Článek
I po více než třech letech se Olga Minaříková potýká s následky covidu. „Sejmul mě a od té doby jsem se z toho nedostala,“ tvrdí.
„Můj mozek nefunguje, není schopen přijímat ani zpracovávat informace. Po zátěži, jako je například napsání jednoho e-mailu nebo obyčejná hodinová konverzace, se vypíná. Pak si nejsem schopna ani uvařit,“ popisuje osmatřicetiletá žena.
„Přirovnala bych to k nástupu silné chřipky spojené s otřesem mozku a stavem těsně před omdlením. Stále mám teploty, nevolnosti, jsem unavená a vyčerpaná,“ dodává.
Trpí takzvaným postcovidovým syndromem, kterému se někdy říká long covid. Většinou se o něm mluví v souvislosti s postižením plic, u některých pacientů ale ovlivňuje mozek i svaly.
Lékaři si s pacienty ale nevědí příliš rady. Nově se jim věnují v královéhradecké Fakultní nemocnici (FNHK). „Ozvala se nám celá řada lidí, které jsme vyšetřovali na neurologii,“ potvrzuje vedoucí lékař Centra postcovidové péče FNHK Michal Kopecký.
„Většina našich pacientů byla poměrně dobře vyšetřena, na nic jsme ale nepřišli,“ dodává s tím, že s nimi budou nadále pracovat individuálně.
Lidé ve specializovaném centru často popisují stav podobný takzvanému únavovému syndromu. To je i případ Olgy Minaříkové. „Je to stav extrémní únavy, kdy člověk neudrží ani zubní kartáček. Dojít k doktorovi je jako vylézt na Sněžku,“ popisuje.
Léčba neexistuje
Průběh covidu přitom měla spíše mírný. Různé problémy ale přetrvávají dlouhé měsíce. „Z izolace jsem vycházela s přetrvávajícími každodenními teplotami, přecházejícími odpoledne a k večeru do horeček. To mi vydrželo rok a půl,“ popisuje.
K tomu se přidávaly další potíže – bolesti hlavy, silná nevolnost, vypadávání vlasů, vysychání očí a extrémní únava.
Postupně se u ní začaly objevovat také neurologické problémy. Často zapomínala a nedokázala se na nic soustředit. „Stála jsem na ulici a najednou jsem nevěděla, kam jdu. Dospělo to do stádia, kdy jsem začala koktat, zapomínala jsem slova,“ přibližuje.
K lékařům dodnes chodí s lístečky s nejdůležitějšími informacemi – pro případ, že by je v ordinaci zapomněla.
Začalo proto kolečko návštěv lékařů. Ti jí ale žádnou odpověď nedali. „Krevní testy, zubař, gynekologie, rentgen plic, imunologie, kardiologie – vše bylo v pořádku. Na neurologii mi bylo ode dveří řečeno, proč tam chodím s horečkami a ať jdu domů,“ tvrdí. Lékaři ji poté odkázali na psychiatrii.
Až nová neuroložka jí sdělila, že jde o postcovidový syndrom. Nicméně léčba nepřišla – žádná totiž zatím neexistuje. „Celosvětově byly zkoušeny nějaké léky, nicméně nejsou pro ně žádná klinická data ani po nich nebylo vidět žádné zlepšení,“ vysvětluje Kopecký.
Pracovat od té doby nicméně není schopná. Po roce pracovní neschopnosti si nevzpomínala na slova, koktala a přidal se třes rukou. Zažádala proto o invalidní důchod. Ten jí byl nejdříve zamítnut, nakonec jí byl ale přiznán první stupeň – ovšem jen na rok.
„Systém s postcovidem vůbec nepočítá. Na úřadě jsem nebyla schopna vyplnit ani základní kolonky, zapomněla jsem, jak se podepisuji, mozek nebyl schopen vstřebávat slova úřednice, a už vůbec ne je zpracovat a vypotit reakci,“ říká.
Devět měsíců v posteli
Postcovidový syndrom obrátil život naruby i pětadvacetiletému studentovi z Brna. Před nemocí byl hodně aktivní – studoval, měl dvě práce, často sportoval, dobrovolničil a vedl skautský oddíl. „Teď je to devátý měsíc, co ležím v posteli s vážným long covidem,“ říká na úvod vyprávění Marek Soška.
Covidem onemocněl dvakrát. A ačkoliv byl průběh nemoci spíše lehký, s následky se potýkal ještě několik měsíců. I on popisuje především paralyzující únavu a neschopnost soustředit se. „Třeba po dlouhé přednášce ve škole jsem byl naprosto vyčerpaný. Měl jsem problém vnímat prostředí okolo sebe,“ popisuje.
Dále popisuje potíže s termoregulací. Špatně mu dělá obyčejná horká sprcha nebo vysoké teploty v letních měsících.
„Z běžných činností se mi zrychluje tep, dělá se mi špatně, když se třeba rozeběhnu. Už jsem jednou takhle zkolaboval a odvezla mě záchranka,“ říká. Kvůli svému zdravotnímu stavu musel přerušit studium a přestěhovat se zpátky k rodině – sám by se o sebe totiž nepostaral.
Zamířil nejdříve k obvodnímu lékaři, který ho poslal na několik vyšetření. „Všude mi řekli, že jsem úplně zdravý, všechno mi vyšlo v normě,“ shrnuje.
Lékař tápal i v jeho případě. „Měl jsem pocit, že mi nevěří, že zažívám věci, které zažívám. Říkal mi, že když jsem unavený, mám si dát zelený čaj nebo kafe. Já jsem se snažil vysvětlit, že několik měsíců ležím v posteli a nejsem schopný ujít sto metrů,“ dodává.
Nakonec se spojil s odborníky v Hradci Králové. Ani oni ovšem nemají jednoznačný návod na to, jak mu pomoci.
Právě nejistota je pro Marka Sošku nejnáročnější. „Nevím, za jak dlouho se uzdravím a jestli vůbec. Neví to nikdo.“
„Léčiva platíte ze svého“
Osmadvacetiletý Petr Houška je dalším z pacientů. Před nemocí měl našlápnuto na slibnou kariéru softwarového inženýra, ani on ale teď není schopný pracovat. A neví, jestli někdy bude.
„Spíše než fyzická aktivita mě vyčerpává aktivita kognitivní. Chodit můžu a velmi krátkou procházku občas ocením, napsat ale e-mail nebo si s někým delší dobu povídat mi doslova zavaří tělo,“ říká.
Po jakékoliv aktivitě u něj totiž nastupuje horečka a motání hlavy. A vyčerpávají jej i věci, které jsou běžně vnímané jako odpočinek – sledování seriálu nebo čtení knihy.
I pro něj bylo velmi náročné najít odborníka, který by se mu věnoval. „Člověk spoustu času stráví chozením od jednoho specialisty k druhému, u každého znovu vypráví svůj příběh a nikde vlastně nenajde odbornou pomoc,“ kritizuje.
Upozorňuje na fakt, že léčba je mimo jiné pro lidi s postcovidovým syndromem náročná finančně.
„Když už se vám podaří přemluvit doktora k předepsání léků mimo indikaci, léčiva platíte ze svého. Doktor vám řekne, ať to řešíte s pojišťovnou, ta vás zase odkáže na lékaře. Protože jste rádi, že vám někdo konečně trochu vyšel vstříc, tak to prostě zaplatíte,“ shrnuje.
