„Koronakrize odhalila strach ve školství i sociální nerovnosti“

Je pro vás jakožto učitele současná situace ve školství přehledná? Tušíte, co všechno vás vlastně čeká?

Myslím si, že učitel, který chce informace najít, tak je najde. Veškeré informace pro svou práci mám, ale nevím, jestli bych to měl ten stejný pocit, kdybych byl třeba kolegou těsně před důchodem.

Pochopila jsem, že ve vaší škole hledáte na poradách mezi učiteli tu nejlepší možnou cestu ohledně fungování vaší instituce v době koronavirové.

Hledáme rozhodně konsenzuální cestu, tak, aby to bylo dobře, jak pro školu, tak pro žáky, především i pro učitele.

Vysvětlujete situace studentům tak, aby se cítili komfortně a necítili se jakkoli izolovaní v téhle situaci?

Myslím si, že učitelé velmi brzy zjistili, že to je možná to, o co žáci v tuhle chvíli stojí ze všeho nejvíc a že je vlastně naše úloha. Informace si žák dohledá. Ale už si nedohledá, jak ty informace třídit, nebo jim přitom schází sociální kontakt. Proto máme online třídnické hodiny, v nichž vlastně neřešíme učivo, ale řešíme, jaká je teď situace, a také to, jak se žáci cítí, jak řeší problémy. Jsem hrozně rád za dotazník se zpětnou vazbou, v němž jsme jednak zjišťovali technickou dostupnost žáků - to znamená, že ve spolupráci se zřizovatelem někteří naši žáci dostali technické vybavení, jako jsou třeba modemy, datové karty, ale zároveň jsme se ptali i na to, jak jim výuka na dálku vyhovuje.

A jak tato „akce“ dopadla?

Dostali jsme poměrně robustní zpětnou vazbu, a velmi pozitivní. Mně se hrozně líbilo, že se ukázalo, že u nás na škole, kde si o tu zpětnou vazbu u těch žáků říkáme dlouhodobě, jsou žáci pravdu schopni ji podat. Když byli vůči něčemu kritičtí, tak uměli přesně popsat, v čem vidí problém a co by mělo nebo mohlo být lepší. To mi přišlo naprosto skvělé. A já jsem třeba díky tomu částečně modifikoval svoji výuku.

Jakým způsobem?

Žáci vznesli požadavky, abychom se viděli na třídnických hodinách. Tak třeba to. A zároveň jsem pozměnil třeba tempo zadávání úloh nebo jejich typy.

Co žáci preferují v koronavirové situaci? Individuální práci, nebo tu skupinovou?

Moje klasická výuka je hodně postavená na skupinové práci. A přiznám se, že teď, v téhle situaci, jsem na to vlastně nedokázal navázat. Nedokázal jsem k tomu najít vhodné online řešení, a to i když patrně existuje. Vím, že třeba v Zoomu se dají rozdělit skupinky, ale nějak jsem se k tomu nedostal i proto, že jsme se ve škole rozhodli umístit těžiště do takzvané asynchronní výuky, což znamená, že nejsou všichni připojení ve stejný čas a že jim dáváme úkoly k dispozici na jakýkoli jimi zvolený čas. Některé děti jsou totiž třeba na chatách nebo v některých rodinách mají třeba jen jeden počítač pro celou rodinu. Tak proto jim umožňuji vypracovat úkoly tak, jak potřebují.

Mluvil jste o tom, že studenti umí poskytnout zpětnou vazbu vám jako učitelům a zároveň že v té situaci fungují poměrně úspěšně. Lze z toho vyčíst, jaká je současná generace žáků, nebo je příliš přehnané zatím takové soudy vůbec vyslovovat?

Já se nechci pouštět do generalizace. Nicméně já jsem se jako student pedagogiky setkával s názorem: „Co se má co student vyjadřovat k výuce.“ Vždycky jsem si ale říkal, že to tak prostě není, že se naopak žáci mají vyjadřovat k výuce. A pro mě je třeba ta zkušenost spojená s jejich zpětnou vazbou určitým potvrzením. Hlavně se mi potvrzuje, že pokud chceme po žácích, aby uměli dát zpětnou vazbu, musíme je to nejdřív naučit. A tady se ukazuje, že po dvou letech fungování systému hodnocení učitelů to žáci umí použít i v takovém extrémním případě.

Myslíte, že je současná situace ve školství, která je v lecčems přínosná jak pro žáky, tak i učitele, udržitelná do budoucna?

Myslím si, že řada učitelů na začátku nebyla tolik „kompaktní“ s využitím technologií. Ale nyní, když si je vyzkoušeli a připustili si, že je v pohodě dělat v krizové době chyby, tak dokázali svou výuku proměnit. A vím i o iniciativě z Ministerstva školství, která se snaží o to, abychom vychytali to dobré, co nás koronavýuka naučila, a přenesli to i do běžného stavu.

Poukazujete na pozitiva. Je naopak něco velmi negativního, co se vlivem krize v současném školství zakotvilo a překvapilo vás to?

Jedna věc se ukázala, ale nebylo to bohužel překvapení. Jde o to, co nám v našem školství dlouhodobě nejde, a tím je mazání sociální nerovnosti. Pokud se podíváme na data OECD, tak je to poměrně velký problém. A to, že tahle situace na řadě míst vykopala příkopy ještě o něco větší, je prostě fakt. Ale myslím si, že to může být jakési popostrčení k tomu, abychom si uvědomili, že tu tenhle problém je a že s ním musíme něco udělat. Ostatně jedna z hlavních strategických linií v dokumentu nazvaném Hlavní směry vzdělávací politiky do roku 2030 říká, a nám se to teď potvrzuje, že to není jenom o tom, abychom zajistili podnětné prostředí, ale že existují rodiny, které nemají technické zázemí.

A proto byly některé rodiny v distanční výuce závislé na darech od nejrůznějších institucí. Jejich děti by se do ní jinak ani nemohly zapojit… S kolika takovými případy jste se vy osobně setkal?

V mé třídě se jednalo o dvě rodiny. Ale nám tady funguje velmi dobrá spolupráce zřizovatele a vedení školy. Vím, že podobným systémem je proslulý například Královéhradecký kraj. Ale pak jsou oblasti, které mají problémy, a je otázkou, jak to funguje tam. Něco málo ukázalo šetření České školní inspekce skrze telefonické dotazování ředitelů, ale nemáme tolik informací, abychom z toho mohli něco vyvozovat.

Ukazuje se, že děti ze sociálně slabšího prostředí trpí ještě silnější izolací než zbytek žáků?

Ano. Všechny děti se kterými jsem komunikoval, přesně tohle zmiňují. Ale vlastně pro mě bylo, řekněme, trochu veselé nebo minimálně překvapivé, když mi ti samí žáci, kteří nepatřili k těm nejaktivnějším v čase běžné výuky, říkali, že už se hrozně těší do školy. A to nejenom na ten fotbálek, na přestávky a na spolužáky, ale říkali mi, že se zkrátka těší na to, až se zase budeme společně učit. A to si myslím, že je skvělá příležitost pro žáky.

Teď si vyzkoušeli něco, čemu se říká sebeřízené vzdělávání. Tedy jak si naplánovat plnění úkolů, jak si naplánovat svoji práci, jak si stanovit režim. Já jsem měl tuto skvělou příležitost v době, kdy jsem chodil na gymnázium, a díky tomu jsem přišel na to, že se nemusí dělat věci na poslední chvíli. A vím, že řada mých spolužáků z vysoké školy na tohle přišla až během právě vysokoškolského studia. Myslím si, že generace, která zažila dva měsíce online výuky, z toho všeho možná bude také hodně těžit.

Jaká vlastnost je teď pro české školství ta nejzásadnější? Myslím, aby se celá ta nová situace zvládla bez hlubokých ran?

Myslím, že je to hlavně komunikace. A to na všech úrovních. Komunikace je klíčem k tomu, abychom společně zvládli tuto situaci a abychom třeba zvládli i ty další těžké vlny, které nejspíš přijdou.

A čeho by se naopak mělo české školství definitivně zbavit?

Jeden můj kolega, skvělý dějepisář, říká, že školství není pro ustrašené. A já si myslím, že, a ukazuje to i řada diskuzí, že strach v našem školství je všudypřítomný. Jde například o strach ze selhání. Když si znovu vezmu na pomoc data OECD, ukazuje se, že jsme vlastně na konci žebříčku toho, jak si jako učitelé věříme v tom, jestli dokážeme ovlivnit výsledky našich žáků. To znamená, jak si věříme, že dokážeme implementovat novou metodu. Já si myslím, že teď se v našem školství ukázalo, že jsme se na situaci dobře adaptovali. Výuka ve třídách se překlopila do online výuky.

Je spoustu příkladů, kdy učitelé navzdory věku do toho rozjetého vlaku nasedli s nadšením a streamují své hodiny. Učitelka z malotřídky na vesnici se například stala youtuberkou. Takových případů je víc. Myslím si, že celá ta situace možná přispěje k tomu, že alespoň trochu vymizí strach z našeho školství. Třeba i z nového způsobu hodnocení žáků. Teď se ukázalo, že je možné žáky na konci školního roku hodnotit pomocí slovního hodnocení, což věřím, že pro řadu učitelů může být dalším impulzem vyzkoušet si něco nového. A ono je to v podstatě těžší než přidělit nějakou známku. Je to vlastně velká zodpovědnost pro učitele. Jednak je to časově náročné a druhak se nad tím žákem musí mnohem víc zamyslet, aby mu mohl dát skutečně kvalitní zpětnou vazbu. Často se lidé ptají, co se žáci v době koronavirové vlastně naučí. Důležité je si uvědomit, že se učí nejen žáci. Spoustu se toho učíme i my učitelé.