Článek
Člověk by si toho na první pohled nevšiml. Na bratislavském nádraží se to ve čtvrtek těsně před polednem hemží cestujícími – někteří mají nasazený respirátor, jiní ne, další ho za běhu sundávají a do toho balí cigaretu. Až po nějaké době začnu zaostřovat na cedule o velikosti A4 rozvěšené po budově. V prvním patře si už do místního bistra nesednu, začal totiž další koronavirový lockdown.
Tramvají neboli električkou vyrážím do města. Je typický listopadový den – nad Bratislavou je zataženo, stěží pět stupňů Celsia, pofukuje ostrý, studený vítr. Ulice centra jsou poměrně prázdné, menší skupiny lidí se shlukují jen kolem kaváren a restaurací. Ty obnovily okénkový prodej. „Nech si mě zabalit,“ vyzývá cedule před jedním z podniků nabízejících kávu nebo něco sladkého.
„Ulice vypadaly včera, tedy ještě před lockdownem, dost podobně,“ uvádí mě v omyl blonďatá Slovenka, která pracuje v kavárně v centru hlavního města. Lidé podle ní zůstávají obecně víc doma, protože je prostě zima.
„S dalším lockdownem jsme v kavárně počítali už od doby, co se o něm začalo více mluvit. Přešli jsme tedy rovnou na výdejní okénko a lidé chodí – nevydrží být pořád zavření, zvlášť když mají pracovat z domova. Ale jasně, tržby jsou samozřejmě menší,“ doplňuje ji její hnědovlasá, vzrůstem menší kolegyně.
Kavárna přešla na okénkový prodej rychle. Nepříjemná je ale zima.
Pokračuje s tím, že v podstatě chápe, proč slovenský kabinet v čele s premiérem Eduardem Hegerem (OĽaNO) k lockdownu přistoupil. „Nevím, jestli je to správné rozhodnutí v tom smyslu, že Slováci mají obecně tendenci se vůči všemu bouřit. Ale já jej vítám – byla bych pro, aby se lidé tolik neshromažďovali a byli ohleduplnější. Velkou víru v to ale nemám,“ říká mladá žena a já si k tomu domýšlím hořký úšklebek.
Alarmující situace? Raději topící lampy
Procházím kolem podniků v okolí Kamenného náměstí. U bistra, které nabízí halušky, punč a zmrzlinu, postává nevídaně početný hlouček lidí bez respirátorů – kromě této podivné kombinace pochutin se totiž podnik vytasil i s těžkým kalibrem. Topícími lampami.
„No, co si o tom mám myslet. To ani nestojí za řeč. Asi to tak má být,“ snaží se mě odbýt jeden z kolemjdoucích, když se ho ptám na to, jak vnímá další lockdown. „Víte, já mám tady kousek krámek, v sobě tři dávky očkování. Jestli vůbec, tak mělo tohle opatření přijít dřív,“ dodává.
Odběrové místo v centru Bratislavy.
Slovensko ve středu dosáhlo rekordního počtu nakažených covidem-19. Země evidovala 10 315 nových případů a zhruba od dubna i nejvyšší počty úmrtí – jen předevčírem onemocnění podlehlo 71 lidí. Nemocnice jsou navíc přetížené a zdravotníků je nedostatek, což ministr zdravotnictví Vladimír Lengvarský už dříve označil za počátek humanitární krize.
„Situace je alarmující. To, co potřebujeme, je přestat šířit bludy o covidu. Přestat tlachat o covidu, musíme poslouchat odborníky,“ uvedla v úterý po návštěvě bratislavské nemocnice slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a vyzvala k zavedení lockdownu.
Původně byl ve hře podle usnesení konzilia slovenských odborníků lockdown přísnějšího střihu: experti žádali tři týdny tvrdé uzávěry s tím, že by na týden zůstali doma i žáci druhého stupně základní školy a studenti středních a vysokých škol. Vládní koalice ale nakonec rozhodla o měkčí variantě.
Biochemik Čekan: Lockdown situaci nezmění
Na půdě Univerzity Komenského v areálu v Mlynské dolině se scházím s biochemikem Pavolem Čekanem. Slovenským vědcem, který platí v otázkách pandemie za kapacitu, za vývoj testů na covid-19 byl oceněn mimo jiné slovenským státním vyznamenáním.
„Myslím, že se v tomto shodnu i s mnohými dalšími odborníky: obávám se, že tato protipandemická opatření situaci nijak významně nezmění. Jen tu, v níž se nyní nacházíme, o dva týdny odsunou. Předpokládám, že i nadále bude počet hospitalizovaných v nemocnicích na maximu, počet nakažených velmi vysoký, a dokonce mám obavy, že počty úmrtí vyšplhají kvůli tomu několikatýdennímu odstupu ještě výše,“ vysvětluje.
Biochemik Pavol Čekan.
Jako jeden z klíčových nástrojů, kterým lze s přetížeností zdravotnického systému bojovat, uvádí vysokou proočkovanost. A to zejména u lidí starších padesáti let. „Na příkladu Izraele i dalších zemí také vidíme, jak důležitá je u těchto starších věkových kategorií třetí dávka. V tom jsme velmi pozadu,“ komentuje Čekan.
Úřadům nicméně podle něj dochází argumenty, kterými by mohly neočkované k dobrovolné vakcinaci přesvědčit. „Nepomáhají různé kampaně ani opatření týkající se třeba vstupu do restaurací. Některé země tedy přistupují k povinnému očkování, minimálně té zmiňované věkové skupiny. A myslím si, že ani Slovensku a Česku se takový postup nevyhne,“ podotýká odborník zpoza stolu ve své kanceláři.
Takhle to vypadá v jídelní části obchodního domu na Kamenném náměstí.
I kdyby ale došlo k masivní vakcinaci, očkování by začalo působit až s několikatýdenním zpožděním. Slovensko tedy mělo podle Čekana dvě možnosti:
„Buď radikálně zastavit šíření viru, tedy zavést tvrdý lockdown, k němuž jsme se neodhodlali, nebo najít účinný způsob, jak onemocnění léčit mimo nemocnici. Mluví se třeba o Paxlovidu od Pfizeru, tabletkách, jež dokážou snížit riziko hospitalizace o 89 procent. Není ale jasné, kdy se na Slovensko takový typ léku dostane. Delta je neskutečně infekční a její šíření se nám nepodařilo udržet v kontrolovatelných ohniscích, testování ani trasování už proto nestačí, i když je to velmi důležité.“
Více než půlka populace nemá očkování
Na Slovensku bylo ve středu podle informací deníku SME 36 procent lidí naočkovaných dvěma dávkami vakcíny proti covidu-19, Třetí dávku má dalších přibližně šest procent populace. Zcela neočkovaných je v zemi většina – asi padesát dva procent Slováků. První dávku má za sebou pět procent slovenské populace.
Zájem o očkování proti covidu-19 v poslední době na Slovensku, které výrazně zaostává za průměrem EU a v evropské sedmadvacítce se řadí ke státům s nejnižším podílem naočkovaného obyvatelstva, stoupá.
Až osm z deseti covidových pacientů ve slovenských nemocnicích ve středu nemělo dokončené očkování.
Citlivé téma
V Mlynské dolině míjím koronavirové odběrové centrum. Sleduji situaci kolem asi dvacet minut, na test si za tu dobu v brzkém odpoledni dojdou dva lidé. Jdu se tedy zeptat zdravotnic za plexisklem, jak to s počtem testovaných na jejich stanovišti je.
Zdravotnice Renata a Diana.
„Testovaných přibývá, na tomto konkrétním odběrovém místě nám nicméně neroste křivka nakažených. Víme ale, že v jiných centrech v Bratislavě jich evidují čím dál víc. Faktem ale je, že teď mluvím ze zkušenosti s výsledky antigenních testů. Laboratoře, které řeší PCR testy, by vám asi řekly víc,“ informuje mě dvacátnice Diana se staženými vlasy, která příchozí registruje.
Její kolegyně, zdravotnice Renata, se přidává: „Ten nový lockdown se nás nijak moc nedotýká, jsme v práci, tak v ní dál pokračujeme.“ Ani Diana si netroufá nové opatření nějak hlouběji hodnotit, poznamenává nicméně, že se měly zavřít i školy.
Asi pět minut svižné chůze od odběrového centra a v těsné blízkosti univerzitního kampusu leží restaurace Drag. Vcházím dovnitř, vítají mě židle položené vzhůru nohama na jídelních stolech přistrčených ke zdi a servírka za barovým pultem. „Vydržte, zavolám vám naši šéfku,“ hlásí mi a přivádí mladou ženu v kuchařském rondonu.
„Nevěřím, že to bude trvat dva týdny, nevěřím vládě ani nos mezi očima,“ říká šéfová restaurace.
Představí se jako Natália a je evidentní, že pro ni otázka lockdownu představuje citlivé téma: „Je to dehonestace národa. Zničí to všechno, co na Slovensku mohlo ještě fungovat. Mám tu 12 zaměstnanců, za které jsem zodpovědná, a je mi do pláče z toho, že jim ničím životy. Od začátku všechna pravidla a opatření dodržujeme, až na jednoho jsme všichni naočkovaní, i přesto nás ale po splnění těch podmínek zavřeli. A nepomůžou nám – slibují, ale nepomůžou.“
„V létě slibovali, že když se necháme naočkovat, bude dobře. Tak jsme to až na jednoho jako firma udělali, ale podívejte se kolem sebe, jak to tu vypadá. Prázdno. Tržby neklesají o padesát procent, ale klidně o osmdesát. Nevím, jestli zvládneme zaplatit nájem, pokud takhle budeme fungovat – reálně – měsíc, dva? Nevěřím, že to bude trvat dva týdny, nevěřím vládě ani nos mezi očima. Čtrnáct dní bychom vydrželi, zlepšili situaci a šli dál. Ale nouzový stav (který na Slovensku platí také od čtvrtka) platí 90 dní, takže tomu nevěřím,“ podotýká s bezmocí v hlase Natália.
Do restaurace, kterou založili už její rodiče před 25 lety a v níž chtěla dál pokračovat, si během našeho rozhovoru přicházejí pro oběd s sebou dva lidé. Natália říká, že za normální situace má podnik v době oběda třeba dvě stě zákazníků. Kolem druhé odpolední ve čtvrtek ale prodali jen osmdesát jídel. „Nedivím se, lidi nebaví jíst pořád jen z plastových krabiček,“ dodává šéfová.
První den lockdownu v Bratislavě se odehrál bez většího překvapení. Po cestě na vlak docházím k pomyslnému závěru: nenarazila jsem na nikoho, kdo by covid-19 nebo vakcínu popíral či odmítal. Už menší procento lidí, s nimiž jsem se během dne bavila, však věří své vládě.
Mezi nimi jsou podnikatelé i odborníci. Kabinet Eduarda Hegera plánuje udělat revizi výsledků čtrnáctidenního lockdownu po deseti dnech. Podle expertů ale dopady „nedostačujícího“ opatření budou znatelné až s odstupem.
Jak mi však řekl nejen Pavol Čekan: v té době už vzhledem k tomu, do jakých výšin nyní stoupají počty nakažených i hospitalizovaných v České republice, možná budou řešit lockdown i Češi.
