Článek
Lékaři Tomaszi Karaudovi vadí, že polská vláda zavedla bezzubá opatření, která se navíc ani téměř nikdo nesnaží vymáhat. Tvrdá rozhodnutí by podle něj nikoho nezabila, zatímco teď umírají lidé. „Trochu mi to připomíná slova Lorda Farquaada z pohádky Shrek, který říká: Jsem si vědom, že spousta vás zemře, ale je to oběť, na kterou jsem připraven,“ říká Kurajda.
Věřící lékař, který od počátku pandemie covidu-19 veřejně vysvětluje opatření a propaguje očkování, v rozhovoru mluví i o stavu polské demokracie, migrační krizi na běloruských hranicích, interrupcích nebo právech LGBT.
Konec roku je v Polsku nabitý událostmi. Před Vánoci padl rekord počtu obětí této covidové vlny, parlamentem prošel zákon namířený proti soukromé televizi TVN, vyšly najevo odposlechy opozice spywarem Pegasus, inflace stále roste… Jak vnímáte konec roku vy, jako polský lékař?
Je to těžký rok, jeden z nejtěžších v životě, pokud vnímáme realitu, která nás obklopuje. Ani předchozí rok nebyl lehký. Pokud jsme před pandemií byli rozdělenou společností, tak teď jsou příkopy kvůli politice nebo světonázoru ještě hlubší. Nejde ale jen o politické postoje.
Tento rok je ještě těžší, protože pro spoustu lidí jsou letošní Vánoce jiné než dřív, u stolů chybí spousta lidí. To je nejsmutnější na letošních Vánocích - prázdné židle, na kterých měli sedět naši dědečkové a babičky. V mnoha domácnostech budou chybět blízcí i kvůli tomu, že je mnoho lidí v nemocnicích.
Budou to také skromnější svátky kvůli inflaci a vysokým cenám. A není třeba být politikem, aby byl člověk jako občan smutný z toho, co se děje s naší demokracií - dochází k její erozi. Vidíme, že svobodný dech toho milovaného Polska, které jsme tu měli tolik let, i když nebylo ideální a mělo spousty chyb, dochází podobně jako plicím zasaženým covidem-19. Kousek po kousku.
Cítíme se v Evropě izolovaní - ne fyzicky a při cestování, ale politicky. Je to škoda, protože jsme byli důležitým politickým hráčem, se kterým Francie a Německo hovořily o ukrajinské krizi, a teď nám nechtějí naslouchat v Evropě a ani nám nejbližší Spojené státy. Jako občané cítíme, že je naše země izolovaná, což je ještě víc znepokojující v kontextu expanzivní politiky Ruska.
Tomasz Karauda
Plicní lékař působí na pneumologickém oddělení fakultní nemocnice v polské Lodži, slouží také na urgentním příjmu a od loňského podzimu na odděleních pro pacienty s covidem-19. Lékař, který dojíždí do práce na motorce, na sebe v Polsku poprvé výrazněji upozornil v roce 2017 při protestu mladých lékařů za zvýšení výdajů na zdravotnictví, tehdy držel týdenní hladovku.
Polský plicní lékař Tomasz Karauda.
Od začátku pandemie aktivně vybízí veřejně i v médiích k dodržování opatření a vysvětluje dopady a rizika epidemie. Na jaře 2020 byl jedním z organizátorů přepravy ochranných pomůcek z Číny. Veřejně vyzývá a propaguje očkování proti covidu-19, kvůli čemuž čelí výhrůžkám. Jeho postava se objevila také v komiksu o boji superhrdinů proti pandemii.
Karaudův otec i dědeček jsou pastory Církve adventistů sedmého dne. Pastorem se chtěl stát i Tomasz, a i když dal nakonec přednost cestě lékaře, v církvi se angažuje.
Rozhovor vedeme den před Štědrým dnem. V jaké fázi je teď polská čtvrtá covidová vlna?
Na covidových odděleních je spousta nemocných, ale zdá se, že jich je o něco méně než loni. Trochu se změnila struktura mojí práce, takže nejsem denně na jednom oddělení, ale objíždím víc míst. Nemocných je ale velmi mnoho. Otevřené jsou dočasné nemocnice, které mají stálým zařízením situaci ulehčit.
Situace je složitá, protože se nám nepodařilo přesvědčit dostatečné množství lidí k očkování a hodně z nich končí v nemocnicích. Na odděleních, která navštěvuji, je naočkovaná asi jen desetina hospitalizovaných. V nemocnicích by bývalo mohlo být méně lidí, kdyby byly restrikce důraznější. Tady se vracíme opět k politice, protože mezi voliči vládnoucí strany (Právo a spravedlnost, pozn. red.) je mnoho odpůrců omezení pro neočkované.
Vláda vytváří rezervu lůžek pro všechny, kteří covidem onemocní, ale ubírá přitom lůžka zbytku společnosti. Nenaočkovaní s covidem se proto dostávají na místa lidí, kterým se musí plánované neakutní zákroky nebo diagnostika odložit. To se děje kvůli tomu, že prioritu mají lidé s respiračními potížemi, kteří se mohli naočkovat, jenže jsme nezavedli restrikce z obavy z politických důsledků. To by totiž pro každou vládu znamenalo pokles popularity.
Tvrdá rozhodnutí by nikoho nezabila, zatímco jejich absence znamená smrt mnoha lidí. Trochu mi to připomíná slova Lorda Farquaada z pohádky Shrek, který říká: Jsem si vědom, že spousta vás zemře, ale je to oběť, na kterou jsem připraven.
My akceptujeme, že zemře mnoho lidí, a přitom házíme odpovědnost přímo na ně. Říkali jsme vám, že se máte naočkovat, a pokud se nenaočkujete, ponesete následky… Ale neuděláme nic víc pro to, aby se ta vlna smrti zastavila.
Omikron už se šíří i ve střední Evropě. V Polsku se speciálně na silvestra otevřou bary a kluby. Mají lidé ještě vůbec vůli dodržovat opatření? Co kontrola očkovacích certifikátů nebo testů?
Předpisy jsou zaváděné na papíře. Například, že obchody nebo divadla mohou být plné jen na 30 procent své kapacity a nad rámec těchto 30 procent do nich mohou jen lidé s očkovacím certifikátem. Jenže neexistuje právní základ pro to, aby se certifikát kontroloval. Je to na dobré vůli člověka, který se jím prokazuje.
Mně se to stalo, když jsem šel do kina, jenže ten certifikát nikdo nekontroloval, nikdo nescanoval QR kód a ani neověřoval, jestli odpovídá identita. No a na otázku, zda jsou lidé naočkovaní, každý odpovídá, že ano, protože se to nedá ověřit, poněvadž k tomu není právní rámec. Všichni předstíráme, že něco děláme, ale v praxi to nefunguje.
Při první vlně se v obchodech velmi dbalo na dodržování opatření. A teď? Všichni vcházejí, jak chtějí, nosí roušky halabala. Až když se objeví policie, tak si je nasazují, případně je obchodníci vykážou z obchodu. A když tam policie není, všechny zase zvou zpět. Kontroly jsou nedostatečné.
My Poláci jsme navíc důvtipná společnost, a pokud můžeme nějaké předpisy obejít, tak je obejdeme, obzvlášť, když máme pocit velké svobody. Historie nás naučila být pružnými, a tak riskujeme i v situaci, kdy je v sázce život. Slábnoucí vlna delty a nastupující omikron způsobí, že se ty problémy na začátku roku sečtou a budou mít bohužel drtivé dopady.
Tomasz Karauda na snímku s primátorkou Lodže Hannou Zdanowskou.
V tom jsme si jako národy asi poměrně podobní. Lišíme se ale, co se stavu zdravotnictví týče. Když se bavím s někým z Polska, často si vyslechnu, že závidí stav českého zdravotnictví. To polské na tom nebylo dobře už před pandemií, kdy mělo fatální nedostatek lékařů a bylo v EU na chvostu. Lidé každý rok na zdravotnictví přispívají do velké charitativní sbírky WOŚP, platí si dvojí zdravotní pojištění… Jaká situace je teď, po dvou letech pandemie?
Není to lepší. Řekl bych, že je to spíš horší. Samozřejmě ti, kdo pracují na covidových odděleních, mají po právu odměny. Ale aby se ve zdravotnictví cokoli změnilo, je potřeba to vybojovat v ulicích. Nemluvím například o digitalizaci, kterou se můžeme pyšnit: e-recepty, e-žádanky a podobně.
Financování zdravotnictví je ale na tragické úrovni. Eurostat nedávno ukázal, že jsme jako jediná evropská země v poměru k HDP snížili výdaje na zdravotnictví. Po prvním roku pandemie náklady a celkové částky sice vzrostly, ale ve vztahu k HDP jsou ty informace velmi zneklidňující. Platíme za to reálnou cenu v praktickém životě.
Je málo zdravotnického personálu, málo transportů pacientů, kteří musí čekat mnohem déle, než by měli, případně se jim stav zhorší natolik, že se transportu nedočkají. Měl jsem pacientku s těžkým průběhem covidu-19, která čekala tak dlouho na převoz, že se její stav zhoršil a transport už nebyl možný.
Nedočkali jsme se a mohli jsme ji vzít na covidové oddělení jen díky tomu, že tam někdo zemřel. Občas se stává, že lidé umírají ne kvůli tomu, že bychom nevěděli, jak jim pomoci, ale kvůli nedostatečné kapacitě systému: sanitka přijede pozdě, protože dlouho stála ve frontě před urgentním příjmem a podobně.
Velkých témat bylo letos v Polsku víc - návrat Donalda Tuska do polské politiky, rozpad vládní trojkoalice a také migrační krize. Obstálo Polsko v této krizi?
Musíme uznat, že pokud jde o samotnou ochranu hranice, tak obstálo. Podařilo se zastavit nápor migrantů a dát výrazný signál lidem, že Polskem neprojdou. Pokud by se to nestalo, bylo by na hranicích daleko víc lidí.
Vyhráli jsme sice bitvu, ale prohráli jsme morálně. Nejde o to, že jsme ty lidi měli vpustit, ale že jsme při ochraně hranic překročili hranice lidství. I církev a my jako občané jsme vyzývali, abychom lidi zahřáli tam, kde jsou, zajistili jim přístup k první pomoci a k humanitárním organizacím. Ti lidé nemohou za situaci, ve které jsou, čili že utíkají před složitými životními podmínkami, represemi.
My vpouštíme lidi z Ukrajiny nebo z východního bloku, ale v této konkrétní situaci se nám nepodařilo morálně zvítězit. Chyběla nám transparentnost, přístup médií, angažování Frontexu a otevřenost vůči radám evropských partnerů.
V Polsku také rezonovalo téma potratů. V lednu nabyl účinnosti nález ústavního soudu, který omezil legální možnosti interrupce na minimum. V září došlo ke smutné události v Pštině, když zemřela rodička na sepsi po úmrtí plodu. Je tohle téma pro Poláky dál důležité, nebo už si na novou situaci společnost zvykla?
Tohle téma se nás bytostně dotýká. My jsme měli moudrý a střízlivý kompromis, který umožňoval umělé přerušení těhotenství ve třech případech. Při nezvratné vážné vývojové vadě plodu byl potrat možný, ale ženě zůstávala volba. Možný byl potrat také v případech, kdy bylo dítě výsledkem znásilnění a tehdy, když byl život matky ohrožen. Ten zákon platil od roku 1997, nenakazoval potrat, ale dával matce možnost volby.
Dnes se kvůli rozhodnutí ústavního soudu matkám tato možnost odebírá a nutí je k porodům i dětí s vadami. Pro nás je těžké přijmout, když stát začíná regulovat rozhodnutí, která by si měly ženy rozhodnout samy při zvážení finančních možností, jejich utrpení nebo bolestí dítěte s vadou. To rozhodnutí se nikdy nesmí právně postihovat, obzvlášť, když jde o případy, u kterých nemáme ponětí o utrpení konkrétních lidí.
V Polsku máme velmi slabý systém podpory žen v takové dramatické situaci. Říká se: zastavíme potraty, ale přitom se nedělá nic na podporu výchovy dětí, které se rodí s vážnou vadou.
Karauda se letos objevil jako postava komiksu Paneuropa vs covid o boji superhrdinů proti pandemii.
Jak vážným tématem jsou záležitosti sexuálních menšin? Přijde mi, že je to téma, u kterého se alespoň něco změnilo. Obce a samosprávy, které v minulých letech přijímaly deklarace proti tzv. ideologii LGBT, svá usnesení ruší, protože by jinak přišly o peníze z unijních fondů.
Pokud jde o práva LGBT, tak čím víc se o tom mluví, tím lépe je to pro sexuální menšiny. Začínáme vnímat lidi, kteří se identifikují s jiným pohlavím nebo žijí v homosexuálních vztazích a žijí tak, jak chtějí žít. Myslím, že stát by neměl regulovat a nakazovat to, jak kdo chce doma žít.
Je smutné, že zapůsobil jen ten finanční argument, aby se ty homofobní deklarace začaly rušit. To byla ostuda po celém světě. Bylo hrozně smutné, že LGBT považujeme za lidi druhé kategorie. Jsme křesťanský národ, ale stát nesmí být náboženský. Nemůže se řídit ideologií a musí být otevřený normálnímu fungování i pro lidi, s kterými třeba ideologicky nesouhlasí. Není možné ideologicky vnucovat své přesvědčení jiným, i když v něj hluboce věřím.
Nepochybně to u nás půjde pomaleji než v jiných evropských státech, ale to kyvadélko, které je teď silně vychýlené na stranu pravicových konzervativních idejí, se nepochybně přehoupne na druhou stranu. Mnoho mladých lidí se odvrátí od církve a hodnot, které se jim silou vnucovaly, a sáhnou po svobodě. Já budu vždy příznivcem svobody.
Co dobrého se letos v Polsku stalo. Bylo něco, co vás pozitivně zaskočilo?
Už jsem zmínil digitalizaci zdravotnictví, ale to určitě není nic, kvůli čemu by člověk skákal radostí. Světovou událostí, která mě těší, je vývoj vakcíny, díky níž můžu strávit svátky s rodinou bez obav, že ji nakazím. Mám radost, že přežili, navzdory tomu, že onemocněli v době, kdy ještě očkování nebylo.
Mám také radost, že jsem s mnoha lidmi vytvořil tým, který bojuje o životy lidí, a že život je plný hrdinů, i když občas anonymních. Těší mě mobilizace lidí na obranu demokracie, i když s tím často jde ruku v ruce bezmocnost, protože vláda volí taktiku ustát problém vyčkáváním. Každopádně mám radost, že lidem není všechno jedno a dokážou bojovat za svoje práva, a nejdou jako ovce na porážku.
Smutných a negativních postřehů je ale bohužel více. Jsem sice od narození optimista, ale tenhle rok nedával moc důvodů k optimistickému myšlení. V kontextu Vánoc bych si mohl přát, abychom my jako společnost i politici vrátili do módy respekt k druhému člověku. Dnes nám chybí schopnost bavit se spolu s respektem, chybí nám autorita, státníci a lidé, kteří by dokázali nezklamat naši důvěru. To je takové přání do nového roku, abychom dokázali reálně pozvat k rozhodování o nejdůležitějších věcech ve státu i oponenty.
