Neříkejte nám, že není pravda, co denně zažíváme, vzkazuje popíračům primář

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Největší rozdíl, který dělí loňskou velkou vlnu pandemie od té letošní, vystihla hlavní sestra nemocnice v severočeském Mostě Šárka Gregušová v jedné větě.

„Dřív jsme byli za hrdiny, teď nám lidé i leckdy nadávají, jsou agresivnější a nevěří nám,“ říká a má na mysli to, jak minule dostávali do nemocnice povzbuzující dopisy a vzkazy, lidé jim tleskali, posílali občerstvení, masti na ruce, sprchové gely a vitamíny.

A teď někdejší štědrost a solidaritu vystřídala podrážděnost až agresivita. Jako příklad zmiňuje Šárka Gregušová čerstvý zážitek.

„Na očkování přišel potetovaný, nabušený mladík, předběhl frontu a rozkřičel se na mě: Já se jdu očkovat. Řekla jsem mu: Dobře, vyplňte dotazník a postavte se na konec fronty. Vyjel na mě, ať jdu do p*dele, že čekat rozhodně nebude,“ popisuje hlavní nemocniční sestra.

Mladíka vyhodila, ale hořký pocit v ní zůstal.

Podle ředitele mostecké nemocnice Pavla Markalouse si najednou lidé nepřipouštějí, že i nemocnice a jejich personál mají své limity.

„Chodí k nám se slovy: Jsem tady, jsem pán, platím si pojištění, tak se koukejte o mě pořádně postarat. Nebo když mě nutíte k očkování, koukejte mi ho dát - a hned,“ popisuje ze svých zkušeností změnu v hlavách řady pacientů.

Olej do ohně pak přilévá i to, že politici nešikovně vyslovují své apely k veřejnosti. Když například ministr zdravotnictví Adam Vojtěch před dvěma týdny vyzval pacienty s covidem, ať si dojdou pro monoklonální protilátky, v nemocnicích jen zvýšil tlak.

„Nebyl to úmysl, on neví nebo si možná neuvědomí, že u podání monoklonálních protilátek musejí být sestra, doktor a pacient v izolované místnosti. Že když nám sem pošle desítky lidí, tak nám to tu nemocnici zahltí dřív než covidoví pacienti, protože my prostě s nedostatkem personálu bojujeme,“ upozorňuje ředitel, co způsobí ministrova slova.

Denní sestra Jitka Svobodová na anesteziologicko-resuscitačním oddělení říká, že si prý ani nestačila pořádně vydechnout, Nemocnice Most uzavřela poslední covidové oddělení v minulé vlně až koncem května, znovu slouží přesčasy a na klidné Vánoce může zapomenout. Za listopad má napracováno o 40 hodin navíc, prosinec čeká ještě náročnější.

„Často mi říkají: Proč si stěžuješ, vždyť sis to povolání vybrala,“ líčí reakce okolí v nové vlně zdravotní sestra s mnohaletou zkušeností. Říká, že takové poznámky je schopná ještě přejít jen pokrčením ramen, ale pořádně ji prý dokáže vytočit, když jí předhazují peníze, které zdravotníci za pracovní nasazení dostali.

„Někteří to stále nemůžou skousnout. Říkají nám to do očí: Tak co, jste v balíku, když vám stát vyplatil 75 tisíc… Že jsme měsíce chodili domů jako orvané borovice, už nikdo neviděl.“

Kolegyně staniční sestra Oldřiška Zajíčková takové „zážitky“ potvrzuje.

„Dokážou mi to říct i moje nejlepší kamarádky,“ vypráví. „Když jim říkám, že si nepůjdu posedět, protože toho mám za celý týden plné kecky a brzy vstávám, řeknou, co si prý stěžuju, že jsem si to vybrala. I nejbližší okolí vám dokáže dát tu kudlu do zad,“ dodává.

Ještě horší ale je podle sestry narazit na ty, kteří nevěří, že covid zabíjí a že v nemocnicích jde o životy. „Všechny ty ‚chytrýsky‘ bych sem pozvala na exkurzi,“ říká Oldřiška Zajíčková.

Před primářem ARO v mostecké nemocnici by ti, kdo covid popírají nebo zlehčují, měli být na pozoru.

Primář Miroslav Peleška má na starosti pět lůžek a všechna jsou plná. Doslova čaruje, aby nemusel otevírat další jednotku - pro ni by už neměl kvalifikovaný personál.

„Internetové diskuze jsem kvůli zachování duševního zdraví úplně přestal číst a kamarádi vědí, že za popírání covidu nebo zpochybňování vakcín jsem schopný dát někomu i přes držku,“ říká ostře primář.

Popisuje jasnou zkušenost: Za poslední měsíc měl na ARO devět covid pozitivních pacientů, šest bylo neočkovaných a čtyři z nich zemřeli. „Zažíváme tu marnost. Staráme se o lidi, o které bychom se starat nemuseli,“ popisuje pocity zdravotního personálu, který koncem pracovního týdne přijímal na ARO tři mladé lidi. Nebyli očkovaní a je mezi nimi dívka narozená v roce 1994.

„Kdybych měl mluvit za sebe, nechceme žádný soucit, nechceme, aby nás někdo litoval, aby z nás někdo dělal hrdiny, aby nás opěvoval. Ale kdybych to měl říct na plnou hubu: Neříkejte nám, že není pravda, co zažíváme každý den. Že covid není nebezpečný a že vakcíny nepomáhají,“ vzkazuje primář Peleška.

I třiatřicetiletá staniční sestra Petra Broskvovičová v mostecké nemocnici přiznává, že sílu koronaviru zprvu zlehčovala. Až do momentu, kdy tragicky zasáhl její rodinu.

Její osmapadesátiletý otec byl na jaře hospitalizován v mostecké nemocnici kvůli bolesti nohy.  „Z neurologie nám volali, že ho překládají na covidové oddělení, protože je pozitivní. Začal mít horečky a špatně se mu dýchalo,“ vypráví Petra.

Vybavuje si, kdy hovořila se svým otcem přes okno. „Bylo pondělí a ve středu měl jít domů. Těšil se. V úterý ale volal doktor, abychom se s ním šli rozloučit, že druhého dne nepřežije.“

Otec zemřel koncem března. Petře a rodině to přišlo neuvěřitelné. Že silný osmapadesátiletý profesionální hasič, který přijel do nemocnice s bolestí nohy, zakrátko zemře.

Krátce na to se nakazil i její osmdesátiletý děda. „Neunesl, že umřel jeho syn, nechtěl bojovat a vzdal to,“ popisuje Petra, která se po mateřské vrátila do nemocnice a byla převelena rovnou na covidové oddělení.

V polovině října v mostecké nemocnici předělali jako první na covidové oddělení plicní, před dvěma týdny kožní ambulanci a každým dnem zavřou ze stejného důvodu ortopedii. Momentálně se zdejší zdravotníci starají o bezmála šedesát covid pozitivních pacientů.

Personál na odděleních, kterým říkají „coviďárny“, má na starosti šedesátiletá vrchní sestra Naděžda Dohnalová.

„Nikdo z nás to už znovu nechtěl. Oblékat overaly a pracovat na tomto oddělení některé sestry vyloženě odmítaly. Musely to dostat příkazem,“ popisuje energická sestra.

Ani jí se nechtělo. Po jarní vlně sdělila vedení nemocnice, že až začne ta další, ať s ní na pozici vrchní sestry nepočítají. „Jenže já jsem ze staré školy, tedy loajální, a nechtěla jsem je nechat ve štychu, tak jsem to rozhodnutí vzala zpět.“

Víc než manažer si teď vrchní sestra připadá jako psycholog. „Pracujeme v totálním provizoriu, tým je složený z různých sester z různých oddělení, které ani neznám. Musím být velký taktik, aby byl personál z té opakující se krizové situace co nejméně otrávený,“ říká Naděžda Dohnalová.

I ona zaznamenala, že zájem o zdravotníky a solidarita s nimi opadly.

„Minule jsme se vezli na euforické vlně, podnikatelé nám sem posílali koblihy, čokolády, nealkoholické pivo, energetické nápoje. Dnes po nás neštěkne ani pes,“ říká, ale hned dodá, že nechce, aby to vyznělo tak, že něco zdravotníci chtějí nebo požadují. Snad jen to, aby „lidé nevěřili těm hnusným lživým komentářům na internetu“.

„Ať si klidně nejsou vděční, ale ať dodržují základní pravidla,“ vyzývá zdravotnice, jejíž výhled do dalších týdnů je skeptický.

„Momentálně nevidíme ani to světélko v dálce. A holky také ne. Loni to skončilo až koncem května, což je děsivá představa,“ krčí rameny Naděžda Dohnalová.