Teď už budu paní svého času. Marta Kubišová odkrývá svůj plán do roku 2020

Paní Kubišová, před dvěma lety jste ukončila koncertování. Jak jste ten čas trávila?

Ty poslední dva roky pro mě byly hektické. Pořád samá výročí. S koncertováním jsem sice skončila, ale vystoupení k 30. výročí listopadu 1989 i k jiným příležitostem mě neminula. Také jsem točila novou verzi klipu k Modlitbě pro Martu… Jsem sice penzistka, ale pořád jsem měla plný diář. Kdykoliv se navíc něco šustlo, pořád zvonil telefon. Teď naposledy, když zemřela Táňa Fischerová, se kterou jsme v České televizi léta dělávaly charitativní adventní koncerty. Jako by se všichni novináři domluvili a chtěli po mně nějakou vzpomínku na ni.

Co čekáte od roku 2020?

Těším se, že od Nového roku budu konečně paní svého času. Nebudu zpívat, nebudu poskytovat rozhovory a konečně se soustředím na psaní knížky. Dcera mi radí, abych si vyměnila telefonní číslo, aby po mně pořád někdo něco nechtěl. Jediné, čemu se dál budu věnovat, je natáčení pořadu Chcete mě pro Českou televizi. To mi zabere vždycky celý den dvakrát do měsíce, někdy častěji. Zbytek času budu věnovat knížce a svému zdraví. Protože vím, jak je právě zdraví důležité, přeju ho všem.

Když se vás někdo zeptá, jak se máte, co odpovídáte?

Líp, než jsem čekala.

Co to znamená?

No tak oni se nad tím zamyslí a dají mi mezitím pokoj (směje se).

Známe se spoustu let a vy jste nikdy nebyla nenaladěná. Jak to děláte?

To je zdvořilost. My jsme byli s bratrem vychovaní, že máme být ke každému zdvořilí. Teď si vzpomínám, že když jsme bydleli v Poděbradech, tak jsme jednou s bratrem šli na jízdárnu a tam nás zastavil tajemník Zdeňka Nejedlého (ministr školství do roku 1953, pozn. red.), který se tam neustále rekreoval a léčil, a začal nás hladit a říkal: Kam jdete, děti? A my jsme mu řekli: Na jízdárnu. Přišli jsme pak domů a říkali jsme, že jsme si povídali s tajemníkem Zdeňka Nejedlého a že se na nás usmíval…

Co maminka s tatínkem?

No tak jsme věděli, jak se ty poměry mají, ale neřekli nám nic. Prostě věděli, že jsme zdvořile vychovaní. Ale bratr, když doma něco slyšel, tak to pak řekl ve škole. Ale od té doby, co řekl něco „špatně“ o Leninovi, tak si otce zavolali do školy, a pak naši, když si chtěli o něčem takovém povídat, říkali: Děti, jděte na zahradu!

Jak jste to později dělala s dcerou, vy, signatářka Charty 77, pro komunistický režim nepřítel? Dávala jste si doma pozor na pusu?

Jednou Káťa také přišla s Leninem a povídá mi: Mami, jak to s ním vlastně bylo? Já věděla, že jí nemůžu říct pravdu, tak jsem řekla: Víš, byla to dobrá myšlenka, on ji myslel dobře, ale trošku se to nepovedlo. Říkala jsem si, že když tohle řekne ve škole, tak to snad nebude tak hrozné. Ale ona to neřekla. Byla se mnou spiklenec.

Vy říkáte: „Vzpomínat se má jen na to dobré. Kdyby mi komunisti nezakázali zpívat, nepoznala bych tolik báječných lidí.“

To je pravda, za tím si stojím. Kdy já bych se jako zpěvačka dostala do téhle sestavy lidí (Charta 77, pozn. red.)? Protože i Jarda Hutka mi říkal, že si o mě myslel, že jsem taková komerční…

Popina?

No, no. Tak nějak to řekl. Já jsem s nimi jednala tak, že co jsme si, to jsme si. Oni si hráli své pašije a na tom získávali slávu. A já jsem byla zakázaná. Tak mně to tak nevadilo.

Když jsme spolu byly na gymnáziu v Poděbradech, kde paní profesorka vyprávěla čtrnáctiletým žákům, co se vám stalo, myslíte, že je to pro ty dnešní děti pochopitelné? Že jste dostala od komunistů zákaz za to, že jste zpívala písničku a šla dát dáreček Alexanderu Dubčekovi?

Ono je to tak iracionální… Když to řeknete normálnímu člověku, tak na to každý kouká, jestli je to vůbec možné. Ale tehdy se opravdu děly věci, které nebyly možné. Když se koukám na televizi a vidím počty lidí, které komunisti utýrali, oběsili… To prostě dostanete takový vztek, ale zároveň cítíte bezmoc, že na historii už nic nemůžete změnit. Tu měnili akorát komunisti, protože to potřebovali. Ale já už na ní nic nezměním. Vidíte tu šílenou křivdu, s jakou ti lidé museli žít.

Vy jste někdy cítila křivdu, že jste byla zpěvačkou na vzestupu, s nabídkou na vystupování v Paříži, v Kanadě, v Americe… A najednou jste lepila pytlíky?

Ne, tak to ne. Pamatuji si, že jsem si říkala: Tak oni mně ti komunisti v podstatě pomohli, protože byla jsem teprve tak pět let na vzestupu, měla jsem rychlý start, užila jsem si toho dost… Takže jsem spíš měla takový pocit, že mi zase tolik neublížili. A kromě toho se říkalo, že ti Rusové (od srpna 1968, pozn. red.) tady budou tak dva roky a půjdou do háje. Že tady byli dvacet let, tak to nikdo nemohl v nejdivočejších snech předpokládat.

Pomáhali vám lidé? Nebo se vás báli?

Já si myslím, že se mnou otevřeně sympatizovali. Ale já jsem to tak nebrala, že by se mě měli bát.

Sehnala jste úřednickou práci v podniku Výstavba sídlišť, ale prý tam za vaším šéfem chodili, že byste tam neměla pracovat. Je to tak?

To si jednou zavolali pana ředitele Šlosara s politickým tajemníkem, to byl taky báječný člověk, na magistrát a tam jim řekl Kapek, že prý co ta „perla“ v té Výstavbě dělá. A oni říkali: No víte, je to ženská, která prostě potřebuje pracovat, tak my ji tam máme jako písařku odboru. A ten Kapek ještě něco říkal a ten politický tajemník a ředitel Šlosar povídali: Tak jí dejte do plynu, když vám vadí!

Bavila vás ta práce?

Mě spíš bavily ty úspěchy, které jsem tam měla. Protože ze začátku jsem opravdu psát na psacím stroji moc neuměla. Ale šéfka řekla: To nic, to se naučíš. A také jsem se to naučila. Nebo když Výstavba sídlišť zjistila, že se jí polámalo auto, že není kastle na patnáctsettrojku a že kastle se dělaly jedině v Martině na Slovensku, tak já zvedla telefon, zavolala jsem tam a oni říkali: Vy jste ta zpěvačka? A já: Ano. Oni: No tak přijďte!

Takže jste měla protekci?

Já jsem tím pádem dostala prémie. Do toho mi volala maminka: Marto, ty jsi málem sociální případ a objednáš si pro dítě nejlepšího psa, co existuje tady v Čechách. A já jsem říkala: Mami, zadrž, já dostanu vysoké prémie. Dostala jsem tehdy asi tři tisíce. No a pes mě stál čtyři a půl a exmanžela také čtyři a půl.

Měli jste spolu po rozvodu dobré vztahy?

Po rozvodu jsme měli docela lepší vztahy než před tím rozvodem. Pět a půl roku jsme pak ještě žili v jednom bytě.

To tehdy bylo běžné?

Naprosto, protože kde bych se já, úřednice z Výstavby sídlišť, zmohla na nějaký byt. To bych se musela leda nastěhovat okamžitě k nějakému jinému chlapovi, takže to nešlo. Tak jsme tam žili takzvaně na směny. On měl naštěstí svůj ateliér, takže když jsem zařvala: Jdi pod most!, tak to znamenalo, aby šel do svého ateliéru. Protože skutečně pod Karlovým mostem měl ateliér.

Vy jste prý byla strašně temperamentní žena, takový ten typ člověka „co na srdci, to na jazyku“. A později vás prý změnila klinická smrt, transfúze krve. Je to pravda?

No jo, to si ze mě dělali legraci u toho Apolináře (porodnice, pozn. red.), protože říkali, že jsem dostala tolik krve, že jestli ta krev byla nějakého komunisty, tak prostě začnu velebit režim (směje se). Ale to se nestalo.

Vaše babička prý byla porodní bába a ke konci vašeho těhotenství říkala, že je něco špatně…

Ona cítila, že to není chřipka. Tehdy nebylo sono, tehdy se poslouchaly ozvy dítěte takovou jako poštovní trubičkou. No a já v té nemocnici ležela ke konci těhotenství a byla to placenta praevia. Něco tam nejspíš zanedbali, pořád jsem ležela na udržování a dítě bylo ve mně týden mrtvé. Tím, že jsem měla vysokou teplotu, tak oni cítili nějaké ozvy, nebo jestli to tak bouchalo moje srdce… No, ještě to se mnou dobře dopadlo. Mohla jsem tehdy umřít.

Máte z té doby nějaké vzpomínky?

Ne. Až když jsem si koupila tu knihu od Moodyho (autor knihy Život po životě, pozn. red.), tak jsem si říkala: Ježíš, ti lidé v té klinické smrti viděli věci, to mně se nestalo. Já nic takového neviděla.

Váš manžel, filmový režisér Jan Němec, později emigroval…

No ale to až za dlouho.

Vy jste s ním nechtěla odejít do ciziny?

Ne, to nešlo. Já jsem věděla, jak to vypadá, když člověk mého zaměstnání by tam chtěl zůstat. Francouzi jsou úžasní, udělají pro vás opravdu všechno, ale pouze když cítí, že jste samostatní… A také jsem měla venku bratra.

Neemigrovala jste i kvůli mamince?

Kvůli tomu, že byl venku bratr. On se ale chtěl vrátit po srpnu 1968. Všichni mu říkali: No nejste vy blázen, teď tam jezdit? Tak zůstal venku, prodal auto, koupil si lodní lístek a jel za svým spolužákem do Kanady.

S maminkou jste měla báječné vztahy?

To jo. A čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, co mi dala. A bez nějakých velkých gest. Uvědomuju si, jak byla statečná, protože to opravdu nebylo jednoduché a ona o tom nějak moc nemluvila.

Hodně vám pomáhala s dcerou a v listopadu 1989, kdy jste šla zpívat Modlitbu na Václavské náměstí, tak vás prý nechtěla pustit…

Ona mi zavolala ráno do kanceláře – protože my jsme coby chartisti telefon doma mít nesměli – a povídá: Marta, kolem Prahy stojí prý mnoho milicionářů, nikam nechoď zpívat! A já: No mami, to se nedá nic dělat, já jsem to těm studentům slíbila, tak snad se ti milicionáři netrefí! Pak jsem si říkala: Bože, já jsem také idiot, tohle říct mamince. Kdyby mi tohle teď řekla Káťa, že jde někam, kde bude střílenda a že se snad netrefí, tak se složím.

Jaké to bylo zpívat v listopadu 1989, po letech, kdy jste nezpívala, pro plné Václavské náměstí?

Nervák! Já jsem mezitím opravdu vůbec nezpívala. Já byla přesvědčená, že se ke zpívání nevrátím. Jen s Jardou Hutkou jsme si občas něco nacvičili, třeba pět věcí ze Sušilovy sbírky, aby byly veselejší chartistické večírky…

Modlitbu pro Martu jste nezpívala?

Ne, ne. Ale tu už mi nikdo neodpáře. Já už ji mám přirostlou jako batůžek na zádech. Jedna paní mi jednou povídala: Vy jste se snad kvůli té Modlitbě narodila. To byl dobrý příměr. Možná, že jo.

Byla jste u toho, když lidé na demonstracích v listopadu 1989 vyvolávali „Havel na Hrad“. Jak jste to prožívala?

Já měla tenkrát dokonce jeho plakát doma, opřela jsem si ho o televizi a říkala si: Tak abych si nemyslela, že se mi to zdálo. Já tomu pořád nevěřila. Dokonce i tehdy volali z televize, jestli nebudu dělat Silvestra. A já jim řekla: Dokud nebude Havel prezidentem, není nic jistého – a já nikam nejdu. No a já v tu dobu měla dost vysokou horečku, brala jsem antibiotika, protože jsem asi na té Letné nastydla (obří demonstrace na Letenské pláni, pozn. red.).

Když jste po listopadu 1989 začala znovu koncertovat, tak jste si prý ve Výstavbě sídlišť vzala jenom neplacené volno…

Na dva roky. Protože jsem si říkala, že to zpívání také nemusí vyjít. Také to ze začátku nestálo za nic, já jsem měla za koncert tři tisíce korun. Pak jsme začali jezdit od čerta k ďáblu.

Potom jste byla dlouho v divadle Ungelt…

Skoro dvacet let.

Posledních pět let jste hrála v úspěšném muzikálu Touha jménem Einodis…

Pět let na letní scéně Ungeltu. A pak jsme tedy také několikrát s tím vyrazili mimo Prahu, to je pravda.

Konec kariéry jste konzultovala se svým kardiologem, s panem profesorem Neužilem, a stanovili jste ji na 75. narozeniny.

To já už věděla před tím infarktem, když mi bylo 73. Tehdy jsem řekla Milanu Heinovi (ředitel Ungeltu, pozn. red.): Hele, já to tak vidím do těch pětasedmdesáti a budu ráda. No a pak se to tím infarktem všechno urychlilo. To jsem se bála odjet i na dovolenou, říkala jsem si: Kdepak, já se vzdálím od Homolky (nemocnice, pozn. red.) a ono mě to pak sejme.

A nepovolil by vám pan profesor občas nějaké vystupování?

On by mi ho povolil, ale takové, řekla bych, lázeňské. Už na tom posledním koncertu to chtěl přerušit, jakmile byla děkovačka a závěrečné Hej Jude… Ale pak za mnou přišel do šatny, chytil mě za ruku a říká: Ježíš, ona má úplně normální tlak! Když mě něco baví a v té Lucerně jsem si byla jistá, že se mi nic nestane, protože tam sedí on, tak je to v pořádku. Ale víte, já nechci na jevišti vzbuzovat soucit, to tam prostě radši nebudu. Já někdy opravdu přemýšlím i o sebevraždě, ale přitom když se dostanu mezi lidi, tak určitě dělám dojem, že jsem plná života a že mě ten svět strašně baví. Já nevím, co to ve mně je. A pak si zase říkám: Nemůžu se přece někam odebrat, někam ukrýt a takový bordel nechat tomu svému dítěti. Co by dělalo? Nejdřív po sobě musím uklidit.

Co všechno potřebujete uklidit?

Všechno. Já jsem třeba ještě ani neuklidila všechny věci po mamince, z její knihovny.

Na druhou stranu prý nemáte ani Zlaté slavíky, ani fotky…

Ty se ztratily. Já si myslím, že byly ve sklepě, tedy v bydlišti mého druhého muže, Kátina tatínka. A když jsem konečně hlesla, že bych potřebovala přestěhovat sklep, tak on mi povídá: Děvče, máš smůlu, ten sklep nám někdo vykradl. Tak co na to můžete říct?

Takže žádné fotky nemáte?

Když jsem to řekla Heleně a Vaškovi, tak se se mnou rozdělili ze svých zásob. Abych také něco měla z té první kariéry. Potom jsem našla něco i u maminky.

Vaše maminka měla Alzheimerovu nemoc. Bojíte se něčeho podobného?

Bojím… Tak oni ti, co toho Alzheimera mají, tak netrpí. Trpí to okolí kolem. Právě tou nepřipraveností na to, jak s tím člověkem zacházet. Já jsem s tím také nějakou dobu bojovala. Teprve když mi ošetřující doktorka mé maminky řekla: Vy se na ni nemůžete zlobit, že si prostě nepamatuje něco z večera do rána. To prostě tak je. Musíte jí všechno pochválit a tak. A od té doby, co jsem změnila taktiku a nic jsem jí nevyčítala, tak jsem byla nejlepší dcera na světě.

V čem je váš věk skvělý?

Ten můj teď? Já nevím, jestli je skvělý, ale bylo by to skvělé, kdybych nemusela řešit tolik úkolů, nabídek, všeho možného, co je potřeba pro nějaká ta výročí…

To ale nesouvisí s věkem…

No jo, ale už ten věk cítíte. I když si to nepřipouštím, ale vím, že se mi ráno hůř pohybuje.

Co byste si přála?

To jsou takové nesplnitelné věci, které se přejí obvykle k narozeninám a ke svátkům, ale to už vidím jako nedosažitelnou věc. Ale třeba bych si přála, aby tu naši generaci, která vyrůstala bez počítačů, bez mobilů, nikdo nenutil, ať se to naučíme používat. Že to jako prostě mám umět. To po nás nikdo nemůže chtít.

Co vám dělá největší radost?

Zvířata. Ale pak se zase dokážu pořádně rozčílit, když se dozvím o nějakém hnusném činu. Včera to zrovna byla zpráva, že někdo otrávil deset orlů. Kdo to může dělat?

Tak já vám přeji, ať máte té radosti co nejvíc. A ať vás nikdo do ničeho nenutí.

Já vám děkuju.