Článek
Svátky klidu a míru. Možná jsou ty letošní jedinečnou šancí pokusit se zastavit nenávist. Třeba máme poslední šanci. Než se stane něco opravdu ošklivého. Protože k čemusi ohyzdnému evidentně směřujeme.
Když před sedmi lety začala v Česku fungovat iniciativa HateFree Culture, bylo na sítích a v diskusích pod články zpravodajských serverů mnoho zášti. Nálož hnusu. V porovnání s dneškem ovšem panovala idyla. Teď je zuřivost na internetu jedním z klíčových slov charakterizujících tuto zemi. Žít v aktuální atmosféře Česka, a jinde to nebude lepší, je leckdy vysilující, frustrující, úmorné, zničující. Narodil se snad kdokoli z nás s vizí, že takto naplní svůj život? Hejtováním? Jízlivostí? Ironií?
Velmi rád bych proto požádal Ježíška, aby nám všem pod stromečky nadělil dárky proti zběsilé zlobě. Poukázku na půlroční psychoterapii – to by bylo ze všeho nejlepší. Drahé řešení, leč účinné.
Není-li v okolí terapie dostupná, nemáme-li na ni peníze, pak alespoň některou z knih neurologa a psychiatra Viktora E. Frankla, jenž svým dílem i životem dokázal, že i v mezních situacích – a přesně v takové se vinou covidu pachtíme už skoro dva roky – lze najít smysl. Permanentku do wellness. Psa z útulku. Nebo nové pohorky na celodenní výlety do lesů. Ultrazvukový snímek rostoucího miminka.
Vítaný je každý dárek, který nám pomůže z podvědomí – nebo nověji nevědomí, chcete-li – vyplavit bázeň, obavy, nejistotu, naštvanost, křivdu, ponížení. Potrvá roky, než se špíny v našich hlavách zbavíme. Leč je nutné začít. Okamžitě.
Osobně jsem se za poslední rok a půl dopustil víc osobních i pracovních chyb a omylů než za celý předchozí život. Bolí to. Velmi. Už je nechci opakovat. Rád bych si zase osvojil důstojnost, cit pro smysluplný a prospěšný život, pro řád a úctu ke všem lidem. Pro bytí, po němž zanecháme zemi v lepším stavu, než v jakém jsme ji převzali. To byla přece od nepaměti mezigenerační mise.
Všem, které jsem naštval, urazil, zklamal, se omlouvám. Doufám, že mi prominou. Jakož se i já budu snažit udělit generální pardon všem mým viníkům. Odpusťme si. Nebuďme na sebe přehnaně přísní. Žijeme v extrémní době. Bylo by zvláštní, nelidské, pokud bychom reagovali stoicky, lhostejně, bezcitně.
Jan Těsnohlídek mladší ještě před pandemií pojmenoval svou niternou básnickou sbírku Hlavně zachraň sebe. S nynějším marasmem tehdy logicky nemohla mít nic společného.
Přesto budiž toto zvolání, tento slogan, imperativem pro přelom roku.
Zachráníme-li před nenávistí sebe, vykoupíme celou zemi. Spasíme svět.
Je nejvyšší čas.
