Článek
„Měla horečku, zimnici, trpěla únavou, ale byla přesvědčena, že to je obyčejná chřipka,“ vzpomíná pětatřicetiletý romský podnikatel s bytovým textilem Mario Stojka, jak na počátku listopadu onemocněla covidem jeho matka.
„Na test jít nechtěla. Nevěřila, že je covid opravdu nebezpečný. Léčila se víceméně sama. Čajem, paralenem a vitamíny.“
V sobotu 6. listopadu však Monika Sztojková v Bílině u Mostu nezvedala synovi telefon.
„Volali jsme jí s bratry snad dvacetkrát. Měli jsme tušení, že je něco špatně a vytočili tísňovou linku,“ říká Mariův o dva roky mladší bratr Vincent Stojka.
Přijela sanitka, několik policejních a hasičských vozů. Záchranáři rozrazili dveře a našli pětapadesátiletou ženu v bezvědomí. „Dovnitř mě nepustili. Jen mi lékaři oznámili, že mamka nevnímá, ale dýchá, což byla ohromná úleva,“ vzpomíná nejmladší z bratrů Erik Sztojka.
Úleva to byla, ale rodinu a paní Sztojkovou čekaly dlouhé týdny obav, napětí a boje o život.
Monika Sztojková skončila v teplické nemocnici, lékaři ji diagnostikovali oboustranný zápal plic způsobený neléčeným covidem. Po třech dnech se její stav zhoršil natolik, že ji převezli na ARO do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Pacientku uvedli do umělého spánku a připojili na plicní ventilaci.
Pan primář nám na rovinu řekl, že mamka nemá moc velkou šanci na přežití. Dal jí dvacet procent, vzpomínají bratři Sztojkovi.
„CT vyšetření bylo skutečně strašlivé. Covid zachvátil veškerou plicní tkáň. Prodělala bakteriální zápal plic. Příliš jsme nepředpokládali, že by to mohla dát,“ potvrzuje stav Moniky Sztojkové primář Josef Škola z ARO oddělení nemocnice v Ústí nad Labem.
Syn Vincent popisuje, jak se mu po prvotní diagnóze udělalo zle, jeho bratři hledali spásu u boha. „Položil jsem mamce na hruď kříž a růženec a prosil, aby nás neopouštěla. Jen pánbůh jí může pomoc, a tak jsme ho celá rodina žádali o pomoc. Nic jiného nám ani nezbývalo,“ vzpomíná na těžké chvíle Mario.
Před Vánocemi už byla Monika Sztojková z nemocnice doma, s nejbližšími mohla udělat tento snímek.
Po téměř dvou měsících bratři přiznávají, že do chvíle, kdy jejich mámu převezli do nemocnice, nebezpečí covidu nevnímali. „Prostě jsme nevěřili, že vir může být tak nebezpečný, jak se všude říkalo. Ani za boha bychom se nenechali naočkovat,“ říkají Erik a Vincent.
Očkování měl jenom nejstarší Mario, a to proto, že pendloval mezi Českem a Slovenskem a s certifikátem to měl pohodlnější. „I máma očkování odmítala, bála se, že ji to zabije. I nás od toho odrazovala,“ dodává Mario.
Matčino onemocnění a boj o život jejich postoje otočil. Víc než to. V početném příbuzenstvu začali k očkování nabádat další rodinné příslušníky, příbuzné a jejich příbuzné.
„Jsme velká rodina. Babička měla dvanáct sourozenců, moje máma jich měla také dvanáct a ti všichni mají každý zhruba pět až šest dětí. Dohromady nevíme přesně, ale bude to kolem pěti set určitě,“ vypočítává Mario.
Sztojkovi ukázali reportérovi i očkovací certifikáty členů širokého příbuzenstva.
Sztojkovi respektive Lakatošovi (po babičce) žijí v Česku, na Slovensku a v Německu. Příbuzné mají od Hamburku po Nové Zámky. A ti všichni se o osud Moniky Sztojkové zajímali - byla totiž první z rodiny, koho covid na hranici života a smrti dostal.
„Drnčely nám telefony. Byli jsme jak ústředna. Jakmile příbuzní zjistili, že mamka je kvůli covidu na pokraji smrti, šli si pro vakcínu. My, naše rodina, rodina od mé přítelkyně, mámina rodina, bratranci, sestřenice, známí… Všichni jsme šli ihned,“ říká Vincent.
„Každému: rodině, zákazníkům v obchodě, kamarádům jsem říkal, ať se nechá naočkovat a jako příklad jsem dával mamku. Kdyby byla očkovaná, nebyla by v tak vážném stavu v nemocnici,“ doplňuje Mario.
Z toho, co slyšeli od příbuzných, bratři Sztojkovi odhadují, že přiměli k očkování přes dvě stě rodinných příslušníků. Někteří jako důkaz redakci poslali nebo ukázali očkovací certifikáty. Všechny mají u první dávky datum následující po hospitalizaci Moniky Sztojkové.
Ta strávila v nemocnicích 44 dní, polovinu z toho v umělém spánku. Během té doby zhubla o 21 kilogramů.
„Je to příběh se šťastným koncem,“ popisuje primář Josef Škoda. „Ale vůbec se nemusel odehrát. Stačilo, aby se paní Sztojková nechala očkovat,“ míní primář Josef Škoda.
Málem jsem umřela. Ta nemoc by se neměla podceňovat, říká Monika Sztojková.
V předvečer Štědrého dne ležela na pohovce v obýváku u syna Erika. Ztěžka oddychovala, covid jí poničil plíce. Pohybovat se zatím může jenom minimálně, po několika krocích jí chybí dech.
Za podstatné však považuje, že přežila. A že se přese všechno pomalu zotavuje.
Z hospitalizace si nepamatuje nic. Až na jeden velmi intenzivní sen.
„Ležela jsem na zelené trávě, přišel ke mně muž, byl vysoký s dlouhými vlasy, oblečený v bederní roušce a po těle měl krev. Řekl mi, že jsem zemřela, ale že se vrátím zpět. Vstala jsem z trávy a všimla si, že kolem mě je spousta plačících lidí… Moji kluci, jejich děti, celá má rodina…“ ztěžka vypráví Monika Sztojková.
„Ten člověk mě chytil za ruku, ukázal na dveře pokryté jakousi bílou plachtou a těmi jsem měla projít. Říkal, abych šla, že mě už čekají. Prostrčila jsem tedy jednu nohu a v ten moment jsem se probudila. Byla jsem na posteli v nemocnici v Mostě,“ popisuje svůj návrat mezi živé.
S pouhou dvacetiprocentní prognózou na přežití nemoc ustála. Později se dozvěděla, že ve stejnou dobu s covidem bojovala i její jedenaosmdesátiletá matka Mária Lakatošová. Ta ale tak silná nebyla.
„Maminka mi zemřela. Já jsem také málem zemřela. Ta nemoc by se neměla podceňovat, aby lidé nebyli jako já.“
