„Covid mě vyřadil na půl roku.“ Část sportovců má potíže i měsíce po nemoci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mezi profesionální sportovce, kterým covid-19 ovlivnil nejen zdravotní stav, ale i tréninky, patří Vendula Hopjaková. Snowboardcrossařka, která Česko reprezentovala na zimních olympijských hrách v roce 2018 i na loňských hrách v Pekingu.

„Průběh covidu byl relativně v pohodě, ale byla jsem extrémně unavená. Spala jsem až 19 hodin denně, bolely mě svaly a klouby a byla jsem celkově oslabená,“ popsala 25letá snowboardistka pro Seznam Zprávy.

Po prodělání nemoci měla pocit, že je fit a může se opět vrhnout do tréninku, potíže se ale začaly projevovat po odjezdu na soustředění v horách.

„Bylo mi zle, špatně se mi spalo, špatně se mi dýchalo, regenerovalo i trénovalo,“ vypočítává. „Bylo to hrozné. Z běžného tréninku mě covid nakonec vyřadil asi na půl roku. Doktoři zjistili, že mi v těle způsoboval záněty oslabených míst, takže mě to úplně vyřadilo ze hry.“

Vendula Hopjaková tak měla asi půl roku dovoleno pouze chodit na dlouhé procházky nebo na rotoped při tepové frekvenci do 130 tepů za minutu. „Vrcholový sportovec si v trénincích často sahá hodně na dno a má hodně náročné tréninky, často nejen fyzicky, ale i psychicky, protože jsou opravdu těžké. Takže tohle žádný trénink nebyl. Až po půl roce jsem se mohla začít vracet k normálnímu tréninku v posilovně, k běhu, kolu a normálně začít fungovat,“ přibližuje.

Jak vyplývá z pozorování lékařů, většina sportovců se setkává spíše s mírným průběhem covidu-19. Platilo to pro vlnu způsobenou variantou delta a podobně tomu je i s nyní převládající variantou omikron. Přesto část z nich covid oslabil a výrazně omezil právě i ve sportovních aktivitách. V některých případech na poměrně dlouhou dobu.

„Většinou si projdou kolečkem vyšetření na plicním oddělení a někdy se posílají i k nám na kardiologii pro vyloučení dalších možných příčin. Občas se vyskytne plicní embolie, tu způsobovala zejména delta, omikron už tolik ne,“ popisuje pro Seznam Zprávy Vladimír Tuka, vedoucí lékař Centra zátěžové kardiologie II. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Sportovci si podle něj nejčastěji stěžují na enormní únavu, nedokáží se vrátit k původním intenzitám tréninku.

„Aktivita je velmi rychle unaví, pokud jsou schopni ji alespoň nějakou dobu dělat. Lze si to představit, jako kdyby místo po rovině trénovali neustále do kopce. Většinou to u sebe více pozorují ti zdatní, kteří byli zvyklí se pravidelně měřit. Když se takový člověk najednou při běhu zpozdí o minutu na kilometr, tak to samozřejmě výrazně pociťuje,“ dodává.

Kolika profesionálních či rekreačních sportovců v Česku se takové dlouhodobé problémy po covidu týkají, není možné zjistit – centrální data se v této oblasti nesbírají. Jak však Seznam Zprávy popsaly už dříve, postcovidové problémy trápí víc než pět procent nemocných.

Pokud jde o sportovce, kteří se po covidu snaží vrátit k tréninku, lze podle Vladimíra Tuky přibližný obrázek usuzovat alespoň z pozorování lékařů v Česku a zahraničí.

„Asi u 25 procent sportovců jsou přetrvávající příznaky, jako únava, dušnost a občasné bolesti na hrudi, až měsíc po akutních příznacích covidu. Asi u 14 procent jsou ještě po druhém měsíci. Poté se vše postupně zlepšuje,“ nastiňuje kardiolog.

Nemusí to však být pouze postcovidové potíže, co sportovce z tréninku vyřadí, případně na dlouho utlumí. Samotné prodělání akutní fáze nemoci často znamená nutný „pohov“ od pohybových aktivit a návrat zpět není snadný.

Své o tom ví i Libor Zelenka, odborník na zátěžové testy společnosti Triexpert, který je zároveň vytrvalostním běžcem.

„Průběh covidu jsem měl těžký. Přišel opravdu během hodiny a nemocný jsem byl tři měsíce. Popravdě, toto bych už zažít nechtěl. Po nemoci, která mě stála tři měsíce a 10 kilogramů váhy – šel jsem na 58 kilogramů při 182 centimetrech, jsem byl rád, že vyjdu 47 schodů do bytu. Takže na rychlý návrat ke sportu nemohlo být ani pomyšlení,“ líčí sportovec.

Po nemoci začínal Libor Zelenka téměř od nuly. Pomohlo mu přenastavení aktuálních tréninkových zón pomocí zátěžového testu.

„Do alespoň pomyslného normálu jsem se začal dostávat asi po šesti měsících po nemoci, ale 100 procent to zatím určitě nebylo. Určitě to chce čas - v klidu vyhodnotit svojí momentální fyzickou a psychickou pohodu, popřípadě se poradit s odborníkem, nechat si udělat zátěžový test a podle hodnot nastavit tréninky pro znovunalezení sportovní pohody a výkonnosti,“ říká.

Kdy je vůbec vhodné po covidu se sportem začínat? Podle vedoucího lékaře Centra sportovní medicíny Jiřího Dostala vše záleží právě na tom, jaký průběh covidu-19 daný sportovec měl.

„Problém s návratem do tréninku může nastat kvůli zánětlivé reakci, která je celotělová a tak významná, že změní metabolismus sportovce natolik, že jde jeho výkon dolů. Pokud se bavíme o těžkém onemocnění, je návrat mnohem složitější,“ vysvětluje odborník.

Pokud však člověk prodělal pouze covid s lehkými příznaky, jakými jsou rýma a bolest v krku, nemusí se po odeznění příznaků držet velkých restrikcí. Základem je poslouchat reakce těla na postupné navyšování zátěže.

„Dříve v případě asymptotického průběhu platilo doporučení sedm dní klidu a potom sedm dní postupného návratu k tréninku. Toto se v případě symptomů posouvá – od konce symptomů týden klidu a poté týden postupný návrat,“ popisuje Vladimír Tuka.

„Toto se ale nyní zkracuje. Zdá se, že v případě asymptotického průběhu nebo mírných příznaků stačí dva nebo tři dny od konce příznaků, respektive pozitivního testu. Dále je klíčový zejména postupný návrat,“ dodává.

Svou roli podle něj ale sehrávají i trenéři – právě na nich mnohdy záleží, jak bude návrat sportovce k trénování vypadat. Zatímco většina rozumí potřebě pauzy a postupného zvyšování zátěže, najdou se i tací, kteří sportovce nutí trénovat i navzdory špatnému stavu či trvajícím příznakům.

Rychlý návrat k pohybovým aktivitám zvolil například Petr Loskot, nutriční specialista a doktorand z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Mírný covid polevil během několika dní a už na konci izolace začal mladý muž s prvními cvičeními.

„Vyloženě tělesný klid jsem měl asi jenom sedm dní, poté jsem již začínal s pohybem. Jediné, co jsem cítil, byla lehká dušnost při aerobních aktivitách, což částečně přičítám tomu, že mám z dětství diagnostikované astma, byť už dlouhé roky naprosto bez příznaků, takže moje plíce na covid mohly hůře zareagovat,“ vzpomíná mladý muž.

Během návratu přesto ubral asi 25 až 30 procent objemu při cvičení.

„Podobně jsem redukoval i objem aerobních aktivit. Síla i vytrvalost se mi ale rychle vracely, takže za dva týdny jsem byl tam, kde jsem byl před covidem. Co si pamatuji, tak dva týdny od uplynutí izolace jsem se celkově během dne cítil ještě takový unavenější. Nejnáročnější pro mě byly asi myšlenky na to, že návrat ke sportování třeba bude hrozně dlouhý a budu na tom fyzicky opravdu špatně, ale to se mi naštěstí nestalo,“ dodává s tím, že jeho návrat urychlilo i to, že se subjektivně už cítil dobře.