Článek
Vláda protlačila Sněmovnou novelu pandemického zákona navzdory opozičním obstrukcím a navzdory nesouhlasu vládní většiny senátorů. Na nákladové straně tohoto aktu je obrovské množství energie a politického úsilí vynaložených jak vládní sněmovní většinou, tak opoziční menšinou.
Přičíst je nutné i politické náklady v podobě silného společenského napětí a vyhrocení veřejné debaty. Jeho projevem nebyly jen šibenice a výhružné nápisy u obydlí poslanců, ale také falešné, až lživé argumenty ministra zdravotnictví Vlastimila Válka o tom, že na pandemickém zákonu závisí vydávání covidových certifikátů, možnost vycestovat do zahraničí nebo proplácení testů zdravotními pojišťovnami. Další politické náklady, zejména případné negativní dopady na voličskou podporu vládních stran, ukážou teprve budoucí průzkumy.
Už teď lze ale říci, že výnosová strana schválení novely pandemického zákona je ve srovnání s tou nákladovou výrazně hubenější. Je pravděpodobné, byť nikoli jisté, že opozici, především tedy hnutí SPD, se urputným odporem proti novele zákona podařilo upevnit vlastní voličské jádro, a možná i přitáhnout pozornost části voličů neúspěšných politických stran podobného zaměření. A pak je na této straně samozřejmě skutečnost, že Česko bude mít i po 28. únoru ve sbírce zákonů předpis, který může za určitých okolností dát vládě do rukou nástroje k omezování života v zemi v zájmu boje s novou epidemickou vlnou.
Jenže ten předpis je bohužel velmi nekvalitní (kdyby pro nic, tak pro nepoužitelné paragrafy o odškodnění), právně extrémně sporný (umožňuje omezovat ústavní práva z titulu „běžného“, nikoli ústavního zákona) a navíc má opět omezenou platnost, tentokrát do konce listopadu. Takže z právních důvodů budeme muset slušně požádat evoluční síly, aby případnou novou nebezpečnou mutaci koronaviru vyslaly do Česka nejpozději tak začátkem září, protože pak už bychom zase naráželi na právní vakuum, přesněji řečeno na nutnost vyhlašovat „povodňový“ nouzový stav.
Jinými slovy poměr cena-výkon je v případě protlačení pandemického zákona Sněmovnou mizerný. Obrovské množství energie bylo vynaloženo na dočasnou normu, křečovitě prosazenou ve stavu legislativní nouze, jejíž nezbytnost vláda zároveň všemi svými ostatními kroky a výroky celou dobu popírala. Tím, stejně jako schvalovací procedurou i samotnou podobou zákona, si zadělala na horké chvilky před Ústavním soudem, kde se norma zcela jistě objeví. Zatímco vláda slaví legislativní Pyrrhovo vítězství, ve vzduchu visí reálná hrozba, že ústavní soudci pandemický zákon okleští nebo úplně vymetou z právního řádu někdy během léta – a vláda nebude mít v rukách zase nic.
Kdyby byl výsledkem vyhrocené, klidně ještě delší debaty – podobně jako v Německu – obecně platný zákon umožňující reagovat na možné příští zdravotní hrozby, dalo by se mluvit o kloudně vynaložené energii.
Kdyby politici dokázali najít kompromis, kdyby se dokázali shodnout na úpravě ústavního zákona o bezpečnosti, který by dal vládě pro případy zdravotních hrozeb do ruky subtilnější nástroj než jen dosavadní nouzový stav, kdyby dokázali najít lepší úpravu krizového zákona a případně doladit paragrafy zákona o ochraně veřejného zdraví, dávalo by celé to úsilí i mnohahodinová noční jednání ve Sněmovně mnohem větší smysl.
Mohlo by to klidně trvat pár měsíců, jeví se jako velmi pravděpodobné, že v jarním a letním období zemi žádný enormní covidový tlak nečeká. A i v případě že by se – a kéž by se to stalo – covid už v žádné nebezpečné podobě nevrátil, mělo by Česko pro případné podobné krize v budoucnu připravené alespoň nějaké právní nástroje.
Vláda místo toho zvolila strategii překonání velkého protitlaku ještě větším tlakem, právní ani politické argumenty neposlouchala, navzdory faktům si uchovala přesvědčení o vlastní neomylnosti a na sílu si prosadila svou. Výsledkem je zákon, který se bude klepat strachy pod pohledem ústavních soudců a který se v pesimistickém scénáři sám vypne uprostřed podzimní epidemické vlny. Tohle fakt nestálo za to.
