Koronavirus se ještě může předvést, říká šéf zdravotních statistiků

Druhá koronavirová vlna je s otazníkem. Teprve se ukáže, jak je covid-19 citlivý na roční období a jak zareaguje populace, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy šéf Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) Ladislav Dušek.

Když v březnu Dušek poprvé vystoupil na tiskové konferenci Ministerstva zdravotnictví a představil první verzi své statistické prognózy o dalším vývoji šíření nákazy covid-19, byl to v jistém ohledu zlom. Do té doby se o koronaviru množily spíše různé neověřené odhady a zároveň rostl hlad po tvrdých datech.

Dušek (53), který od roku 2014 vede Ústav zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), v rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč není možné přesně odhadnout další vývoj nákazy a jaká čísla by znamenala poplach. Energicky působící profesor, jenž podle svých slov zvládne i patnáct káv denně, také prozradil vřelý vztah ke zvířatům nebo k heavy metalu.

Přijde do Česka druhá vlna hromadného šíření nákazy?

Nevím. Nepatřím mezi hrdiny, co o tom něco tvrdí. Jsem schopen vymýšlet argumenty, proč druhá vlna přijde, ale i proč nepřijde. Kdybychom se rozhodli dělat „bububu“, tak řeknu, že už ji tady máme, protože sem tam se objeví lokální výskyt. Nebo můžu naopak říkat, že už to celé tak nějak odumírá. Ten virus je tady poprvé, teprve nám ukáže, jak je sezonně citlivý. Zatím to vypadá, že sezonní citlivost úplně nemá. Jisté je, že tento virus je v imunologicky naivní populaci. Nemůžeme vědět, jak senzitivní bude naše populace na něco, co nevyhnutelně přijde, a to jsou importy viru spolu s lidmi, kteří přicestují z oblastí, kde ho bude více.

Co nás tedy v následujících měsících čeká?

Mohou se stát asi tři scénáře. Jeden z nich je, že epidemie postupně odezní, populace získá jakousi imunologickou rezistenci a začneme s tím žít jako s normální chřipkou. Samozřejmě budeme nadále ostražití k lokálním výskytům. Druhá varianta je, že přijde nějaká větší vlna importu ze zahraničních ohnisek. Třetí varianta může být něco uprostřed. Která z variant to opravdu bude, v tuhle chvíli ale nevím. Jsme určitě připraveni na to, abychom reagovali včas. Trochu se bojím podzimních chřipek, protože se může stát, že díky velké ostražitosti bude každá chřipka nejdřív vydávána za covid.

To se ale může vyřešit tím, že se bude více testovat, ne?

Přesně tak. Více, ale hlavně cíleněji a tedy efektivněji. Věřím tomu, že budeme mít aktivovanou dostatečnou testovací kapacitu. A snad už se také nebude stávat, že lidé s příznaky nachlazení nebo s teplotou budou chodit do práce a volně se pohybovat.

Lidé se při sledování statistik o covid-19 asi nejvíce zajímají o počty nově nakažených nebo zemřelých. Jsou to ale opravdu ty klíčové údaje i z vašeho hlediska? Dá se vůbec říct, který parametr je nejdůležitější?

Je to jakýkoli parametr, který by začal eskalovat v čase. Silný indikátor by byl, kdyby nám nedejbože začal masivně narůstat počet úmrtí, která neočekáváme. Od nákazy do úmrtí uplyne u nejvíce zranitelné skupiny obyvatel v průměru pět až šest týdnů. To by znamenalo, že o takovou dobu je nemoc před námi. Tohle se ale v Česku absolutně nemůže stát. Nechci působit cynicky, ale úmrtí, která zde máme, jsou víceméně očekávatelná. Jsou to lidé v těžkém stavu, ve vysokém věku a s jinými chorobami, takže mají s nemocí malou šanci přežít. Zrovna tak bychom museli zpozornět, pokud by v nějaké oblasti eskaloval počet pozitivně diagnostikovaných, zejména pokud půjde o výskyt na více místech. Jedním z nejdůležitějších indikátorů je pro mě také počet hospitalizovaných, potažmo skutečně nemocných. Často dostávám otázku, že když se v určitém regionu málo testuje, jak mohu vědět, že je tam také nízký výskyt. S trochou pokory musím přiznat, že problém tam může být a třeba ho zachytíme za týden. Ale to, že tam není velký problém, vím proto, že tam nikdo nehlásí nemocné covidové pacienty.

Jak se vlastně rozjížděl informační systém o koronaviru? Co jste měli na začátku března v ruce?

Někdy kolem 5. až 7. března jsem byl vyzván, abychom převzali systém hlášení z laboratoří o pozitivních pacientech. V tu dobu jsem ještě vůbec nevnímal covid jako existující realitu. Pro mě to bylo něco vzdáleného někde ve Wu-chanu. Něco takového se mi už nikdy v životě nestane. Naštěstí jsme měli Informační systém infekčních nemocí (ISIN), který naprogramovali naši chlapci. Bylo poměrně jednoduché ho začít modifikovat. Mohli jsme tak fakticky ihned začít sbírat potřebné údaje, měnit systém. Vypadalo to, že úpravou ISINu dostatečně posloužíme. Jenže kolem desátého, jedenáctého března se začala čísla, která do ISINu proudila, zvedat. A začal opravdu cvrkot. Čísla se začala každý den, poté dvakrát denně, reportovat. Moji kolegové prozíravě vyvinuli sami od sebe informační portál. Zbytek všichni znají, šlo to skoro v přímém přenosu.

Zatrnulo vám někdy v prvních týdnech epidemie, kdy ještě nebylo jasné, jak se u nás bude nákaza vyvíjet?

Začal jsem rychle tu nemoc studovat, spojil se s některými kolegy v Itálii a zjistil, že jde o vcelku normální respirační nemoc, která má ale jednu důležitou vlastnost: že rychle prochází populací a přitom je velmi nebezpečná pro zranitelné skupiny obyvatel. V Česku máme takových potenciálně zranitelných lidí zhruba kolem půl milionu. A to mi zatrnulo. Představil jsem si dopad na národ plný nádorů - což my jsme, ročně jich máme diagnostikovaných 90 tisíc - a se stovkami tisíc diabetiků.

Podruhé mi zatrnulo, když mi došlo, že se věnujeme hlavně tomu, kolik je denně diagnostikovaných. Ta nemoc už ale mohla dávno v populaci být a ve skutečnosti jsem vůbec nemusel vědět, kolik nakažených je. Uvědomil jsem si, že vůbec nemáme nástroj, který by zařídil informování v reálném čase. V českém zdravotnictví se totiž všechno hlásí a hodnotí retrospektivně. A vzpomněl jsem si, co mi popisoval jeden kolega z Itálie - že se začneme v přímém přenosu dívat, jak se nám zaplňují nemocnice, a nebudeme vůbec vědět, co bude zítra. Začali jsme horečně na této věci pracovat s nejvyšší prioritou. Tehdy vznikl online dispečink intenzivní péče. Do deseti dnů jsme byli připraveni, samozřejmě i díky nemocnicím, sbírat data v reálném čase. Tím myslím třeba po hodinách. A dostali jsme přesnou představu o kapacitách a systém pro prediktivní distribuci pacientů. Týden po naší první tiskové konferenci už to chodilo jak hodinky.

Ustálo by české zdravotnictví nějaký dramatičtější nával nakažených?

Díky obrovské organizovanosti intenzivní péče jsme byli připraveni zvládnout opravdu velkou vlnu. Nechci někoho strašit, jak velkou, ale ta kapacita by zvládla hodně. V každém regionu jsou super erudovaní zdravotníci se zkušenostmi ze stresových situací intenzivní medicíny. Jako trochu neobjektivní vlastenec českého zdravotnictví si troufnu říct, že v okolních státech to nikdo nemá.

Co vás na koronaviru nejvíce překvapilo?

Dvě věci, které podle mě překvapily každého. Jednak, jak se změnila biologicko-globální situace lidstva a jak rychle se nemoc šíří planetou. Mám na mysli hlavně intenzitu cestování. Jsme v úplně jiné situaci, než byl první SARS, který se nijak zvlášť nerozšířil a udusil se sám někde v Asii. A druhou věc už jsem zmínil - překvapilo mě také, jak rychle virus dokáže projít populací.

Není práce se statistickými čísly v něčem trochu ošidná? Laikovi se třeba může zdát, že při různém modelování se čísla vzdalují od reality…

Chci zdůraznit, že mluvíme o biostatistice. Nemyslím si, že je na ní něco ošemetného nebo tajuplného. Biostatistika pracuje s variabilitou, nepřesností. Na ni se můžete dívat buď jako na chybu měření, ta tam samozřejmě vždycky je, nebo jako na přirozenou variabilitu v přírodě. A pokud s tím umíte pracovat, vznikají vám scénáře. Ty pak musíte umět nějakým seriózním způsobem zveřejňovat. Jeden z nejstrašnějších typů fake news, která se objevila během koronakrize, byly denní kalkulace reprodukčního čísla. Plošně a bez jakýchkoli intervalů, údajů o spolehlivosti odhadu. Tento odhad ani nelze rozumně interpretovat bez údaje o variabilitě. Ostatně každý odhad, každá predikce má nějakou variabilitu, míru spolehlivosti. Když zvážím hrnek od kávy, který mám před sebou, vyjde mi třeba 50 gramů. Jenže ono je to ve skutečnosti třeba od 49,5 do 50,5. To je ovšem trochu úsměvná variabilita. Ale když si vezmu například odhad séroprevalence, tedy poměr jedinců s potvrzeným výskytem protilátek, musím pracovat s nějakou nepřesností a výsledný interval už úsměv vyvolávat nebude.

A to je vlastně na té biostatistice nejkrásnější. V přírodě se něco odehrává, vždycky je to po vícero liniích, jednotlivé subjekty mají nějakou přirozenou variabilitu a vy s ní prostě musíte pracovat. To vás také naučí pokoře.

Dříve jste byli vyzýváni, aby ÚZIS více otevřel svá data, ukázal je. Proč to nešlo?

Tu otázku dostávám často a musím říct, že jí čí dál méně rozumím. Je třeba zdůraznit, že ÚZIS není správcem Informačního systému infekčních nemocí, musí se vždycky ptát ministerstva, zda může data poskytnout. Ale ani na ministerstvu nebyla nikdy žádná bariéra. Od března se se mnou zkontaktovalo a fyzicky mluvilo asi 15 různých vědců nebo skupin. Všem jsme vyhověli. Neříkám, že jsme reagovali rychle, zejména v březnu jsme reagovali pomalu a všem jsem se omlouval. Nikdo nebyl nějak drze odmítnut. A obecné výzvy k otevření dat jsme mohli začít naplňovat až ve chvíli, kdy jsme vyvinuli potřebný systém, tedy někdy v dubnu. Když daná data nemáte, tak je prostě nemůžete použít. V tuhle chvíli je na webu plnohodnotná otevřená datová sada, podle které si můžete všechny věci, které jsou na webu, sám zrekonstruovat. Je publikovaná i datová sada, podle níž si můžete přepočítat všechny naše modely. Další vědecké skupiny mají detailní datové podklady pro vývoj vlastních modelů. Skoro už mě nenapadá, co bych měl dělat víc. Myslím si, že je to spíš o individuální spolupráci. Paušální výzvy k otevírání dat mi za této situace moc nedávají smysl.

Kromě studie, která byla založena na testování vzorků obyvatel a na které ÚZIS spolupracoval, se objevily také jiné odhady a studie, například ta z jižních Čech, za níž stál původně lékař a exministr Martin Kuba. Podle nich nákazou prošla větší část populace. Co si o té studii myslíte?

Stručně. Nebudu arogantně komentovat něčí výzkum, jestli má, nebo nemá pravdu. Neviděl jsem tu studii, neviděl jsem žádnou publikaci, žádnou metodiku, žádný protokol. Nevím, která akademická osobnost stála v čele studie, abych jí mohl napsat. Jsem exponován jenom zprávami z médií, takže to nehodnotím. Poslední zpráva, kterou jsem zachytil, je, že se bavíme asi o dvouprocentní nebo tříprocentní pozitivitě. To tedy nevypadá na většinu populace. Je-li to pravda, tak při očekávané specificitě a senzitivitě metody, kterou použili, mají interval zhruba od nuly do čtrnácti - při vzorku, který údajně mají. To znamená, že výsledky nemusejí být vůbec rozdílné od naší populační studie. Pokud mám navíc dobré zprávy z médií, jde o studii zaměřenou na specifické kohorty lidí, jsou tedy nezobecnitelné na celou populaci. Chce se mi tedy říct: buďme hodně opatrní při rádoby siláckých prohlášeních, věda se takto nedělá - je tichá, skromná, nenápadná.

Cítil jste se v posledních měsících někdy pod politickým tlakem? Myslím hlavně od ministra Vojtěcha, premiéra Babiše nebo někoho jiného?

Vím, že to bude znít divně, ale ani jednou.

Jak s politiky vycházíte?

To bych nechtěl komentovat, protože jakmile to komentovat začnu, stanu se politikem. A já tady za politiku nejsem. Jako ředitel ÚZIS zažívám třetího pana ministra a mám s ním úplně korektní pracovní vztahy. Ani jeden z těch třech ministrů mi nepoložil stébelko do cesty v nosných projektech, naopak. I když každý z nich je jiný jako člověk. Ani jednou, co jsem v ÚZIS, jsem neslyšel ani náznak, že bych neměl něco říkat, něco publikovat a něco nějak počítat.

Jste původně vystudovaný biolog. Jak jste se vlastně dostal ke zdravotní statistice?

Byl jsem mikrobiolog a biochemik a hodně času jsem trávil v laboratoři. Tam jsem poprvé přičichl i k práci s čísly. Na postgraduálním studiu jsem ještě utekl do chemie životního prostředí, jezdil jsem po terénech a dělal mikrobiologii půdních organismů. Celá tato anabáze mě naučila úctě k číslům, k výsledkům vědecké práce. Jednak vidíte, kolik úsilí stojí něco hodnotného vůbec naměřit. A také vidíte, jak snadno naměříte něco, co vypadá jako zázrak, a potom to po několika málo hodinách korigujete. Víte, co je za každým číslem za práci. Ve třetím ročníku studia mě zásadně oslovil předmět biostatistika, úplně mě to chytlo. Dostal jsem se k počítačům, analyzoval data a najednou jsem viděl, že vzrušení z výzkumu si můžu prožít řádově rychleji u počítače než v laboratoři. Přitahovalo mě to i proto, že lidí, kteří tohle uměli, moc nebylo, poptávka byla obrovská a mně to docela šlo. Definitivně jsem k biostatistice přičichl na zahraničních stážích, kde jsem pracoval u významných vědců, kteří byli v hodnocení dat na absolutní špičce. Tak jsem si ještě doplnil vzdělání.

To jsme ale pořád u biologie.

Jednoho dne, už je to skoro historie, jsem seděl v brněnské hospodě Rubín s profesorem Aloisem Kozubíkem z Biofyzikálního ústavu Akademie věd, se kterým jsem poprvé začal hodnotit zdravotnická data, data z výzkumu nádorů, populací nádorových buněk. A přišel k nám profesor Jan Žaloudík z Masarykova onkologického ústavu. Povídal si se mnou a pak mě oslovil, jestli bych jim nezpracoval údaje o sarkomech. Rád jsem souhlasil a hned druhý den ráno v šest hodin jsem měl v počítači od něj perfektně připravený soubor. Dýchla na mě úplně nová atmosféra, jako bych vstoupil do světa lidí, kteří dělají tyto věci opravdu vážně, naplno. To rozhodlo o mé budoucí trajektorii. Kdyby se to nestalo, s medicínou jsem se možná nikdy nepotkal. Pak jsem se seznámil s profesorkou Jitkou Abrahámovou, které jsem pomáhal vyhodnocovat pilotní projekt mamárního screeningu. Více a více jsem prorůstal do lékařské komunity, zpočátku ryze onkologické. Někdy koncem 90. let jsem měl první přednášku. Od té doby jich byly snad tisíce, jenom za minulý rok více než 300.

A jak jste se ocitl v čele ÚZIS?

Zdravotnictví mě vtahovalo čím dál víc. Dostali jsme jeden evropský projekt na velké datové sklady pro onkologii, postavili jsme je v osmnácti největších českých nemocnicích. Díky tomu jsem potkal tehdejšího ředitele Fakultní nemocnice v Ostravě Svatopluka Němečka, který mi velmi pomohl projekt dobře dokončit. Když pak nastoupil za ČSSD jako ministr, tak mě oslovil.

Jedna vaše kolegyně mi říkala, že prý vstáváte už po druhé hodině v noci. To kvůli tomu, abyste se podíval, jaká přišla data o koronaviru z laboratoří?

V pracovní dny vstávám zhruba ve 2:30. Vstanu prostě do práce, nedělám zdaleka jenom covid. Ranní práce má obrovské kouzlo, máte klid a hodně uděláte. Nejsem také jediný, kdo v našem ústavu takhle vstává. V březnu jsme vstávali ještě dřív. Spal jsem tak dvě hodiny denně, což je opravdu málo, k regeneraci potřebuji taspoň čtyři. Samozřejmě zase chodím někdy dřív spát. Občas v devět prostě vytuhnu.

Máte vůbec čas na nějaké záliby? Na zdravotním výboru Sněmovny jste prozradil, že chováte kočky…

Chtěl bych mít toho času mnohem víc. Míra zodpovědnosti je velká, nechci ale, aby to znělo jako nějaké stesky. Můj největší koníček, a koníček celé naší rodiny, jsou domácí zvířata. Aktuálně máme devět koček, jednoho psa, šest slepic, dva okrasné králíky, želváka Bonifáce, potkana Lojzíka, pět osmáků, jednoho křečka, jedno morče, osm myšek a nepočítaně rybiček. Snažím se také naprosto amatérsky a na hraně sebepoškozování sportovat.

Co provozujete?

Běhám. Je to úsměvné, dříve jsem běh nesnášel, ale díky pejskovi Harykovi jsem si ho zamiloval. Také jsem celý život posiloval. Kdybych se nehýbal, nemohl bych pracovat s plnou intenzitou. Pak mám také rád hudbu. Hrozně miluji metalové koncerty, takový ten nářez. Tam si vždycky fakt odpočinu.

Takže vy chodíte na metalové koncerty?

Jasně, do kotle. Když byla děcka menší, bral jsem je s sebou, teď už chodí hlavně dcera. Můj největší loňský hudební zážitek byl koncert Rammstein v Edenu. Bez diskuse.