Článek
Rolf Hilgenfeld se studiu koronavirů věnoval ještě v době, kdy dle jeho slov „nikoho příliš nezajímaly“, protože ještě nebyl známý žádný případ přenosu koronaviru na člověka. S příchodem viru SARS v roce 2002 se ale všechno změnilo. Hilgenfeld se proslavil jako autor prvních klíčových studií o tomto viru na světě, na což navázal i při studiu koronavirů MERS a SARS-CoV-2.
Seznam Zprávám poskytl rozhovor už loni v září na Biochemickém kongresu v Českých Budějovicích. Tehdy mimo jiné předpovídal, že se z covidu-19 stane běžná mírná nemoc. O více než půl roku později, kdy se pandemie covidu-19 po rozšíření varianty omikron dostala do nové mírnější fáze, si nicméně nemyslí, „že je po všem“.
Pokračující evoluci nemoci covid-19 směrem k běžné rýmě sice vidí stále jako pravděpodobnou, ale zdaleka ne jistou možnost. Koronaviry navíc podle něj můžou lidstvu přinést i jiné nepříjemnosti, než je SARS-CoV-2.
Když jsme spolu mluvili naposled loni v září, řekl jste, že se z covidu-19 stane běžná sezónní nemoc. Na otázku, jak dlouho to potrvá, jste odpověděl, že se virus „jen tak lehce nevzdá“ a nejspíš to ještě potrvá. Co si o tom myslíte teď, jsme už blízko?
Dělat takové odhady je vždycky velmi těžké, ovšem v tuto chvíli skutečně vidíme jistá znamení, že pandemie polevuje. Vidíme, že nové případy nákazy už v průměru nejsou tak často vážné.
Já si ale myslím, že bychom měli být nadále opatrní. Pořád nevíme, jaké budou například dlouhodobé následky, pořád se objevují nové příběhy o tzv. long covidu. My ale stále nevíme, které symptomy skutečně způsobuje. Obrázek, který o long covidu máme, zůstává nadále neúplný. Nyní tedy musíme čekat a pak uvidíme.
Je na místě mít obavy i kvůli tomu, co může přijít po omikronu?
Chci ještě jednou říct, že musíme být opatrní i s omikronem. V Německu nám nyní na covid v průměru umírá asi 300 lidí každý den. To je hodně. Zatím tedy nemůžeme říct, že je to nějaký normální scénář, to bychom opravdu neměli akceptovat, normální to není.
Co se týče budoucnosti, tak my prostě nevíme, co přijde. Tento virus je velmi nestálý, kdykoliv může například dojít k rekombinační události, kdy se spojí části dvou příbuzných koronavirů. Dnes už víme, že může dojít k rekombinaci dokonce i v rámci jednoho viru, a to duplikací jeho různých částí. Takže SARS-CoV-2 má ještě mnoho příležitostí a nedá se rozhodně říct, že je po všem.
Na druhou stranu ale vidím i určitou naději v tom, že nyní covid-19 napadá především horní dýchací cesty, takže infekce je spíš tam než hluboko v plicích. Ví se totiž, že když onemocnění plic jednou přeskočí z dolní dýchací soustavy na horní, většinou už se tak snadno nevrátí.
A to víme přímo z příkladů, ke kterým došlo v minulosti u jiných nemocí?
Ano. Podobných případů by se dalo určitě najít mnoho, zčásti to platí i o určitých druzích chřipky, ale já nejsem expert na respirační choroby, takže to nebudu rozebírat do podrobností.
To, co jste teď zmínil, tedy přeskočení omikronu z plic do horních dýchacích cest, přirovnal před dvěma měsíci časopis Science k situaci s koronavirem TGEV, který napadal prasata a způsoboval jim vážné gastrointestinální potíže. Prasata ale v 70. letech „zničehonic“ přestala umírat i přesto, že byla stále pozitivní, načež se zjistilo, že vznikla nová varianta, která místo trávicího traktu napadá dýchací soustavu, kde není tak smrtící. Dává podle vás tohle srovnání smysl?
Ano, kolem evoluce koronavirů se vede řada spekulací, toto přirovnání nicméně smysl dává a je dost dobře možné, že nyní s omikronem pozorujeme něco podobného, jako se dělo v 70. letech s prasečím TGEV koronavirem.
Už od začátku pandemie odborníci opakují, že evoluce viru SARS-CoV-2 půjde směrem k mírnějšímu onemocnění, protože cílem všech virů je co nejvíc se šířit, a nikoliv zabíjet. Jak dobře ale nyní známe konkrétní procesy evoluce tohoto viru?
Je určitě pravda, že cílem viru je co nejvíc se šířit, a ne nutně zabíjet hostitele. O evoluci virů obecně víme, že probíhá skrze mutace, tedy chyby při replikaci RNA.
Během pandemie covidu-19 jsme ale zjistili, že na mutacích viru SARS-CoV-2 se podílí i buňky infikovaných hostů. Naše lidské buňky se samy pokoušejí mutovat a modifikovat RNA viru. Jde o způsob protivirové obrany, která probíhá prostřednictvím speciálních enzymů. Ty se snaží modifikovat RNA viru tak, aby ho zničily, ale nemohou ho zničit úplně, protože virus některé modifikace umí tolerovat.
Další možností, jak se může virus změnit, je již zmiňovaná rekombinační událost.
Takže se dostáváme zpět k tomu, že evoluce v mírnější onemocnění je sice pravděpodobná, ale nic není jisté kvůli možnosti nepředvídatelných rekombinací. Nová nebezpečná varianta se tedy může objevit kdykoliv…
Ano, nová nebezpečná varianta může přijít a my musíme být připravení.
Co se týče rekombinací, chci říct, že nejde zrovna o běžnou věc, ale my prostě víme, že k nim dochází. Nyní se zdá, že jejich produkty s nejvyšší pravděpodobností nemohou obstát v souboji s dominantním typem viru, který se zrovna šíří (takže se v populaci výrazně nerozšíří a způsobí jen malé množství nákaz, pozn. red.), nikdo si ale nemůže být jistý tím, že to tak zůstane. Virus nadále klepe na dveře, bude to zkoušet znovu a znovu.
Ještě se k tomu patří dodat, že může dojít i k rekombinacím zcela odlišných virů. Máme minimálně jednu zprávu o tom, že došlo k rekombinaci jednoho netopýřího koronaviru a jednoho velmi odlišného dvouřetězcového RNA viru. Šlo o úplně jiné kategorie virů, to bylo velmi překvapivé.
Napadne vás nějaký konkrétní příklad dvou virů, které by byly při rekombinaci obzvlášť nebezpečné?
Je to jen spekulace, ale stále tady máme jeden nebezpečný virus, který v tuto chvíli může vyčkávat na další útok. Je to koronavirus MERS. V lidské populaci ho máme od roku 2012, přičemž počet případů dosud nebyl velký. Dohromady se jich dosud odhalilo asi 2 800, takže se šíří opravdu sporadicky a hlavně na Arabském poloostrově a v okolí. Je ale o hodně smrtelnější než SARS-CoV-2; má smrtnost zhruba 35 %. Kdyby tento virus zmutoval nebo došlo k jeho rekombinaci s nějakým z dalších koronavirů, mohlo by to být nebezpečné.
Pozor bychom si podle mě měli rovněž nadále dávat i na virus nipah, ten způsobuje velmi smrtící onemocnění. Kdykoliv se také může objevit úplně nový virus.
Jak dlouho mají vědci o těchto rekombinacích ponětí?
Není to úplná novinka. Ten případ, o kterém jsem teď mluvil, byl zaznamenán v roce 2016. Řekl bych, že rekombinace virů je už delší dobu zmapovaný, ale stále ne moc dobře pochopený proces.
Vy jste už dlouhá léta před pandemií upozorňoval na důležitost studia koronavirů, o kterých vám kolegové původně říkali, že „jsou nedůležité“. Máte nyní pocit, že jsme poučili a budeme na nové hrozby už lépe připravení?
Obávám se, že s příchodem omikronu, který se nezdá být tak závažný jako předchozí varianty, si lidé už nedělají starosti a vrací se k předchozímu chování. Nejsem si moc jistý, že jsme se nějak výrazně poučili.
Na čem momentálně pracujete?
Pořád pracujeme na sloučenině, ze které chceme udělat lék. Nejsme ale Pfizer, ani jiná podobně velká společnost, takže na rozdíl od nich postupujeme poměrně pomalu, a to i přesto, že jsme s naším inhibitorem (řeč je o inhibitoru proteázy, což je zjednodušeně řečeno lék působící proti enzymu zodpovědnému za tvorbu nových virových částic, pozn. red.) byli na scéně první.
Příští měsíc jdeme znovu do fáze testů na zvířatech a doufáme, že dostaneme přesvědčivou odpověď na otázku, jak dobrá naše sloučenina je. Vedle toho naši sloučeninu neustále vylepšujeme, takže už máme o hodně silnější inhibitory. To je tedy jedna část našeho výzkumu.
Druhou částí je sledování mutací, protože se musíme dopředu připravovat na to, že se objeví mutace rezistentní na léky. Pátráme po nich, charakterizujeme je a děláme rentgenovou strukturní analýzu. To je, myslím si, velmi důležitá práce. První rezistentní mutace se už ukázala proti remdesiviru. Stalo se to u pacienta s oslabenou imunitou, remdesivir dostával po dobu sedmi dní, načež se jeho stav zlepšil, za další týden se mu ale opět přitížilo a sekvenace u něj odhalila rezistentní mutaci.
Jednou z velkých aktuálních otázek spojených s přístupem k pandemii je Čína a její pokračování v nulové toleranci, tedy snahy izolovat každý případ nákazy. Dává vám tato strategie ještě v této době smysl?
To je složité. Ono se sice dá říct, že když ta strategie funguje, tak je dobrá, já ale pochybuji, že v konečném důsledku bude úspěšná.
