Článek
Jan Bubeník byl tehdy kromě studenta medicíny i nejmladším členem Federálního shromáždění. Nedlouho poté z československé politiky odešel, žil v USA a v roce 2001 v České republice založil headhuntingovou společnost Bubenik Partners.
Seznam Zprávy s ním mluvily o cestě do velkého světa, o nečekaných momentech i vyjednávání doložky nejvyšších výhod pro Československo. A samozřejmě o slavném projevu, který před třiceti lety v americkém Kongresu pronesl prezident Václav Havel.
Jan Bubeník.
Jaká byla těsně před samotným projevem v české delegaci nálada?
Slavnostní, řekl bych. Všichni ti lidé byli amatéři, ve funkci působili jen pár týdnů, takže to opravdu bylo takové hodně aktivistické. Prezident si psal text projevu v letadle do Washingtonu. U toho jsem právě nebyl – dolétával jsem zbytek delegace z Prahy. Při projevu jsem pak seděl přímo v sále Sněmovny reprezentantů vedle Karla Dyby a Jana Šmída, pokud si dobře vzpomínám. To bylo jen pár metrů od prezidenta Havla a Michaela Žantovského, který projev překládal. A bylo to úžasné, být tomu takhle nablízku. Všichni ti kongresmani, jak demokraté, tak republikáni, všichni jako jeden muž – pomalu po jedné větě – vždycky tleskali a vyskočili v nadšení. Měl jsem pocit, jako když jsme v hokeji poráželi Rusáky.
Říkáte, že jste nebyl ve stejném letadle, v jakém psal Havel projev. Jak jste se tedy do Washingtonu dostal?
Bylo to komplikované. S několika studenty jsme předtím byli pozvaní do Itálie, abychom podpořili ty, kteří protestovali proti novému vysokoškolskému zákonu. Oni okupovali univerzity a pozvali reprezentanty studentů z Čech. Chtěli, abychom jim pověděli o změnách u nás.
Jenže naši skupinu v Římě okradli, takže jsme nestihli letadlo zpátky do Prahy a museli sednout na vlak. Kvůli tomu jsem potom propásl letadlo s prezidentem Havlem, které letělo přes Kanadu. Já tím pádem musel přiletět sám přímo do Washingtonu. Po příletu jsem zbytek delegace dohnal ještě v hotelu, jen jsem se převlékl a jelo se do Kongresu.
Václav Havel v americkém Kongresu.
Byl jste tehdy nejmladší poslanec Federálního shromáždění. S jakou agendou jste do Spojených států odlétal?
Řekli mi, že bych jako zástupce studentů měl jet s delegací a participovat na některých schůzkách týkajících se hlavně vzdělávání nebo vysokých škol. A zároveň jsem byl poslancem, takže šlo o navázání základní komunikace s americkým Kongresem. Já tehdy ještě neuměl anglicky, vždycky mi to někdo musel překládat. Měli jsme schůzky na několika univerzitách včetně Georgetownu a New York University, tam jsme jeli s tehdejším rektorem Karlovy univerzity Paloušem a ještě dalšími lidmi. Delegace ale nebyla nějak moc strukturovaná, nebylo to tak, že by všichni měli nějaký konkrétní úkol. Nebo aspoň já ho tenkrát neměl. Myslím, že jsme prostě poprvé vyjeli do světa, do velkého světa, a bylo to relativně dost amatérské.
Jak jste tu cestu do velkého světa vy sám vnímal?
Já jsem z něj byl extrémně vykulený. Zdálo se mi, že to je nějaký sen, ze kterého se musím nutně probudit. Člověk si za ta léta v komunismu vytvořil nějakou představu, která nakonec neměla co do činění s realitou. Ale když tam člověk přijede a eskortují ho tajné služby z jedné lokace na druhou, má pak pocit, jako by byl na návštěvě v nějaké virtuální realitě.
Došlo při ní na něco neočekávaného?
Když jsem dojel vlakem z Itálie do Prahy, byl jsem nastydlý, protože se netopilo. Měl jsem v tu chvíli pocit, že se mi zhroutil svět, protože jsem propásl to letadlo a že už se tam nikdy v životě nepodívám. Tak pak už to bylo všechno neočekávané. Třeba v New Yorku se pro Václava Havla konal úžasný koncert v katedrále svatého Jana. Tam se sešla elita amerických umělců – od Paula Newmana po Arethu Franklinovou. Tihle lidé Havlovi přišli vyjádřit hold. A potom, ve stejný večer, byl v Lincoln Center večírek s Milošem Formanem a hvězdami jeho filmu Valmont. Přišel Colin Firth, Annette Beningová a další, které jsem tehdy ani neznal. S těmi jsme si tam povídali a pili víno. Mně bylo tenkrát sotva jednadvacet – a najednou jsem byl v New Yorku mezi takovými lidmi. Já jsem tam asi často zapomněl zavírat pusu.
Václav Havel v New Yorku u katedrály svatého Jana. Na fotce první dáma Olga Havlová, režisér Miloš Forman i bývalý poradce pro bezpečnost USA Henry Kissinger.
Zprvu jste ale byl ve Washingtonu, v Kongresu. Čemu jste tam věnoval čas?
Seznámil jsem se tam s Bobem Mrazkem (Robertem J. Mrazkem, pozn. red.), potkali jsme se spíš náhodou. Někdo nás tam představil s tím, že vypadáme jako bráchové, že máme skoro dva metry a velký nos. No a on mě vzal ze Sněmovny reprezentantů do své kanceláře, kde čekali čeští krajané. Přišla totiž spousta lidí, kteří se nedostali do hlavního sálu, kde Havel pronášel projev. Byli tam i lidé v krojích, vyptávali se, co se u nás doma děje, a byli hrozně nadšení z té změny. Delegace neměla v tu chvíli jednoznačnou strategii – Bob mi začal povídat, že je k řešení spousta věcí, třeba doložka nejvyšších výhod. Aby se mohlo československé zboží začít dovážet do Ameriky bez cla.
Řešil jste to po návratu?
Přišel jsem za Sašou Dubčekem a řekl mu, že mi tenhle kongresman pověděl o agendě, kterou bychom měli vyřešit. A on na to: „Janko, keď si taký chytrý, tak choď.“ Takže jsem se znovu vyslal do Spojených států na jednání do Kongresu. Tenkrát ve Federálním shromáždění nebylo moc lidí, kteří by uměli anglicky. A myslím, že Martin Palouš a Miloš Zeman mi tehdy psali dopis, který mě tam za Federální shromáždění vysílal. Čechoameričan, gynekolog Václav Hlavatý, mi pak zaplatil letenku, abych se do Washingtonu dostal. Federální shromáždění na to tehdy nemělo rozpočet. Takže jsem tam takhle začal vyjednávat několik věcí včetně té doložky nejvyšších výhod.
Jak se na vás, na českou delegaci, dívali američtí kongresmani, když jste přijeli poprvé?
Myslím, že jako na takové exoty. Zvlášť když přijel Havel, okolo kterého rezonovalo, že nechtěl peníze pro sebe, ale pro Rusko, které chtěl pomoci stabilizovat. Aby se střední Evropa mohla svobodně dostat k prosperitě. To Američany hodně překvapilo – chvíli před námi tam byl Lech Wałęsa (polský prezident, pozn. red.), který jen říkal: Dejte nám peníze.
Bubeník na začátku prosince roku 1989 jako zástupce stávkového koordinačního výboru studentů.
Uvědomovali jste si v tu chvíli, zejména tedy při tom projevu, že jste součástí historického momentu? Byl pro to vůbec prostor?
To, jak ti lidé reagovali, kolik bylo aplausu vestoje při Havlově projevu… Ta atmosféra byla jako na fotbalovém zápasu. U nás takhle tleskali soudruzi, protože se to muselo. Ale tady ti lidé nemuseli a chtěli. Ale v tu chvíli jsem neměl žádné srovnání, myslím, že jsem si neuvědomoval, nakolik unikátní historická věc to je.
Kdy se to změnilo?
Řekl bych, že částečně hned na jaře o pár měsíců později. Kvůli míře toho přijetí – když jsem někam přijel z Česka a byl jsem „ten kluk od Havla“, tak kvůli tomu, jakým způsobem lidé reagovali. Jak velkoryse a otevřeně.
Úplně jsem si to uvědomil pak v létě, když jsem byl na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a naučil se tam anglicky. Letěl jsem zpátky domů přes Washington a znovu se potkal – ale poprvé bez překladatelů – s těmi kongresmany, se senátory. Těch jsem se zeptal, proč ke mně tehdy při první návštěvě byli tak vstřícní, když jsem nic moc nevěděl a ničemu moc nerozuměl a byl tak naivní. A oni se smáli a řekli tři věci. Zaprvé jsem byl „dlouhý, hubený kluk od Havla“. Zadruhé jsem jim tou naivitou připomněl, s čím do politiky vstupovali a o co přišli. A nakonec – že jako Češi jsme od nich nechtěli nic, co by nám stejně nechtěli dát.
