Článek
Antverpská výstava v Muzeu aan de Stroom vypráví o životech a úmrtích konžských obyvatel přepravených do belgických měst v letech 1885 až 1958. Z vystaveného zažloutlého hřbitovního registru vyčnívají zejména dvě jména: dvacetiletý Bitio a o čtyři roky starší Sabo. Oba vedení jako Konžané později pohřbení na hřbitově Kiel v Antverpách.
Sabo a Bitio byli dva z osmi mužů, kteří zemřeli brzy po svém příjezdu do Belgie dne 12. května 1894. Do země je přepravili z Konga, které tehdy bylo belgickou kolonií, a společně s nimi přijelo dalších 136 Konžanů. V Belgii na ně čekala neobvyklá práce; ve speciálně postavené „vesnici“ měl být jejich každodenní život vystaven veřejnosti na tamním světovém veletrhu.
Dnes se o dané záležitosti hovoří jako o první belgické lidské zoo. Jde o zločin, který lidé stejně jako ty na africkém území spojují s koloniální historií země pod vládou krále Leopolda II. Ten v Africe dohlížel na genocidu, která v průběhu let připravila o život přibližně 10 milionů Konžanů.
Stejně jako během života zacházeli s oběma muži s pohrdáním i po smrti. Když byl ke konci 30. let dvacátého století hřbitov Kiel vyklízen, lidé jejich ostatky přesunuli do neoznačeného masového hrobu s dalšími příslušníky konžského území, informuje list The Guardian.
Jejich příběh však dlouho nikdo nevyprávěl a v Belgii by člověk nenašel jeho jedinou připomínku. Samotnou debatu o koloniální minulosti země započalo až vydání knihy Duch krále Leopolda od Adama Hochschilda v roce 1998, v té autor podrobně popisuje krutost Leopoldova režimu.
Život Konžanů dopravených do Belgie oživil až výzkum Else De Palmenaerové, kurátorky probíhající výstavy 100 x Kongo. Výstava představuje 100 různých příkladů konžského umění a zároveň oživuje i příběhy, jako je tento.
Konžané v lidských zoo museli veslovat ve vodních kanálech, hrát na nástroje, předvádět metalurgii, nebo jen vystavovat svá těla v blízkosti chatrčí, aby potěšili Belgičany zírající zpoza druhé strany plotu. Mnoho těch, které do země přepravovali, ale zemřelo už během cesty, nebo brzy po příjezdu. Důvodem byly například nové evropské nemoci či vyčerpání, které přinesla dlouhá cesta.
Záznamy o těchto skutečnostech objevila De Palmenaerová během zkoumání městských archivů. V těch objevila osobní složku blízkého pomocníka a důvěrníka belgického krále Leopolda II., který byl v rámci již zmiňovaného veletrhu odpovědný za účetnictví. Na základě uvedených údajů se ukázalo, že do Antverp v roce 1894 poslali 144 konžských obyvatel a několik zvířat.
Lodí cestovali dlouhé týdny v děsivých podmínkách a po příjezdu k evropskému pobřeží byl zdravotní stav mnoha z nich velmi špatný. Bitio, pocházející z klanu Mobati, zemřel hned první den na úplavici, jak uvádí záznamy nemocnice Stuyvenberg d’Anvers v nalezené složce.
O 24 hodin později zemřel také Sabo a v následujících týdnech podlehlo různým nemocem ještě dalších šest mužů ve věkovém v rozmezí 17 až 31 let. Smrtelnou se Konžanům stala bronchitida, ale i zápal plic nebo spalničky. Jedinou reakcí úřadů bylo poskytnutí mýdla.
„Město se nyní zabývá způsobem, jak si připomenout a zaznamenat jejich životy. Měli bychom se ale také zabývat tím, co se stalo. Musíme se poučit,“ okomentovala skutečnost De Palmenaerová, bez níž by nikdy nebyl znám osud a poslední místo odpočinku daných mužů. Jejich příběh je ale jen zlomkem toho, co Konžané v Belgii zažili.
