Článek
V roli předsedy vlády a své strany nastupovalo do krajských voleb už pět špičkových politiků. Každý z nich však prohrál a do osmi měsíců musel složit nejméně jednu ze svých funkcí.
Jako první to v roce 2000 poznal na vlastní kůži Miloš Zeman, kterého voliči potrestali za pokus o spolupráci s komunisty. Za půl roku předal vedení strany i kampaň do příštích „velkých“ voleb do Sněmovny jiným.
O čtyři roky později nevyšla kampaň „Myslím to upřímně“ Stanislavu Grossovi, kterého pět měsíců po volbách nechala strana padnout při aféře s nákupem bytu.
Následoval do té doby neporažený Mirek Topolánek, který nedokázal najít odpověď proti sociálnědemokratické kampani odsuzující třicetikorunové poplatky u lékaře. Za půl roku už nebyl premiérem, když ho při rozhodujícím hlasování potopili vlastní poslanci.
Několik měsíců po krajském volebním fiasku zlomil nad svou vládou hůl Petr Nečas, místo v čele strany opustil nedlouho po selhání v krajích i Bohuslav Sobotka.
Současný premiér jde na řadu jako šestý.
Ani v jednom z uvedených případů nebyl krajský neúspěch bezprostředním důvodem premiérovy rezignace. Poražený však obvykle ztratil důvěru stranických kolegů a už ji nedokázal získat zpátky.
Všichni viděli, že ve volbách, které se svou formou nejvíc blíží volbám do Sněmovny, nedokáže oslovit veřejnost novým programem, a koneckonců ani zajistit dostatek míst ve veřejné správě. Proto ho dosavadní spolubojovníci při prvním vážném konfliktu nepodrželi a nechali padnout, ať už šlo o mediální skandál, hlasování ve Sněmovně, policejní vyšetřování, anebo nepovedenou vládní rekonstrukci.
Historie se bude opakovat, anebo Andrej Babiš prokletí českých premiérů zlomí. Záleží, co k tomu řeknou voliči.
Kde stát nepomůže
Samotná existence krajů nezajímá značnou část jejich občanů, přesto fungují jako více či méně úspěšné ekonomické jednotky.
Tuto základní pravdu si uvědomoval obyčejný čtenář novin, když sledoval úpornou kampaň moravskoslezských hejtmanů za automobilku v Nošovicích anebo jejich kolegů z jižních Čech, aby už konečně začala stavba dálnice D3. Tentokrát starou zkušenost ještě podtrhl koronavirus, který ekonomiku různých krajů ochromil s rozdílnou intenzitou.
Z pohledu občanů je nejdůležitějším ekonomickým parametrem objem vyplacených mezd. Snížil se všude, nejméně v Praze, Ústí a jižních Čechách, nejvíc na Ostravsku, Karlovarsku a Liberecku. Rozdíly vyplývají ze skladby hospodářských odvětví, které vládní opatření proti pandemii zasáhla s rozdílnou intenzitou.
Mzdy neklesly u specializovaných služeb, jaké provozují banky, právní a informatické firmy nebo obchodníci s realitami – a právě v těchto oborech nemá hlavní město konkurenci.
Stěžovat si nemohou ani pracovníci v energetice, jejímž prosperujícím centrem se stalo výhradně Ústecko.
Mimořádně netrpí zemědělci, a proto se krizi umí bránit Jihočeský kraj.
Liberec a Ostrava jsou příkladem, jak krize zasáhla průmysl, a tím uškodila regionům, které se mění na monokulturu strojní výroby. Karlovy Vary doplatily na příliš jednoznačnou sázku na turistický průmysl.
Stát do rozdělení rolí na více či méně úspěšné regiony očividně neumí zasáhnout. Zvyšuje sice platy svých zaměstnanců, těch je však v každém kraji zhruba stejné procento. Maximálně tím dokáže zmenšovat rozdíly mezi bohatými a chudými regiony, ovšem jeho intervence mohou fungovat také opačně a blokovat rozvoj právě v těch chudších krajích.
Ve většině regionů bývají místa ve veřejných službách vrcholem kariéry, a i ten nejtalentovanější člověk se tam spokojí s relativně dobře placeným a klidným místem na úřadě. Proti tomu Prahu, Brno a v budoucnosti možná další aglomerace táhnou obory, kde se dá víc vydělat a také víc dokázat než v nejvyšších patrech státní služby.
Nikdo jiný než krajská reprezentace nedokáže přistřihnout křídla místní byrokracii a otevřít prostor pro talentované lidi v oborech, které dosud v regionu chybí. Pak bude kraj lépe čelit další krizi.
Schopný politik připravuje budoucnost nastupujících generací v celém kraji - a jaká bude, rozhodnou jen hlasy místních voličů.
