Článek
Před budovou Poslanecké sněmovny (opět) stojí šibenice, rozhořčená žena symbolicky „střílí“ do oken sídla dolní parlamentní komory z dětské napodobeniny samopalu. Uvnitř opoziční zákonodárci především z řad hnutí SPD obstruují jako o život a ve svých projevech opakovaně obviňují vládu – tehdy celkem čerstvě jmenovanou – z nedemokratických praktik a snahy zavést v Česku totalitní režim. Vyšinutí obchodníci se strachem otevřeně vyhrožují politikům i novinářům a na ulicích pronásledují a slovně napadají prezidenta České lékařské komory.
Píše se únor 2022, do vpádu Ruska na Ukrajinu nezbývá ani týden a poslanci uprostřed nevídaných společenských vášní definitivně schvalují novelu pandemického zákona.
Včera, s koncem listopadu 2022, přestal tento zákon platit. Totalita se během těch devíti měsíců navzdory výhrůžkám odpůrců nedostavila a ze Sbírky zákonů zmizel jeden mizerně napsaný předpis.
Naštěstí Česko určitě dokázalo využít ten čas a energii a také bolestivé zkušenosti z boje proti covidové pandemii na vyladění krizové legislativy, díky níž už žádná zdravotní krize naši exekutivu nepřekvapí a nerozhází. Nebo aspoň na uspokojivou novelu zákona o ochraně veřejného zdraví a posílení pozice krajských hygienických stanic.
Dělám si samozřejmě legraci. Neudělali jsme nic.
Mizerný pandemický zákon vyšuměl. Nad zákonem, který vybičoval vášně na maximum, se bez dalšího zavřela voda. Hygieny jsou tam, kde byly, ministr zdravotnictví dokonce už zase přemýšlí, jak na nich ušetřit. Jakékoli příští zdravotní krizi, ať už bude souviset s nějakými nebezpečnějšími variantami viru SARS-CoV2, nebo nějakým jiným infekčním onemocněním, bude Česko čelit s úplně stejně prázdnýma rukama, jako čelilo covidu v březnu roku 2020. Snad s čestnou výjimkou několika vylepšených informačních systémů.
Jakmile začne vládě trochu téct do bot, zjistí, že nemá k ruce nic jiného než nouzový stav, protože řídit opatření čtrnácti krajských hygien podle zákona o ochraně veřejného zdraví je nadlidský úkol. Nouzový stav bude právem kritizován jako příliš široký institut, který z ministra vnitra dělá pána nad lidskými osudy a ústavními právy, protože byl připraven na krátkodobé využití pro případ přírodní katastrofy nebo výbuchu chemičky, a ne na dlouhé měsíce subtilnějšího řízeného omezování rizikových aktivit.
Soudy budou znovu zavaleny stovkami stížností na každé jedno protiepidemické opatření, mnoho z nich uspěje, protože legislativní opora pro zavádění opatření bude stejně špatná, jako byla vždycky. Snaha o řízení zdravotních rizik bude znovu interpretována jako pokus zavést totalitu, protože institut zdravotní či pandemické pohotovosti nemáme a riziko zneužití nouzového stavu (včetně netransparentního utrácení veřejných peněz) je značné.
Ano, těsně po schválení novely pandemického zákona vypukla za humny válka a najednou bylo mnoho jiných starostí než covid, zvláště když nemoc přestala kosit lidi po stovkách a v solidně proočkované populaci se projevovala v mírnějších formách.
To ale nic nemění na tom, že vyhaslý pandemický zákon zůstane pomníkem špatné legislativní práce, neschopnosti koncepčního uvažování a absence jakékoli snahy poučit se z krize, která přes dva roky dusila zemi.
Mohli jsme za tu dobu mít nové zákony a nové instituty, které by s patřičnou parlamentní kontrolou umožňovaly čelit plošným zdravotním rizikům. Ale předchozí i současná vláda v dojemné shodě řekly: „Ne. Nemáme nic. Ale však to příště zase nějak sflikujeme.“
