Konec iluzí. Za oběť nákaze padnou v Česku i celé firmy

„Jsem samoživitelka, mám dvě malé děti,“ popisuje svou životní situaci Klára Dlabolová z Prahy. Vystudovaná zdravotní sestra se živí jako pedikérka. S vládním nařízením o zavření služeb přišla o příjem. Nemá z čeho platit nájem za byt a provozovnu, celkem 27 tisíc měsíčně.

Vládou nabízená pomoc její problém neřeší. Odklady či úlevy odvodů a pojistného jí nepřinesou hotové peníze. Patnáctitisícový měsíční příspěvek a ošetřovné stačí sice pokrýt nájemné, ale prakticky nic už nezbude na živobytí tříčlenné domácnosti.

Finanční rezervy paní Klára nemá: „Co ušetříte s dětmi z průměrné mzdy?“ O zvýhodněnou půjčku COVID se neodváží žádat. „Z čeho bych ji později splatila? Nemůžu pracovat ještě víc než doteď.“ Bojí se, že neuživí děti. Že bude muset podnikání vzdát, přestože ji potřebuje spousta klientů, jimž jinak hrozí chirurgické zákroky na zanícených nehtech.

Pedikérky patří k profesím, které dostaly vládními karanténními nařízeními plný zásah jako první. K postiženým v první linii patří dále podnikatelé v gastronomii, v nepotravinářském maloobchodu a v cestovním ruchu. Také pořadatelé firemních eventů, kongresů, veletrhů či výstav, kadeřníci, maséři, fyzioterapeuti. Museli ze dne na den zavřít nebo bleskově přišli o odbyt.

Za nimi ve druhém sledu přicházejí o obživu jejich dodavatelé a také dopravci.

Pak jsou tu řemeslníci, kteří by pracovat mohli, ale práci jim hatí strach klientů z kontaktů. „Zakázky máme, ale nemůžeme je dodělat a fakturovat. Kdo si dnes pustí někoho cizího na montáž do bytu?“ říká majitel malého pražského truhlářství, které živí tři otce rodin.

Okruh postižených se bude rozšiřovat s tím, jak je dohání postupně utlumující průmysl, který odstartovalo uzavření automobilek. Další velké ztráty čeká realitní byznys, jemuž hrozí masivní výpadky nájemného. Potíže velkých firem budou dál zhoršovat situaci malého byznysu.

O jak velkou část tržeb malý byznys přišel, zatím nelze odhadovat. Záleží na tom, jak dlouho bude vláda kvůli ochraně zdraví udržovat ekonomiku ve stavu hibernace.

Z podnikání jako hlavního zdroje příjmů žije v Česku na 600 tisíc lidí. Přestože pro ně vláda postupně schválila několik podpůrných programů, řadě z nich to nepomůže.

Sítem propadají celé skupiny: všichni ti, kteří „jeli na hraně“ s minimálním ziskem a vědí, že by z dosavadních tržeb půjčku v budoucnu nemuseli splatit. Podle ankety pracovního portálu Profesia přitom žije v Česku s nulovou finanční rezervou více než polovina lidí.

Další velkou ohroženou skupinou jsou „živnostníci naoko“, lidé zaměstnaní v takzvaném švarcsystému u velkých firem. Často měli velmi slušné příjmy, platí hypotéky a leasingy. Teď jsou první na řadě, koho zaměstnavatelé odstřihují kvůli snižování vlastních nákladů. Pokud se nezajistili úsporami nebo pojistkami, nebude jim 15tisícová podpora na úrovni minimální mzdy stačit.

Pak tu jsou lidé, které by odklady povinných odvodů nebo další půjčky, byť zvýhodněné, mohly strhnout do dluhové pasti.

„Půjčka není pomoc. Zvlášť v momentě, kdy pracovat chcete a nemůžete. Je to pouze odložení problému, nemůžu si půjčit na to, že sedím doma a platím všechny závazky,“ napsal Seznam Zprávám kadeřník Filip C. „Problémy nám způsobil stát a měl by je kompenzovat. Jinak než půjčkou,“ dodává.

Podobně jako Filip je přesvědčena celá řada podnikatelů, že mají zákonný nárok na odškodné za ztráty, způsobené vládními kroky. V názoru je utvrzuje i část politiků. „Žádáme, aby vláda zajistila podnikatelům přímé kompenzace,“ prohlásila třeba předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.

Mezi právníky se minulý týden rozjela debata o tom, za jakých okolností mají podnikatelé na odškodné skutečně právní nárok a kdy by mohli či nemohli s žalobou na stát uspět u soudu. „Právní výklad je různý, ani my v tom nemáme jasno,“ říká Eva Svobodová, šéfka Asociace malých a středních podniků a živnostníků.

Paradoxní je, že po odškodném ze státní kasy dnes volají i ti podnikatelé, kteří se rok co rok snaží tutéž státní kasu alespoň trochu obehrát na vlastních daňových odvodech.

Podle ministra průmyslu Karla Havlíčka je ale diskuze nad ušlým ziskem „čirou spekulací“. Ministr upozorňuje, že kdyby vláda bezpečnostní opatření nepřijala, nechala ekonomiku běžet a neomezila mezilidské kontakty, mohly být konečné škody ještě vyšší.

„To se potvrzuje v zemích, kde to podcenili,“ říká Havlíček. Záchranná síť je podle něj dostatečná. „Musíme ji dělat ve smyslu kompenzace aktuálních nákladů na zaměstnance, odvodů, jednorázových příspěvků, bezúročných úvěrů, dotací, veřejných investic a podobně. Bude nás to stát stovky miliard a musíme tak učinit. Vše se musí rozdělit maximálně spravedlivě a rozumně v čase,“ dodává.

Ani rychlé a - alespoň podle vlády - spravedlivé rozdělení pomoci ale nezachrání všechny. Řada firem a živností padne, řada zaměstnanců o práci přijde. Kolik, to zatím nevíme.

Pomoc byznysu, kterou si vláda může dovolit, není neomezená. Státní kasa, z níž se kompenzace a podpory vyplácí, není bezedná. Plní se výhradně z daní. A ty čeká letos obrovský propad. „Výpadek příjmů bude minimálně stomiliardový,“ varuje hlavní ekonom Patria Finance Jan Bureš.

Podobně mluví hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská: „Výpadky příjmu a zvýšené náklady státního rozpočtu ve vládou očekávaném rozsahu přes 160 miliard korun jsou jen zlomkem celkových škod.“

Vláda na přímou podporu firem už slíbila 100 miliard korun, dalších 900 miliard má jít na záruky. Snížený příjem státní kasy v kombinaci s mimořádnými výdaji způsobí obrovské státní zadlužení. „Vládou plánovaný rozpočtový schodek ve výši 200 miliard korun je podhodnocený, reálnější je tak 500 či 600 miliard korun,“ varuje Jan Bureš.

I proto dosud přijatá opatření na podporu firem a živnostníků znamenají jen pomoc z nejhoršího, nesouvisí s výší způsobených škod. „Vláda by ani teoreticky nebyla schopna pokrýt veškeré náklady a ztráty,“ říká Horská. Zdůrazňuje ale, že stát by v odškodňování mohl jít ještě alespoň o krok dál.

„Mnohé státy kompenzují ztráty firmám ve větším rozsahu. Například Rakousko věnuje na přímou finanční pomoc téměř sedm procent svého HDP, Česká republika jen dvě procenta,“ srovnává ekonomka.

Stát přitom nemůže odškodnění a kompenzace směřovat jen na živnostníky a malé firmy, byť jde o nejohroženější a nejzranitelnější segment. Nad vodou je třeba podržet také velké podniky.

Ty sice mají větší finanční rezervy, lepší manévrovací schopnost a silnější vyjednávací pozici vůči svým věřitelům, jenomže jejich kolapsy by s sebou táhly do propasti i tisíce malých firem a živnostníků, kteří jsou na nich závislí.

„Situace je zcela mimořádná,“ říká Jan Bureš, podle nějž musí vláda jednak zabránit prudkému růstu nezaměstnanosti, k němuž dochází například v USA. A dále chránit bankovní sektor před nárůstem nesplácených půjček. „Nákaza z bank by se pak mohla přenášet dál, tak jako to pamatujeme z krize před 12 lety,“ připomíná.

Otázka je, jestli bylo zavření obchodů a provozoven, obnovení hranic a omezení pohybu lidí správně načasované a přiměřené. Pedikérka Klára Dlabolová je třeba přesvědčena, že v jejím případě vláda zbytečně přestřelila.

„Abych aspoň zaplatila nájem, stačilo by mi ošetřit jen pár akutních klientů v týdnu. Ani by se v čekárně nepotkali, brala bych je na čas. V obchodě s potravinami se během nákupu potká 40 lidí. A já jsem zdravotník, používala bych respirátor i ochranné pomůcky,“ vysvětluje, proč podle ní mohla její provozovna zůstat klidně otevřená.

„Vládní opatření jsou nepříjemná, ale eliminují ztráty, které by nastaly, kdyby se ty tvrdé kroky neudělaly,“ kontruje ministr Havlíček.

Kdo má pravdu? Jsou omezení přehnaná a škody, které podnikatelům způsobila, zbytečně velké? Nebo naopak brání ještě větším škodám? Odpověď zatím nikdo nezná. Ukáže se za pár týdnů, možná měsíců.

Rozhodující bude, jestli zavedené restrikce skutečně zpomalí šíření nákazy, sníží nápor na nemocnice a minimalizují počet obětí na životech. A jestli se po jejich odvolání podaří ekonomiku znovu rychle oživit.