Článek
Vláda Petra Fialy zavádí svá první skutečně zásadní opatření v boji s covidovou epidemií, protože omezení počtu lidí u stolu v restauraci na silvestrovských věčírcích se fakt nepočítá. A testování dětí ve školách zase – ač může být užitečné – není velká novinka. Zato změny v systému karantén a izolací společně s povinným plošným testováním zaměstnanců i živnostníků bez ohledu na očkování či prodělání nemoci už dávají covidovému snažení poměrně novou, omikronovou tvář.
Asi největší změnu představuje nový přístup k testům. Ještě nedávno se zdálo, že antigenní testování je na ústupu a postupně ho plně nahradí metoda PCR. Nový ministr zdravotnictví Vlastimil Válek nejprve vrátil antigenní testy do škol, ačkoli debata i doporučení do té doby směřovaly spíše k rozšíření kapacit pro PCR včetně metody takzvaného poolování. A teď se vláda rozhodla udělat z antigenních testů samotný základ monitorování i řízení epidemie a vsadit na ně skoro všechno.
Je to sázka riskantní ze dvou hlavních, a tak trochu protichůdných důvodů.
Že s sebou rozmach nakažlivější varianty omikron přinese oproti předchozím vlnám zvýšené množství karantén i izolací, je skoro jisté. V mnoha zemích kolem nás se na to připravuje i kritická infrastruktura od zdravotníků po pracovníky elektráren. Je dobře, že Česko tento trend zachytilo a podobné přípravy probíhají i zde.
Nicméně přísné nařízení, že po pozitivním antigenním testu v práci nastupuje i bezpříznakový zaměstnanec ihned do karantény, může tuto situaci ještě dále zhoršit. Případy falešné pozitivity, kterou nepotvrdí následný PCR test, nejsou u antigenních testů úplně vzácné, a tyto nepřesné výsledky budou počet karantén zvyšovat nad nezbytnou míru. Nemluvě o tom, že příval pozitivních testů z pracovišť výrazně zatíží už tak přehlcené hygieny, které budou karantény po informaci od zaměstnavatele „rozdávat“.
Je pravda, že zaměstnanec se může z karantény „vykoupit“ absolvováním následného PCR testu, jehož případný negativní výsledek karanténu ukončí. Ovšem to musí karanténa nejprve oficiálně (byť i zpětně) „začít“ zprávou z hygieny. Což při jejich vytíženosti může klidně dva dny trvat. S čekáním na výsledek PCR testu to mohou být dohromady čtyři dny, přičemž samotná karanténa trvá pět dní. Pak je otázkou, nakolik se „vykoupení“ vůbec vyplatí podstupovat. Navíc PCR test pojišťovna proplatí jen rozočkovaným nebo naočkovaným. Takže v případě neočkovaných slovo vykoupit do uvozovek nepatří.
Druhé riziko spočívá v tom, že karanténa, ba dokonce ani izolace nekončí, jak bylo zvykem, negativním PCR testem, ale automaticky po pěti dnech, pokud daný člověk nemá příznaky nemoci. To může znamenat, že do zaměstnání se budou z izolace či karantény vracet i lidé, kteří mohou být nadále infekční. Absolvují sice při návratu na pracoviště další antigenní samotest, ale tady opět narážíme na problém jejich nespolehlivosti.
Stručně řečeno, vládní sázka na testování je v principu správná. Je to po očkování (které zůstává hlavní prioritou) druhý nejlevnější způsob, jak mít nad epidemií alespoň nějakou kontrolu. Zároveň je ale tato sázka až překvapivě nedůsledná. Plošnými testy zaměstnanců a živnostníků sice vláda získá solidní přehled o množství nákaz. Ale dokořán otevřenými dveřmi na konci zkrácených izolací a karantén se zároveň vzdává kontroly nad tím, zda se do kolektivů nevracejí infekční jedinci. Kdyby dveře otevíral klíč v podobě negativního PCR testu, byla by tato kontrola mnohem vyšší. Tady zeje v jinak mohutné a chvályhodné vládní testovací strategii nebezpečná díra.
Nová vláda navíc opakuje chybu své předchůdkyně, když zcela rezignuje na pozitivní motivaci. S ohledem na situaci, která nás s omikronem nejspíš čeká, by se nabízelo především zvýhodnění práce z domova všude, kde to je možné. Zůstáváme ovšem jen u doporučení či apelů.
Fiala a Válek se netají tím, že spoléhají na osobní zodpovědnost a moudrý přístup každého jedince. A svým způsobem je sympatické, že i firmy dostávají docela široké možnosti, jak se s testováním zaměstnanců vyrovnat.
Vzniká tím ale i prostor pro pozoruhodné švejkování. Výjimku z povinného testování má například zaměstnanec, který „se vzhledem k povaze práce na svém pracovišti nesetkává se třetími osobami“. Válek jako příklad takové pozice uváděl vrátného u zadního vjezdu do budovy Ministerstva zdravotnictví, který sedí v kukani a otevírá autům závoru. Skutečně takoví zaměstnanci nechodí třeba na oběd do kantýny? Na cigaretku do hloučku s ostatními kolegy? Sem tam na nějakou tu poradu či pohovor s nadřízenými?
Tato výjimka je v mimořádném opatření uvedena s nepochybně milým záměrem nenutit do testů ty, u kterých to nedává (nebo zdánlivě nedává) smysl. Nelze se ale vyhnout škarohlídské myšlence: Možná zjistíme, že některá pracoviště jsou přímo natřískaná zaměstnanci, kteří za celý den vlastně nepřijdou s nikým do styku. Čím víc takových zaměstnanců firma ve svých řadách najde, tím menší administrativní i finanční zátěž pro ni z povinného testování vyplyne.
Ale nebuďme škarohlídi a řekněme si, že i polovičatá sázka na testy může vyjít. Může ale také skončit nekontrolovaným rychlým promořením, které kvůli nepříjemnému zákonu malého podílu z velkých čísel může znovu zahltit nemocnice. S ohledem na rychlost omikronu se velmi brzy dozvíme, jak to dopadlo.
