Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Rodinný domek ve Véskách na předměstí Uherského Hradiště. V rohu obýváku vánoční stromek, na stole cukroví, v kuchyni píská konvice s vodou. Pětapadesátiletá bývalá pekařka Marta Vitulová se zvedá z gauče, aby zalila kávu.
„Hrůza to vstávání,“ zaúpí bolestí. „Ale ještě horší je udělat krok.“
Martu Vitulovou začalo před šesti lety pobolívat koleno. Hromadila se v něm voda, osmnáctkrát byla na punkci. Zkoušela leccos. Gely, masti, prášky, ale nic nepomáhalo. V říjnu 2019 ortopedi z uherskohradišťské nemocnice zhodnotili stav poškození. Číslo čtyři na čtyřbodové stupnici znamenalo výměnu kolenního kloubu.
Datum operace stanovili na polovinu srpna 2020, ale to byl v případě paní Vitulové poslední posun.
„První termín kvůli covidu zrušili a dali mi náhradní – 1. října 2020. Jenže přišla podzimní vlna a operace se zase o půl roku posunula na květen 2021,“ popisuje Marta Vitulová a kontroluje přitom v dokumentech, zda návštěvě říká správná data.
Dříve nachodila do práce kilometry, poslední rok sotva dojde na nedalekou autobusovou zastávku. K pravému koleni se za měsíce čekání na operaci – zřejmě kvůli nerovnoměrné zátěži – přidala bolest i v levé noze.
„Zhoršuje se to. V kolenou mi píchá, občas se mi podlomí noha. Bolest mi střílí do paty, od kolen nahoru a pak do celého těla,“ popisuje paní Vitulová, jak se kvůli vynuceným odkladům operace její potíže stupňují.
Navzdory tomu i po téměř roce a půl od původního termínu zákroku trpí dál. Jarní vlna pandemie odsunula květnový termín a podzimní vlna zase operaci stanovenou na konec listopadu. Lékaři v nemocnici v Uherském Hradišti chtěli operaci stihnout dřív, než personál bude zase muset napnout všechny síly na pacienty s covidem.
„Měla jsem hotové předoperační vyšetření, došly mi papíry a volal mi pan doktor, jestli bych nemohla nastoupit do nemocnice o den dřív,“ vypráví Marta Vitulová.
Byla připravená, těšila se, že bude mít koleno vyřešeno. Dvaadevadesátileté mamince, o niž se stará, objednala po dobu své očekávané nepřítomnosti pobyt v lázních.
Jenže pak zavolala paní Vitulové sestřička z nemocnice, že se omlouvá, ale že všechno se zase ruší. Kvůli rychle přibývajícím pacientům bylo nutné plánované operace opět pozastavit, nejvíce se to dotklo právě ortopedie a chirurgie.
„Evidujeme zhruba čtyřicet odkladů velkých zákroků, jako je například zmíněná totální endoprotéza kolene nebo kyčle, a stejný počet menších, například artroskopie,“ řekl Seznam Zprávám primář ortopedického oddělení Martin Skládal.
V praxi to znamená prodloužení čekací doby. „Dám příklad. Před vypuknutím epidemie se čekalo v průměru 10–12 měsíců, nyní jsou to až 2 roky,“ popisuje primář oddělení.
„To už jsem byla fakt hrozně zklamaná,“ krčí rameny Marta Vitulová nad dalším odkladem zákroku, který by ji mohl zbavit bolestí.
Prý zatne zuby a počká si na pátý termín. Snad v únoru nebo březnu. „Ale kdo ví, jak bude,“ povzdechne si.
Také pětašedesátiletý Jaroslav Žižka z Bystřice pod Lopeníkem měl před Vánoci jedno zásadní přání: operaci kyčle.
„Trpím. Chodit po schodech nemůžu, tak jen ‚šúchám‘ dole po kuchyni a modlím se, aby mi poslali nový termín,“ vypráví reportérovi.
Problémy s kyčlemi má řadu let. Před šesti lety byl na operaci levé, teď se artróza třetího stupně ozvala v pravé. V dubnu ho zapsali do pořadníku, od té doby čekal na vysvobozující operaci.
„Nemůžu si ani zavázat botu. Mám strašné křeče ve stehně, bolest mi vystřeluje až do páteře. V noci nemůžu spát. Došlo to tak daleko, že mi sem sestra chodí píchat silné injekce proti bolesti,“ říká nyní už bývalý elektrikář. „Hýbat se nemůžu, stát na žebříku nemůžu, vypomáhám si berlemi, tak co s takovým elektrikářem,“ konstatuje.
V polovině listopadu dostal z uherskohradišťské nemocnice dopis, že se má dostavit na předoperační vyšetření. Termín zákroku lékaři stanovili na počátek prosince. „Už několik dní poté mi ale vrchní sestra volala, že se operace kvůli covidu odkládá. Prý mi dají nový termín. Kdy? To nedokázala říct. Když se tak ale dívám v televizi, jaká situace je v moravských nemocnicích, tak nevím, nevím,“ říká Jaroslav Žižka rezignovaně.
