Článek
„Ranní zpráva ze školy: Z dvanácti pedagogů zůstali schopní jen čtyři. A děti si mají přinést oběd, protože jídelna nedokáže zajistit přípravu a výdej.“ „Ze čtrnácti tříd je osm doma, ten zbytek v pár lidech suplujeme; celej den v respirátoru, protože jedinej nakaženej nás sejme všechny. Do toho uzavíráme známky a absenci lidí, co tu nejsou.“
„Pozitivních 6 studentů a dokud nepřijde SMS od hygieny, tak ostatní nutí přijít do školy. Jako by se o těch pozitivních PCR nevědělo.“
To je malý vzorek zkušeností pedagogů a rodičů zveřejněných na sociálních sítích.
Nicméně pro podobné zprávy popisující aktuální situaci ve školách zasažených omikronovou vlnou není potřeba chodit na internet. Jen z okruhu svých známých vím za pondělní ráno o dvou učitelkách, které měly přes víkend pozitivní test a už do práce nešly. Třetí učí jen „díky“ tomu, že její před pár dny pozitivní kolegyně při trasování zatajila, že spolu každé ráno jezdí společně v autě. „Zatím jsem podle antigenního testu negativní, ale spolehnout se na to nedá. Jenže kdybych dnes nešla, už opravdu nezbyde nikdo, kdo by mohl suplovat. Sama poslední dva týdny učím sedm až osm hodin denně i za chybějící kolegyně,“ vysvětluje skoro provinile.
Udržet otevřené školy patří k prioritám boje s epidemií covidu, které vyhlásil při nástupu do funkce ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. Logicky a zcela správně. Závazek je z velké části pochopitelný. Ta zbývající část, která už tolik pochopitelná není, je slepá zatvrzelost, se kterou šéf resortu zodpovědný za boj s pandemií promptně odpaluje jakékoliv úvahy o dočasném plošném přesunu výuky na distanční, navzdory dosud nejhorší epidemiologické situaci za celé dva roky covidového průšvihu.
Válkova snaha obhájit ponechání škol napospas nezvladatelné vlně zachází až do tragikomicky křečovitých okamžiků. Jako když před necelými dvěma týdny v televizní debatě prohlásil, že ve školách „křivka začíná pomalinku klesat a příští týden už půjde úplně dolů“. To první nebyla pravda a to druhé se nestalo. Přesněji přišel pravý naopak. Omikron za minulý týden poslal s pozitivním testem do izolace a karantén dvojnásobek studentů i zaměstnanců škol než o týden dřív.
Aby bylo jasné, nikdo soudný si zavřené školy s výukou přepnutou na monitory počítačů nevysnil, autora tohoto textu nevyjímaje. I proto, že znamenají dopad na ekonomiku, protože více rodičů na OČR je komplikací pro zaměstnavatele, a zároveň i vyšší náklady pro zplundrovanou státní kasu na proplácení „paragrafů“. Ani v nejmenším také nelze zpochybňovat, že online výuka je pro žáky a studenty z tisíce a jednoho důvodu méně vhodná než prezenční. O to se žádný spor nevede.
Bohužel současný stav ve školách má k ideálu minimálně stejně daleko. Spousta poloprázdných tříd, přetažení a podráždění pedagogové, plánování a zase rušení přidružených aktivit, jako jsou lyžařské kurzy, plavání a další, chybějící personál v družinách a jídelnách, nepřetržitý stres spojený s všudypřítomnou otázkou: „Kdo z nás zase do zítřka odpadne?“. Nic z toho ani vzdáleně nepřipomíná situaci, ve které je možné mladou generaci plnohodnotně vzdělávat. Podle nedávného zjištění proto někteří ředitelé vyhlašují volna či distnační výuku, ačkoliv příšlušný zákon ještě v platnosti není.
Ne, zavření škol epidemii nezastaví a při současném rekordně rychlém šíření viru dost možná ani citelně nezpomalí. Není to řešení pro celou epidemii. Na krátkodobý přechod výuky do online prostředí je v této chvíli nutné pohlížet už pouze jako na záchrannou brzdu, která jako jediná může školám dát příležitost se nadechnout, přeskupit síly, restartovat a třeba po dvou týdnech se znovu otevřít bez ohledu na to, jaká epidemiologická situace bude panovat „venku“. I za cenu, dejme tomu dvou týdnů, méně kvalitní vzdálené výuky.
Vyvinout maximální úsilí, aby školy zůstaly otevřené, byl od Válka závazek veskrze bohulibý. Hranice mezi úsilím maximálním a zoufalým je však tenká. A ministr už ji svým zarputilým popíráním reality překročil. Protože mít školy otevřené, ovšem bez žáků a učitelů, dává smysl ještě méně, než je držet na distnac dlouhodobě jako v roce 2020.
