Mladé lidi zničené covidem už nikdy nechci vidět, říká zdravotní sestra

„Do příštího roku bych si přála, aby už byl klid. Hlavně aby nám tady už nekončili ti mladí a na lůžkách jsme neviděli lidi, které covid přivedl do příšerného stavu a umírají. Přitom mohli být ještě desítky let se svou rodinou,“ říká Jana Zatočilová v rozhovoru pro Seznam Zprávy. Neočkovaní jsou téměř všichni pacienti, o které sestra pečuje. Nesoudí je, i když zármutek nad zbytečnými ztrátami neskrývá.

Práce na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Všeobecné fakultní nemocnice v Praze byla letos ještě náročnější než loni, a to i po psychické stránce. Zdravotní sestra o ní však mluví se zapálením a respektem.

Energii jí prý dodává rodina, sehraný kolektiv i každý pacient, kterého se podaří vyléčit a vrátit do náručí blízkých. Jeden takový dokonce zdravotníkům v létě přišel poděkovat s vlastnoručně nasbíranými borůvkami.

Máme za sebou druhý rok pandemie. Vy se staráte o ty nejtěžší covidové případy. Máte představu, kolik pacientů už vám za celou dobu prošlo pod rukama?

Myslím, že to budou určitě stovky. První vlna pro nás byla klidnější, bylo množství opatření a lidé se tolik nestýkali, tedy ani pacientů nebylo tolik. Následně ale přišlo letní uvolnění a loňský podzim i letošní jaro byly opravdu strašné. Museli jsme neustále překládat, aby se udělalo místo pro další pacienty. Takže to bylo hodně náročné a pacientů bylo doslova kvantum.

Léto potom bylo spíše takovým klidem před bouří. Nejdřív se začala zaplňovat standardní oddělení a zákonitě to potom dojíždí i k nám. Covidoví pacienti teď už přibývají asi dva měsíce. Nyní se k nám stěhují ještě čtyři pacienti z vedlejšího resuscitačního oddělení - tři s covidem a jeden postcovid.

Pacienti mohou být v intenzivní péči i několik týdnů. Stává se vám, že vám po vyléčení třeba oni nebo jejich rodina přijdou poděkovat?

Hodně příjemné pro nás bylo, když třeba v létě přišel pán, který u nás ležel na ECMO (mimotělní oběh, pozn. redakce) a přinesl asi desetilitrový kýbl s borůvkami. Říkal, že ho pro nás sám nasbíral. Nebo tady byl jeden pacient, který u nás ležel delší dobu, možná i měsíc a půl. Ten se nám také přišel ukázat a poděkovat i s manželkou, která tady v nemocnici shodou okolností dělá sestru. To vždy udělá radost.

Zdravotníci ze standardních oddělení ale občas zmiňují, že se teď pacienti častěji chovají nepříjemně nebo arogantně, někdy jim nadávají. S tím se tedy u vás nesetkáváte?

My tohle nevnímáme a ani to moc nemůžeme posoudit. Většinou je to tak, že jsou pacienti už přivezeni v umělém spánku, a když se probudí, většinou ještě dobíhají různé účinky léků a podobně. Takže vědomí nelze tak posuzovat. Dost často, když se člověk probouzí, tak je zmatený, občas agresivní. Ale to se vše dá přičítat následkům léčiv.

Jsou covidoví pacienti v něčem jiní po klinické stránce?

U nás je tohle také složitější posoudit, protože jsme ECMO centrum, většinou bereme pacienty v kritickém stavu, kteří právě přijíždějí na mimotělní podporu. Loňský rok i letos se nám tu nicméně spíš kumulovali pacienti mladší. Začínali jsme na nějakém ročníku třeba 1956 nebo 1958 a teď tu byl i 98. ročník a opravu hodně mladí lidé. Ono je tohle jiné i v tom obecném měřítku. Já sama tady pracuji devět let a někdy se stávalo, že přijel mladší člověk. Ale stalo se to málokdy. Teď se ten věkový průměr hodně posunul.

Stále platí, že je většina pacientů vyžadujících intenzivní péči neočkovaná?

Ano, řekla bych, že tady je tak 99 procent neočkovaných pacientů. Pokud přijedou a jsou na hraně intubace nebo na neinvazivní ventilaci, tak se jich někdy ptáme, proč očkování odmítli. Kolegyně se takhle jednoho pána ptala a on řekl, že neví, že se mu prostě nechtělo.

Jak vnímáte, když od pacienta slyšíte něco takového?

Když daného neočkovaného člověka přivezou, tak to v nás samozřejmě zanechává stopu, protože si říkáme: Když ta možnost je, proč to ti lidé nejsou schopní udělat? Ani takovou maličkost, jako je očkování… V předchozích vlnách to bylo náročné, ale věděli jsme, že to ti lidé nemohou ovlivnit. A teď, když ta možnost je, tak to neudělají.

Sama asi nejsem schopná říci, co za tím je. Nedovedu to pochopit a nevím, proč se to děje. Ale roli nejspíš hraje i nedostatek informací, které se k lidem dostávají. Když pandemie začala, tak se lidé dožadovali toho, aby se něco vymyslelo, cokoliv, co alespoň trochu potlačí následky. A teď, když to máme, tak to odmítají a nevěří tomu.

Když se vrátím k samotné péči o pacienty. V čem je náročnější? Nemáte někdy sama strach z toho neustálého kontaktu s nakaženými?

My jsme se vždy byli zvyklí chránit, ať už jde o jakéhokoliv pacienta, kterého záchranka přiveze. Nicméně když k nám přijel první covidový pacient, tak ty informace nebyly. V té době se o té chorobě ještě moc nevědělo a obrázky z Itálie nebo Číny byly hrozné. Když to vidíte, tak samozřejmě máte strach.

Myslím, že teď i díky očkování a tomu, že spousta z nás už covid prodělala, tak je to trochu o něčem jiném. Ale bojíme se pořád. Pokud jde o mě, spíše než o sebe se bojím toho, že se nakazím, budu mít neklinický průběh a nakazím třeba rodiče nebo babičku. Nebo kohokoliv, kdo má horší imunitu. Z toho mám daleko větší strach než z toho, že se nakazím já.

Když zmiňujete rodinu - jak se to všechno vůbec dá zvládat psychicky a nenosit náročnou práci takzvaně domů?

Je pravda, že ještě na začátku pandemie jsme to všechno vnímali jinak. Byla to i určitá euforie, chuť pomoci a naučit se i z medicínského hlediska něco nového. Postupem času se to ale začalo měnit.

Mně tady například ležel opravdu velmi dlouho hodně mladý člověk, nakonec bohužel zemřel a potom jsem se regulérně sesypala. Vážně jsem si i o tom potřebovala s někým promluvit. Máme tady paliativní tým, kde je vrchní sestrou naše bývalá staniční, takže jsme o tom spolu hovořily. Opravdu jsem to potřebovala a cítila jsem, že už je toho na mě moc.

Potom u mě nastal takový zlom a sama pro sebe jsem si řekla, že to s sebou nemohu takhle vláčet. Protože bych se z toho zbláznila. U nás je skvělé, že máme mladý kolektiv, takže i mezi sebou hodně věcí dovedeme vyventilovat. Myslím, že je to potřeba a že málokdo z nás potom ty věci s sebou bere i domů. Teď jsme schopní si mezi sebou o všem promluvit.

Od začátku jsme i v rámci KARIM drželi při sobě. Samozřejmě při tom náporu přišly i stavy, kdy jsme byli schopní se pohádat do krve, ale jak jsme se naučili s tím vším pracovat, tak teď vycházíme skvěle a třeba i ve volném čase se vídáme.

Takže máte nějaké osvědčené způsoby, kde brát energii a odreagovat se po náročné službě?

Určitě pomáhá rodina a snažíme se třeba i s kolegyněmi chodit sportovat nebo dělat něco pro vlastní zdraví. Myslím, že se člověk od toho musí oprostit a že i ta rodina vám dá sílu pro to pokračovat dál.

Myslíte, že pandemie může nakonec přinést i něco pozitivního?

Každá taková katastrofa s sebou přináší jak negativa, tak pozitiva. Například to, že je nedostatek personálu a že je málo zdravotních sestřiček, se dlouhodobě ví - třeba se to konečně začne řešit. Ale není to jen o sestřičkách, je to i o pomocném personálu, co se sanitářů a ošetřovatelek týká. Jsou to pro nás důležití lidé. Sama na svého sanitáře nedám dopustit, to je člověk, který o všem ví a já na něj spoléhám. Každý člen toho týmu je strašně důležitý.

Například nedostatek specializovaných sester jako jste vy, odborníci často zmiňovali jako jeden z hlavních limitů boje s epidemií covidu…

Ano, je pravda, že třeba na standardech mohou některé práce zastat medici nebo armáda. Ale u nás je to proces na dlouhou trať. Člověk se učí být ARO sestrou minimálně rok.

Přitom ta práce je vážně krásná. Musím říct, že i za těch devět let, co tu práci dělám, tak samozřejmě kolikrát přišlo zklamání, ale ta práce je zajímavá a hezká. Bohužel i co jsme mluvila se sestřičkami, které se mnou chodily do školy, tak tu intenzivní péči moc dělat nechtěly. Nevím proč.

Není to právě tou náročností péče o pacienta?

Je pravda, že si daného pacienta musíte ohlídat od A do Z. Potřebujete například i sledovat změny na kůži, protože dost často, když jsou pacienti na mimotělních obězích, tak není úplně jednoduché je polohovat z boku na bok. Kolikrát to délka hadiček, které má připojené, nedovoluje. Takže musíme kontrolovat kůži, lidé se musejí častěji otáčet a ta sestra tam musí být, kdyby se cokoliv stalo, aby byla schopna sama reagovat a vědět, kdy se musí volat lékař.

Když máme třeba ve službě jednoho lékaře a těch pacientů je tam více, již ho zrovna potřebují, musíme být schopné do určité míry, která nám náleží, zareagovat a umět si trochu poradit samy.

Co vás na intenzivní péči baví nejvíce?

Je to pořád taková akční věc, hodně se toho děje. Když vám přijede ten příjem. Okamžitě cítíte adrenalin, když se snažíte toho člověka stabilizovat. A mám také ráda, když vidím ten výsledek. Když se potom třeba ti lidé i přijdou ukázat, nebo nám píší, že jsou v pořádku a člověk vidí, že ta práce měla smysl.

Pokud jde o výhled do budoucna - co byste si do příštího roku přála? Čekáte už na jaře klid?

Pokud jde o předpovědi, tak já sama si netroufám už nic říct. Do příštího roku bych si ale samozřejmě přála, aby už byl klid. Hlavně aby nám tady už nekončili ti mladí a na lůžkách jsme neviděli lidi, které covid přivedl do příšerného stavu a umírají. Přitom mohli být ještě desítky let se svou rodinou a blízkými.

Myslíte, že se z toho všeho lidé ponaučí a třeba se začnou více starat o své zdraví?

Bylo by opravdu hezké, když se lidé ponaučili a chtěli se o své zdraví víc starat. Například i vysoká váha přispívá k tomu, že může být stav nakaženého kritický. I když to samozřejmě také není pravidlo a byli u nás i sportovci, které covid skolil takovým způsobem, že jsme se tomu sami divili.

Ale pokud jde o nějakou větší změnu, na to asi naše společnost není připravená. Už dříve jsme si říkali, že to s těmi lidmi musí něco udělat, když vidí, jak ten zdravotnický personál kolabuje. Spousta lidí utrpěla opatřeními. Jenže kdyby se lidé očkovali, už tady ta opatření třeba nemusela být. Mám pocit, že mnoho odpůrců vakcín dává vinu za situaci nám zdravotníkům. Ale my jsme tady od toho, abychom mírnili ty následky. Nikdo nemá zájem, aby si lidé do těla vpravovali cokoliv, co by je poškodilo. Protože by potom tak jako tak skončili u nás. Doufám, že se lidé umoudří.