Koronavirus a potřesologie. Končí leklá ryba i drcení prstů, výborně

Nikomu z vás nepodám ruku, řekla Angela Merkelová v pátek na schůzce se skupinou německých byznysmenů. Důvod? Samozřejmě snaha co nejvíc omezit případné šíření koronaviru.

Kancléřce se to ovšem vrátilo jako bumerang. To, když se v pondělí přihnala na zasedání vlády s napřaženou pravicí k ministru vnitra Horstu Seehoferovi, a ten ji odmítl. Video okamžitě obletělo svět, nebo aspoň sociální sítě.

Je to konec podávání rukou? Zvyk, který podle historiků sahá do starověkého Řecka do 5. století před naším letopočtem (a měl dát partnerovi najevo, že v ruce nemáte zbraň), to má možná spočítané. Minimálně pro nejbližší týdny a měsíce.

Osobně kvůli tomu nepláču. Odpadne stres z toho, kdo vlastně podání ruky nabízí a za jakých okolností, a všechny případné trapasy s tím spojené. O odmítnutí napřažené ruky ani nemluvě. Nemůžu to vidět ani ve filmech, natož ve skutečnosti.

Nikdy mě nebavila ani věda, kterou pracovně nazývám „potřesologie“ a která zkoumala, co jaký druh potřesení rukou v daném kontextu znamená, co vypovídá o aktérech a podobně. Podání rukou je snesitelné pouze ve variantě, že proběhne zcela automaticky a vy o něm nepřemýšlíte.

Cokoli ostatního je problém: ať už někdo ruku tiskne příliš mdle („leklá ryba“), bůh chraň ji má zpocenou nebo vlhkou, a nepříjemné je i to, když ji tiskne naopak příliš silně. Nikdy se vlastně nedokážu dobrat toho, co to znamená.

Alternativy tu jsou, viz třeba „fist bump“, který se v politice snažil prosadit bývalý americký prezident Obama. Pozdrav spočívající v ťuknutí pěstí úplně původně dělali boxeři, v sedmdesátých letech ho zpopularizoval basketbalista Fred Carter.

Fist bump je nepochybně hygieničtější, ostatně inspirován Obamou ho v roce 2009, v době pandemie chřipkového viru H1N1, doporučoval kanadský epidemiolog Tom Feasby. Ke kontaktu však přece jen dochází: a současná panika z koronaviru možná povede k tomu, že jakýkoli dotyk budeme chtít eliminovat úplně.

Co se tedy nabízí? Zamávání je poněkud dětinské, „vzdušné plácnutí“ je náročné na koordinaci, salutování zase poněkud teatrální. Asi nejvíc se mi líbí pozdrav, pro který sociální sítě našly přívlastek „wuchanský“: spočívá v tom, že si pravou nohou ťuknete s partnerem dvakrát botou o botu.

Pochopitelně ještě horší konec čeká líbání na tvář. Tam bych řekl, že pokud se ho jeho příznivci rychle neodnaučí, bude to už zavánět vězením. Francouzská vláda již obyvatelstvo vyzvala, aby s tímto divným zvykem skončilo, a to ve všech variantách, od dvou až po čtyři (!) polibky, to podle příslušného francouzského regionu.

Milovníci líbání mají tak týden, maximálně dva na to, aby se ho zbavili. Komu se to nepovede, čeká ho soudní proces a skončí v cele s Harvey Weinsteinem.

Když dnes na jednoho z manželů praskne nemanželský poměr, většinou je viníkem zapomenutý nezamčený telefon nebo omylem poslaná esemeska. V pravěku (ano, rozumíme si, mám na mysli dobu před dvaceti a více lety) byl častým viníkem paralelně zapojený přístroj.

Takže, milé děti, pojďme si projít základní termíny. PEVNÁ LINKA je to, co doma možná ještě máte, ale na konci je místo telefonu wi-fi. PŘÍSTROJ je v tomto kontextu telefon připojený k této lince, a pokud mluvíme o PARALELNÍM zapojení, znamená to, že takových telefonů mohlo být na jedné lince víc.

Proč to tak bylo, je pro nás starší nabíledni, byť vám mladým se to může zdát neuvěřitelné. Ano, tehdy neměl nikdo z domácnosti svůj telefon v kapse, telefonovat v dané chvíli mohl jen jeden, a to pouze ten, kdo se přístroje zmocnil jako první. I v případě, že v bytě byly telefony i dva.

Když jste v takovém případě s někým mluvili a někdo jiný zvedl v bytě nenápadně druhý telefon (a vy jste ve sluchátku (víte, co to bylo, že?) přeslechli podezřelé cvaknutí), tak mohl poslouchat, co si povídáte. Čímž mé vysvětlení končí a nedá se vyloučit, že teď pro vás leckterý thriller či detektivní film z druhé poloviny minulého století bude srozumitelnější.

Ale proč o tom píšu. Když měl v roce 2001 Jack Welch, asi nejúspěšnější manažer v americké korporátní historii, poměr s novinářkou Suzy Wetlauferovou, prasklo to právě tak, že jejich telefonát vyslechla jeho manželka na paralelním telefonním přístroji.

Tento jediný telefonát ho nakonec přišel na 180 milionů dolarů, což je dost i na dnešní předražený standard mobilních operátorů. Tolik zaplatil v rámci vyrovnání své ženě. Ale když se pak v roce 2004 oženil, po třetí, dá se říct, že to za to stálo. Jeho vztah s o čtyřiadvacet let mladší novinářkou byl údajně velmi harmonický, manažer v ní navíc našel spoluautorku článků a svých dalších knih.

Ostatně celý jejich příběh je mile staromódní, Suzy se s Jackem seznámila tak, že s ním dělala rozhovor pro Harvard Business Review. Jiskra údajně přeskočila už během první schůzky, k požáru pak došlo při pilování a autorizaci textu.

Ten nakonec v původní verzi nevyšel, protože jeho autorka vydavateli přiznala, že mezi natočením a odevzdáním rozhovoru se vztah z čistě profesionálního změnil na velmi osobní. Verzí toho, co následovalo, je několik. Podle jedné dala výpověď novinářka, podle jiné ji naopak dostala.

Článek vyšel dva měsíce nato s názvem „Jack o Jackovi“, a byl zcela přepsán. Wetlauferová musela z Harvard Business Review odejít. Důvodem byl konflikt zájmů.

Ano, milé děti, to je další věc, která – podobně jako pevné linky – sice stále existuje a občas se o ní mluví, ale každému už je ukradená a nikdo ji nebere vážně. Suzy Wetlauferovou, později Welchovou, stála v roce 2002 na žurnalistické poměry velmi hezký příjem přes 200 tisíc dolarů ročně. Ale úspěšná novinářka asi už stejně tak nějak tušila, že pravidelný plat nebude potřebovat.

Jack Welch v pondělí zemřel ve věku 84 let. Muž, který za dvacet let v čele General Electric zvýšil hodnotu firmy čtyřicetkrát (a vyhodil statisíce lidí), patří k velkým kapitalistům dvacátého století. I on je možná svým způsobem staromódním až obstarožním kusem historie. Ale zároveň zůstal až do pozdního věku pragmatickým člověkem s čichem na profit.

Globální oteplování nebral vážně, považoval ho za davovou psychózu a jeho proponenty za neurotiky. Ale firmám, kterým i v důchodu radil či v jejichž představenstvech zasedal, podle nekrologů až do své smrti radil, ať ekologii berou vážně. „Není důležité, jestli tomu sami věříte, nebo ne. Ale svět to tak chce.“