Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Senátoři a senátorky 32 hlasy z 61 přítomných zamítli novelu pandemického zákona. Nehlasovala plná čtvrtina. A ještě pozoruhodnější je, že vláda se zásadním návrhem, který horko těžko prosadila ve Sněmovně, utrpěla porážku v horní komoře, kde by se měla opírat o pohodlnou většinu.
Brzy to budou dva roky, co Angela Merkelová prohlásila, že Německo čelí největší výzvě od druhé světové války. Psal se začátek pandemie, která dodnes neskončila, jakkoli jsme ji, pokud jde o její vnímání, „vstřebali“. Zevšedněla.
Proklamace typu „největší výzva“ by teď zněla většině lidí nepřípadně dramaticky; nicméně na hlubší podstatě – máme problém – se od března 2020 zase tak moc nezměnilo. V Německu, ani u nás. Jen ubylo politiků, co k národu promlouvají v hlavním vysílacím čase se státními vlajkami za zády. Je víceméně demobilizováno.
I to je kontext, ve kterém premiér Petr Fiala senátní hlasování označuje lakonicky za „zpětnou vazbu“. Jako by šlo o rozhodovací proces uvnitř korporátní komunikace číslo sto padesát jedna. Ne o záležitosti, které ovlivňují životy a osudy.
A vůbec, možná to znáte: taky jste se někdy nudili na poradě? Zatímco ostatní něco vykládali, čmárali jste si jen tak do bloku? Anebo, když nemáte blok, hráli karty na mobilu? Tak vidíte: jsme jenom lidé, i vicepremiér Vlastimil Válek v Senátu.
Čelit pandemii se v roce 2022 jistě dá i bez velkých slov. Jakoby nevzrušivě, civilně. To je tón vlády. Předpokládá to ale dvě věci:
Za prvé, komunikace v duchu „věci jdou podle plánu, z covidu bude běžná nemoc“ musí být konzistentní. Například nejde kombinovat sebevědomou, až bohorovnou rétoriku s výroky typu „situace mezi seniory a ohroženými skupinami je nadále kritická“. V takových „kritických“ dobách kromě toho ministři zdravotnictví nesmaží při jednání parlamentu Solitaire. Výsledný dojem: vláda buď neví, jak dál (tak pouští otěže a říká „věříme, že se lidé budou chovat odpovědně“), anebo nehraje na rovinu. To je bohužel za uplynulé dva roky už povědomé.
A za druhé, mělo být jasnější, co se bude dít, pokud by věci podle vládního plánu jít přestaly. Například zkraje podzimu 2022.
Ano, omikron může být labutí písní pandemie, i když zatím tedy dost hlasitou – viz statistiky z nemocnic. A ne, přístup k pandemii se nemůže omezovat na opatření, nařízení, směrnice a výkazy, to by skutečně bylo o rozum. Ano, řada států se ubírá stejným směrem jako Česko; ovšem leckde také rozvolňují mnohem striktnější pravidla, než jsou ta naše. A leckde větší procento obyvatel chrání očkovací imunita. Někde platí i oboje.
Kdyby se pandemie – po všeobecně očekávaném poklesu – vrátila s nebezpečnou mutací, dá se odhadnout, že nastane kardinální problém s očkováním. I kdyby bylo dostupné. Dojem, u někoho dokonce „filozofie“, že očkování je zbytečné, či rovnou nežádoucí, se za uplynulé měsíce usadil natolik, že dvě třetiny nějakou novou vakcínou naočkované populace – dnešní stav – by byly relativně vysokým číslem. Vykládaly by se jako úspěch politické a zdravotní osvěty. Což je smutné.
Před několika týdny vláda anulovala částečně povinné očkování řkouc, že nechce prohlubovat příkopy ve společnosti. Má to mimo jiné tyto důsledky:
Radikalizace odpůrců očkování, potažmo odpůrců pandemických opatření, se prohloubila. A když bude vypsáno další kolo očkování, bude obtížné k němu motivovat alespoň nějakou, natož významnou většinu populace. Na vrcholu omikronové vlny se usazuje interpretace, že „to jde i bez očkování“. Je samozřejmě mylná. Ale očkovací kampaň se zastavila.
Obávám se, že to je přesně naopak. Rozhodnutí vlády zrušit všechna opatření naráz si vynucuje až příliš vítěznou rétoriku, je potlačena informace, že i omikron “přežijeme” díky očkování a přimět rizikové skupiny k očkování před podzimem bude velký problém. https://t.co/xAlYeiw9dc
— Daniel Prokop (@dan_prokop) February 10, 2022
Dokonce i ministři, když občas zopakují něco v duchu „očkování je jedinou cestou z pandemie“, u toho už působí poněkud unaveně. Jako by si právě vzpomněli, že to musí zase jednou říct.
Vláda je v klidu. Ten se ale nijak zvlášť nepropisuje do společnosti, což se dá říct i bez ohledu na rozsah protestů a pohrůžek. Uklidňující by bylo vědět, jaký má vláda plán pro případ nouze. Dělat „to, co dřív“ není dobrý plán. Nejspíš by to bylo neproveditelné. A i ta současná míra klidu by mohla vzít brzy zasvé.
