Článek
„Školy nesmí jako jediné nést následky brzdění pandemie, jako tomu bylo v minulosti,“ odůvodnil končící ministr školství Robert Plaga ve středu, proč vláda smetla ze stolu variantu prodloužených vánočních prázdnin. Vláda i Plaga dál zatvrzele odmítají jakákoliv plošná opatření ve školách nad rámec nárazového testování. Jak tento přístup funguje?
Připomeňme si nejdřív, jak to vláda v září, kdy jsme stále potichu doufali, že už se přes nás žádná další dramatická vlna nepřevalí, se školami skoulela. V době, kdy se exponenciála – jak je její přirozeností – rozjížděla pozvolna a všichni až na pár odborníků odmítali vidět, že o exponenciálu opravdu jde, naplánovala vláda na začátku školního roku dvojí plošné testování. Víc nic.
A oním nic můžeme snadno shrnout všechno, co od té doby pro zamezení šíření covidu mezi dětmi doopravdy udělala. Výsledky testů z doby, kdy spolu děti trávily ve škole teprve pár dní, pak navíc ještě několik týdnů sloužily jako argument, že ve školách žádná ohniska infekce neexistují, a tudíž není potřeba tam cokoli podnikat. Navzdory dlouholetým zkušenostem epidemiologů i hygieniků, které jasně říkají, že školy jsou při epidemiích nakažlivých nemocí typu chřipky pokaždé mezi prvními na ráně.
Další debaty – ovšem stále jen o testování – se rozběhly prakticky až v listopadu. To už bylo zjevné, že průšvih se vymyká veškeré kontrole. A že jakékoli testování ho už efektivně nezastaví, ba ani citelně nezpomalí. Antigenní, postrádající potřebnou spolehlivost, určitě ne. A šance, že by uprostřed nejmohutnější covidové vlny byly laboratoře schopné začít testovat statisíce školáků přesnější metodou PCR, byla samozřejmě holá utopie.
Soudě podle tehdejších kroků se zdá, že nejpozději někdy v té době se vláda rozhodla, že školy nepřiznaně, zato natvrdo promoří.
Což – jak lze snadno doložit desítkami tisíc nakažených dětí, stovkami tříd v karanténách a už i kompletně uzavřenými školami, se daří nadmíru dobře. Ze škol se staly virové huby, odkud se covid velmi efektivně rozšířil do rodin i pracovních kolektivů. Následky vidíme v současných rekordních číslech, kterými Česko zase jednou vytřelo světu zrak. V počtu nakažených dětí je na tom Česko podle nejnovějších dat dokonce úplně nejhůř ze všech zemí Evropské unie.
A tak už načínáme třetí měsíc opakovaných karantén a izolací dětí, jejich sourozenců, rodičů, celých tříd, někdy i škol. Nastávají bizarní situace. Matka tří dětí strávila v karanténě šest týdnů v řadě, protože děti byly střídavě postupně nemocné nebo vytrasované coby rizikový kontakt spolužáka. Dítě jiných rodičů teď zase po návratu z dvoutýdenní izolace sedí ve třídě jen s jedním spolužákem, protože zbytek třídy je od pondělí v karanténě. Učitelka jim pouští výuková videa a zbytek třídy sedí doma. Samozřejmě bez distanční výuky, kterou škola organizovat nemusí, a tak ji neorganizuje.
Tvářit se, že tohle nejsou oběti pandemie, je ryzí alibismus.
Nutno říct, že chaosu, který v mnoha školách nastal, nepomáhá ani zmatečné rozhodování a doporučování hygien, jejichž pokyny se liší region od regionu. A nepřidá ani fakt, že v této situaci hraje významnou roli pohled jednotlivých ředitelů a ředitelek škol.
Takže máme na jedné straně školy, kde k situaci přistupují zodpovědně. Děti se snaží maximálně chránit, v případě výskytu nemoci přecházejí celé třídy či jejich části na distanční výuku, ředitelé jsou ochotni zařídit individuální online doučování dítěti, které rodiče kvůli vysoce rizikovému členovi domácnosti do školy nemohou poslat.
A na druhé straně jsou školy, kde se vedení snaží za každou cenu působit dojmem, že žádná epidemie neexistuje, školáky dál vesele promořují na společných akcích, respirátor je sprosté slovo a k rodičům informace o výskytu covidu pronikají až ve chvíli, kdy si děti mezi sebou řeknou, proč spolužák dva týdny chyběl.
Tvrdit za této situace, že by dvoutýdenní plošné uzavření škol a přechod na organizovanou distanční výuku zanechaly na vzdělání jakési nedozírné a nenapravitelné následky, je pouhá výmluva dosluhující vlády. Třeba člověk mně nejbližší strávil v dětství dva roky základní školy a polovinu střední kvůli vleklým zdravotním patáliím střídavě po nemocnicích a na domácí výuce. Dnes má kromě jiného doktorát z biochemie, atestaci z mikrobiologie, vyučuje mediky a denně pomáhá lékařům odhalovat u pacientů nebezpečné infekce.
Bohužel ani budoucí vláda zjevně nehodlá měnit kurz. Kandidát na ministra školství Petr Gazdík už se nechal slyšet, že „celoplošným zavíráním škol krademe dětem dětství a vzdělanost“. Ovšem to, co jim krademe tím, že je vědomě vystavujeme onemocnění s dlouhodobými následky, které po prodělání covidu pociťuje každé osmé dítě, už budoucí ministr nezmínil.
Navíc se zdaleka nemusíme bavit výhradně o uzavření škol. Proti zmírnění rizika toho lze dělat mnohem více. Poctivě dezinfikovat prostory, nakoupit do tříd čističky vzduchu. Omezit zbytné aktivity jako besedy s hosty, hromadné výpravy spojených tříd do bazénů, školní besídky. Nemíchat děti v družinách. I přes proočkovanost učitelského sboru používat respirátory. Jenže školám by tohle musela vláda nařídit. Protože spoléhat na to, že si přísnější pravidla nastaví školy samy, nemůže. Vedení státu však neudělalo ani v tomto směru zhola nic.
Robert Plaga patřil k tomu zdaleka nejlepšímu, co dosluhující vláda za poslední čtyři roky mohla z ministerského katalogu nabídnout. V tvrzení o obětech z úvodu tohoto textu se ale hluboce mýlí. Školy a školáci a s nimi i rodiče už dávno oběťmi jsou. A nejsou oběťmi brzdění pandemie, ale naopak jejího úplného vypuštění ze řetězu.
