ve svých wifi jeskyňkách, rozesílají podobné výhrůžky, ačkoliv sami vědí, že k setkání nikdy nenajdou odvahu. Bylo by to ale laciné a nízké.
Raději zmíním další čtenáře, kteří mi poslali rozezlené reakce. Opět jsem jim nabídl setkání. Kývli. Zatím jsme bohužel nenašli společný termín, ale po Novém roce se, věřím, potkáme. V prvních emocemi zatížených e-mailech mi spílali, že jim je ze mě na zvracení (přičemž použili o stupeň hrubší výraz). Anebo mi kladli absurdně agresivní řečnické dotazy.
Když jsem se ale ovládl a nedal jim ochutnat vlastní medicínu, nýbrž je pozval na Pfizer free kávu, situace se až zázračně změnila. Vyměnili jsme si pár e-mailů a zjistili, že nás kupodivu hodně bolestí spojuje.
Snad se pánové neurazí a naše domluvené posezení nezruší, když zde letmo ocituji některé pasáže. Jistý Tomáš mi poté, co ustoupil jeho hněv, napsal: „Vzhledem k tomu že jsem zažil minulý režim a o spoustu příbuzných jsem přišel za války v koncentračním táboře nebo v gulagu, tak je pro mne otázka svobodného rozhodnutí zásadní. Babička a prababička poznaly Mengeleho osobně. Další příbuzní bojovali v řadách Československé a Rudé armády za svobodu tohoto státu. A k těm, co se nechtějí nechat očkovat: mám mezi nimi spoustu přátel a většina z nich se obává dlouhodobých nežádoucích účinků.“
Nemohl jsem jinak než odvětit, že máme překvapivě mnoho společného. Naši rodinu bolševici připravili o statky, lesy a polnosti budované mnoha generacemi. Dodnes se je nepodařilo po komunistickém plundrování uvést do původní důstojné podoby. Můj kmotr Jenda, jehož křestní jméno nosím, v komunistickém lágru, kde byl zavřený z politických důvodů, přišel o nohu.
Jiný čtenář, který mi chtěl původně rozbít ústa a s nímž se, doufám, po Vánocích potkám, se zase během elektronické konverzace rozpovídal o tom, proč je tak alergický na pojem antivaxer. „Promiňte, opravdu mě tenhle bolševický přístup, který označoval odpůrce režimu za podvratné živly, dnes jsou to všichni antivaxeři, štve, takže jsem po přečtení blogu trochu vypěnil.“
Beru na vědomí. Absolutně se neshodneme, ale už je to téma k diskusi. Pořád mi přijdou antivaxerské dýchánky u baráků doktorů daleko za horizontem přijatelnosti. Ale po Novém roce jsme s tímhle a dalšími pány (omlouvám se za genderovou nevyváženost, ale zabít mě chtějí skutečně jen muži) domluvení na soaré nad šálkem čaje. Těším se.
Nestanou se z nás přátelé, to je asi jisté. Ale třeba se mi podaří lépe jim vysvětlit, proč si myslím, že hulákat na paní Kubkovou cosi o tom, že je její muž Mengele, není zábavné ani slušné.
A oni mi, věřím, vrátí úder. Snad nedigitální dialog napříště ukázní mou až příliš prostořekou klávesnici.
Doufám v to.
Může se ovšem stát, že to bude k ničemu. Ukáže se, že naše neporozumění je nepřekonatelné. Že jsou závěje zášti příliš vysoké.
No, a potom amen, jak zpívá Honza Nedvěd.
