Článek
Češky už by tak nemusely předstírat, že hodlají žít v zahraničí, nebo spekulovat s národností, aby jim úřady povolily příjmení ve tvaru, který preferují. Tedy bez onoho posvátného -ová.
Nepodstatná změna, která nikoho nepoškodí a někomu pomůže, chtělo by se říci. Jenže u nás máme rádi pořádek a nemáme rádi novoty. Proto také žijeme v zemi, kde si i křestní jméno vlastního dítěte musíte vybrat z knihy s roztomile diktátorským názvem Jak se bude vaše dítě jmenovat.
A pokud s výběrem zabrousíte mimo tuto na matrikách uctívanou bibli, musíte si na to zaplatit posudek. Ideálně s čestným prohlášením od náčelníka kmene z amazonského pralesa, že u nich pojmenovávají děvčata i exotičtějšími jmény než Nikola. A s notářsky ověřeným potvrzením, že to zatím žádnou apokalypsu nezpůsobilo.
Jak je patrné z podpisu tohoto textu, já kupříkladu koncovku -ová v příjmení mám. Dokonce jsem přijala jméno svého manžela, újmu kvůli tomu necítím a celé téma je na mém seznamu, oč se stojí hádat na sociálních sítích, celkem nízko.
Zároveň ale chápu, že jsou ženy, které tam ono -ová mít nechtějí. Protože chtějí, aby celá rodina měla v dokladech stejné příjmení (v zahraničí může rozdílná koncovka dělat problémy). Protože jim to přece jen přijde jako příliš majetnická forma označení. Protože se jim to prostě líbí.
U něčeho natolik osobního, jako je jméno, si snad trochu takové rozmařilé svobody můžeme dovolit.
Samozřejmě tu stále zůstávají dvě klíčové otázky nad ženou bez -ová. Jak bez toho poznám, jestli je to chlap, nebo ženská (viz již poněkud vousatý příklad s titulkem „Na státní návštěvu přijede Clinton“)? A dále: Jak si asi nebohá čeština ve větě poradí bez přechýleného jména?
Odpověď na otázku číslo 1 zní: Nečtěte jen titulky a dozvíte se, jestli se máte těšit na Hillary, nebo Billa. Lidská komunikace se obvykle vyznačuje tím, že má nějaký kontext a stavbu věty, díky čemuž dokážete pohlaví odvodit. A to zvlášť v češtině, kde je minimum shodných mužských a ženských jmen. Pokud byste se dostali do nepravděpodobné situace, že to nepůjde, zkuste zvážit, jestli je právě znalost pohlaví pro pochopení sdělení klíčová.
Co se týče otázky číslo 2 (pomiňme teď fakt, že u ženských příjmení si často dělají z češtiny posvátnou krávu lidé, kteří jinak nenapíšou větu bez pravopisné chyby), odpověď zní: Čeština si s tím poradí úplně normálně. Náš jazyk přežil daleko horší věci a už nějakou dobu se celkem bez obtíží vyrovnává například s existencí Marilyn Monroe, Dary Rolins nebo Heidi Janků. Zvládne i Nikolu Vomáčka.
