Komentář: Fialova vláda slíbila změnu. Musí začít u covidu a dost to spěchá

V zápase s pandemií se konečně objevil pevný bod: Na pátek 17. prosince bylo oznámeno jmenování nové vlády. Tím by se mohlo něco změnit k lepšímu, respektive začít existovat – například odvaha rozhodovat, zodpovědnost a plán.

Bohužel pevný bod sám o sobě ještě nic neřeší. Kolem něj se rozkládají tekuté písky.

Jako už víckrát, i teď je protivníkem protipandemických opatření kalendář. Česko notoricky doplácí na to, že zodpovědným činitelům (a potažmo nám všem) do toho zase „něco vleze“. Například volby. Nebo střídání u moci. Nebo Vánoce a Silvestr.

Když k tomu na rozhodujících místech připočteme nedostatek předvídavosti, zpožděné reakce a nepřesvědčivou komunikaci, není divu, že boj s pandemií trpí zhoubnou polovičatostí. Něco se vymyslí nebo udělá, ale vždycky v pozadí s pevnou vírou, že „ono si to nějak dá říct“. Myslím ta nemoc. Nedá. Je surová.

Tahle zátěž v myšlení a přístupu čeká i na novou vládu. Může ji převzít a rozvíjet dál, a nemusí. Je to jen na ní, výmluvy se od pátku – dobrá – tak od soboty nepřijímají.

Momentální stav vypadá asi takto. A je to zase oblíbený duel mezi realitou a tím, jak si ji přejeme vidět: Epidemie (5. vlna) sice „klesá“, ale to mluvíme o relativně mírném, poslední dobou setrvalém poklesu kolosálních čísel nových případů. V denním průměru na počet obyvatel jsme – když vynecháme ministáty – znovu na špici Evropy spolu se Slovenskem a Dánskem.

Zkreslení, že věci jsou na dobré cestě, vychází z velikosti nastalého průšvihu. Situace na intenzivních péčích se v něm už nějaký čas „stabilizovala“. Stejně jako vysoké procento pozitivních testů. Očkování třetí dávkou se otevřelo dalším skupinám a namotivovaní zájemci po něm skočili – z druhé strany nově rozočkovaných lidí přibývá spíš symbolicky než masově.

Do toho do Evropy dorazila vysoce nakažlivá mutace omikron. Stejně jako v případě mutace delta s ní nejdřív začala zápolit Velká Británie. A stejně tak se nejspíš časem – možná brzy – rozšíří po kontinentu.

Andrej Babiš, premiér v demisi, minulý týden: S dalšími protiepidemickými opatřeními vláda nyní nepočítá. Nemocnice to ale zvládají. Vlastimil Válek, budoucí ministr zdravotnictví a vicepremiér, minulý týden o omikronu: De facto sledujeme vývoj situace. Zatím se zdá, že spíš ty méně pesimistické informace z JAR by mohly být ty přesnější. Máme nachystané dva nebo tři variantní scénáře, ty bychom chtěli spustit v lednu.

Ano, vlezlo do toho předávání moci a vánoční svátky. To snad chápeš, omikrone? Podnikové večírky jsme doporučili odpískat, adventní trhy se přejmenovaly, hospody zavírají plus minus v deset, děti chodí do karantény, občany jsme vybídli, aby se dali se očkovat, tak co po nás ještě chceš? Snad se dohodneme, jsme přece lidi, ne? Ne. Nemoc je surová a nemá kalendář. Nechápe, co je listopad, prosinec, leden.

Jestli nová vláda chce přinést „změnu, které můžete věřit“ (to bylo heslo Spolu), musí to neprodleně vztáhnout na boj s pandemií. Palčivější téma pro změnu neexistuje.

Než by se taková změna propsala do konkrétních postupů, do oslovování veřejnosti, do opatření a směrnic, musela by napřed nastat v uvažování rozhodujících politiků:

Lhát si do kapsy je přísně zakázáno. Chlácholení „situace není dobrá, ale…“ se vymstilo. Upřímnost k sobě a k těm, co ty trable s přestávkami už skoro dva roky snášejí, je pro nějaké kloudné pokračování nezbytná. I když může být tvrdá. Metoda zapudit covid okecáváním se hrubě neosvědčila, to víme. Snad už.