Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
O půlnoci z neděle na pondělí 16. března 2020 spadla klec. „Vláda rozhodla o zákazu volného pohybu osob na území České republiky s výjimkou cest do zaměstnání, do zdravotnických zařízení, za rodinou a dalších nezbytných cest.“ Mrazivě úřední text usnesení je i po pěti letech k dispozici na vládních internetových stránkách.
Právě tohle byla chvíle, kdy lidem došlo, že asi jde do tuhého. Někteří dodnes vzpomínají, kde tehdy byli naposledy venku. A jaké to bylo, když se dozvěděli, že musí „zalézt“. Protože nákaza, protože covid. Něco podobného 99 procent z nás do té doby nezažilo.
Tenhle iniciační moment byl jen předehrou mnohem drsnějších období pandemie. Emisní limity krematorií vláda urychleně uvolňovala o deset měsíců později, v lednu 2021. Ale o tom, co zpráva o nové nebezpečné nemoci znamená pro člověka a lidstvo, jak ji pochopit a co z ní vyvodit, se nejvíc uvažovalo hned na samém začátku, na jaře 2020.
Spousta lidí, včetně autora tohoto článku, událost brala jako varování, že žádný strom neroste do nebe. Jako naléhavou připomínku, že svět ani zdaleka nemáme pod kontrolou tak, jak nám obvykle připadá. Takové postřehy kolovaly všude, nejen u nás, a pro ilustraci připomeňme, o čem a jak se tehdy v médiích mluvilo:
„Žijeme vlastně v době nebývalé prosperity, žijeme v zemi, která vlastně je nesmírně bezpečná, donedávna jsme řešili opravdu věci každodenního života, na jakou dovolenou pojedeme. A to se změnilo velmi radikálně během několika dnů.“ Psycholog Tomáš Morávek.
„Všichni jsme měli možnost srovnat si priority, lépe odlišit věci podstatné od méně podstatných a uvědomit si také zranitelnost − jak svoji osobní, tak i naší ‚západní‘ civilizace jako celku. … Bylo by velmi dobré využít tuto příležitost k zamyšlení, zda vážně neohrožujeme své vlastní bytí na Zemi.“ Akademička Eva Zažímalová.
„Stali jsme se super konzumní společností, musíme tedy říci, že jde o určitou Boží výzvu. Nejde o trest, jako když se otec rozzlobí a kluka seřeže. Jde o paralelu, ze které ale nemůžeme vinit Boha. Bůh může zasáhnout, ale my sami neseme odpovědnost.“ Kardinál Dominik Duka.
„Přestože covid-19 do společnosti zavlekl nejspíš člověk svým nezodpovědným chováním, svoji sílu nám připomněla především příroda. A myslím, že se budeme muset smířit s faktem, že nejde o připomenutí poslední.“ Podnikatel Zbyněk Frolík.
„Lidstvo zpychlo.“ Právník Petr Svoboda.
„Je úžasné, jak je planeta Země, matka nás všech, tak prudce inteligentní a v momentě, kdy má pocit, že je potřeba do zvráceného rytmu světa hodit vidle, zkrátka to udělá a na nic se nikoho neptá.“ Výtvarník Kryštof Kintera.
Psalo se v roce 2020:
Názory typu „koronavirus ukazuje, že zdravá není hlavně naše společnost“ se před pěti lety mísily s pokusy o formulaci východiska. Většinou zdrženlivými, protože bylo zároveň pravděpodobné, že ani taková globální krize, jaká se právě rozjela, nepohne ani s žebříčkem hodnot, ani s rozhodujícím způsobem myšlení. Navíc v situaci, kdy poučení bohatších a chudších zemí mohlo být hodně odlišné.
Realisté od začátku přinejmenším tušili, že až jednoho dne nákaza pomine a varovný prst přírody zas klesne, vrátíme se do starých kolejí. Respektive, budeme chtít ve stejném „závodě“ rychle dohnat to, co jsme „zameškali“. O tom, že by se šetrnost, neřkuli zdrženlivost a docenění odvrácené strany pokroku mohly zabudovat do nějakého celkového poučení, brzy přestala být řeč.
Stačilo pár let a pandemii si připomínáme ze všeho nejvíc kontrolou, jestli se něco už „vrátilo na předcovidovou úroveň“, anebo jsme ještě „nedosáhli předcovidových čísel“. To je skoro vše - a to je málo. Ale co jiného se dalo čekat?
Klíčovým faktorem každého poučení je paměť. Takže poučení z covidu - myšleno to „filozofické“, ne poučení krizového řízení - nemůže dost dobře proběhnout už proto, že selhává covidová paměť. Přiměli jsme ji, aby tu spoustu zlých zpráv a ošklivých obrázků zahodila. A není divu: Na dobu, kdy statistiky úmrtí byly každodenním hlavním zpravodajstvím, člověk zapomene rád. Projevilo se to už ve volbách na podzim 2021, kdy pandemie ještě neskončila. Byla v živé paměti, a přitom se o ní mlčelo.
Jestli se tenhle způsob zapomínání týká nejhorších časů - které by si místo toho zasloužily pomyslný morový sloup -, tím spíš není divu, že se zapomnělo, jak na nás zapůsobil samotný začátek pandemie. A o čem jsme tehdy někteří rozumovali a teoretizovali. Bylo to důležité a z pohledu reality roku 2025 to bylo dost mimo. Pandemie že byla příležitost? To jsme byli dost naivní.
