Komunistický technokrat, který „udělal“ Havla. Teď je ve službách vlivného miliardáře

V sobotu 9. prosince 1989 odpoledne se zástupci Občanského fóra sešli s designovaným předsedou federální vlády Mariánem Čalfou, aby se s ním dohodli na složení nového kabinetu. Od Čalfy se očekávala větší vstřícnost, než projevil jeho předchůdce Ladislav Adamec, který podcenil sílu revolučního hnutí a ztroskotal s pokusem sestavit vládu s dominantním podílem komunistů.

Hned na úvod schůzky se opoziční předáci rozhodli dát Čalfovi najevo, že mu jako členovi KSČ příliš nedůvěřují a považují ho spíše za nevýraznou, přechodnou figuru. Studentský vůdce Šimon Pánek tak podle předchozí dohody prohlásil, že ministerský předseda „není z nejsilnějších” a potřebuje „velmi silný kabinet”. Cílem bylo přitlačit nového premiéra hned zpočátku do kouta, aby nekladl velký odpor jejich personálním návrhům.

Následující hodiny a dny však ukázaly, jak hluboce noví političtí lídři Čalfu podcenili. Rodák z východoslovenského Trebišova vstoupil do strany už v osmnácti letech, až do sametové revoluce byl ke komunistickému režimu bezvýhradně loajální a na úřadě vlády dokonce vedl základní organizaci KSČ. Během rozhovorů s opozicí se však nečekaně projevil jako vstřícný a schopný vyjednavač, který byl schopen přistoupit na většinu ministerských kandidátů OF a Veřejnosti proti násilí. Do druhého dne byla nová vládní sestava hotová.

Klíčová Čalfova chvíle však měla teprve přijít. Nastala s výběrem nové hlavy státu. „Když Čalfa viděl, že si OF a VPN nevědí rady s tím, jak přimět parlament ve starém složení, aby zvolil Václava Havla prezidentem v souladu s platnou ústavou, nabídl Havlovi své služby,“ popsal Čalfovu roli pro Seznam Zprávy historik Jiří Suk, který se v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd soustředí na období sametové revoluce.

Přestože se Čalfa během sametové revoluce bezpochyby zasloužil o rychlé předání moci, detaily o jeho zásadním přínosu jsou stále poměrně málo známé. Stojí za to si je proto připomenout.

Poslední komunistický prezident Gustáv Husák odstoupil vzápětí po jmenování Čalfova kabinetu.

Vedení Občanského fóra se už předtím vyslovilo pro kandidaturu Václava Havla a získalo pro něj i podporu slovenského sesterského hnutí Veřejnost proti násilí. Problém byl v tom, že Havel se v těchto dnech teprve dostával do trvalejšího povědomí širší veřejnosti. Mnohem známější mezi lidmi byl například bývalý komunistický lídr z období pražského jara v roce 1968 Alexander Dubček. Ten sice disidentům slíbil, že se spokojí s funkcí předsedy federálního parlamentu, v rozhovorech se však dál netajil přáním stát se přece jenom prezidentem. Vysokou podporu měl hlavně na Slovensku. Variantu Dubček na Hradě si navíc dokázali představit i někteří zástupci KSČ. Jiní komunisté zase podporovali bývalého premiéra Adamce.

Prezidentská volba vrátila komunistům část ztraceného sebevědomí. Ve federálním parlamentu navrhli ústavní zákon, který zaváděl přímou volbu hlavy státu. Nastala paradoxní situace – KSČ jako symbol totalitní diktatury navrhovala lidové hlasování, zatímco Občanské fórum coby prodemokratické hnutí o přímou volbu vůbec nestálo. Hnutí vedené disidenty, o nichž se donedávna mohlo psát jen zřídka a ve zlém, se celkem oprávněně obávalo, že Havel může skončit v referendu poražen. Čím dál více se ukazovalo, že další velmi důležitá kapitola sametové revoluce se neodehraje na ulici, ani u kulatého stolu, ale na půdě parlamentu.

A právě v této situaci se chopil iniciativy Čalfa. Přestože během své dlouhé právnické kariéry na úřadě vlády chystal například novou ústavu (opět s vedoucí rolí komunistické strany), v premiérské funkci se rychle přeorientoval a rozhodl se přidat ke druhé straně tím, že jí pomůže zajistit nejvyšší politický post. Jeho pozice byla unikátní – po odstoupení prezidenta Husáka na něj přešla část pravomocí hlavy státu, díky působení na úřadu vlády se pak výborně orientoval v ústavních procesech. „V Občanském fóru byli lidé, kteří dobře znali ústavu – Zdeněk Jičínský, Pavel Rychetský – ale vůbec neměli představu, jak by se to za stávajících poměrů v parlamentu dalo zmáknout technicky. Techniku té moci uměl Čalfa,“ vystihl jeho roli s odstupem let jeden z aktérů sametové revoluce, bývalý disident a posléze premiér či předseda Senátu Petr Pithart.

První krok udělal Čalfa 15. prosince, kdy nečekaně vyzval Havla k jednání mezi čtyřma očima. Dramatik po váhání nakonec svolil a v doprovodu herce Jiřího Bartošky dorazil na Úřad předsednictva vlády.

Z následné hodinové schůzky, kvůli níž nechal premiér vyčistit určenou místnost od veškeré nahrávací techniky, neexistuje oficiální zápis. Co se odehrálo, Čalfa přiblížil až o téměř pět let později, v rozhovoru s Jiřím Sukem a dalšími historiky. Apeloval na Havla, aby s prezidentskou volbou nečekal až na konec ledna, jak tehdy OF uvažovalo, ale nechal se zvolit co nejrychleji hlavou státu ve Federálním shromáždění – tedy ještě před vlnou kooptací nových poslanců a s totální převahou komunistických zákonodárců. „Bylo potřeba tu situaci za každou cenu řešit v kratší době, než o jaké měli představu oni,“ vzpomínal Čalfa, jak přesvědčoval Havla o nutnosti postupovat rychle a podle dohodnutého scénáře. Havla si získal tím, že zahrál na jeho divadelní instinkty a vyložil mu představu, jak vystupuje už 1. ledna s novoročním projevem. „Ta představa se mu šíleně zalíbila, ona měla v sobě obrovskou symboliku,“ popisoval Čalfa.

Havla bez problémů přesvědčil i k tomu, aby následující den večer pronesl státnicky laděný projev v televizi. Plán dále počítal s tím, že Čalfa 19. prosince využije projednávání vládního programového prohlášení a vyzve poslance, aby se sešli k volbě prezidenta ještě před koncem roku a zvolili do této funkce Havla. Dohoda počítala také s dosazením Dubčeka do parlamentu, aby se mohl stát předsedou Federálního shromáždění ještě před prezidentskou volbou.

„Je absurdní, že já mám s Čalfou projekt, ale absurdní je všechno,“ zhodnotil Havel po návratu ze setkání, jež mohlo sloužit jako příklad zákulisní, kabinetní politiky, což příliš neladilo se zásadami transparentnosti, kterou revolučních síly proklamovaly. Před kolegy v koordinačním centru OF ale jinak nešetřil nadšením. Podle dochovaného záznamu jim vykládal, jak se dlouholetý komunista Čalfa úplně zřekl své strany a jak ho ubezpečil, že váhavé poslance „zmákne“ tím, že jim pohrozí ve jménu národa, který si Havla přeje.

Čalfův scénář se naplnil takřka do písmene. Havel vystoupil v televizi a Čalfa pár dní nato vyzval poslance, aby ho zvolili prezidentem. Během dnů před samotnou volbou pak za Havla u poslanců lobboval, někdy celkem nekompromisně. „Já jsem byl opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit,“ přiznal Čalfa později před historiky. Obtížnou roli, v níž byl pro jedny stále komunista a pro druhé zase tvrdý zrádce, zvládl na výbornou. I když je nutno podotknout, že mu pomohl i společenský tlak, hlavně studenti, kteří doslova obléhali parlament. Při volbě Havla podpořili všichni přítomní poslanci, nikdo nebyl proti, ani se nezdržel hlasování.

Havel se Čalfovi odvděčil tím, že ho bez ohledu na jeho komunistickou minulost vzal mezi své kolegy z OF, respektive VPN. Před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 se Čalfa objevil na jedné kandidátce s bývalými disidenty a po nich zůstal ještě na dva roky federálním premiérem. Vrátil se přitom do své technokratičtější, navenek méně výrazné polohy, což ještě umocňoval fakt, že v jeho vládě seděli takové individuality jako Václav Klaus nebo Jiří Dienstbier. Navíc se Čalfa řadil k zastáncům federace, což mu na rodném Slovensku nevyneslo velkou podporu a zřejmě se také podepsalo na tom, že v dalších volbách po dvou letech už neuspěl.

Bývalí ministři na Čalfu dodnes vzpomínají v dobrém. Dokonce i Václav Klaus, tehdejší ministr financí a kratší dobu také místopředseda vlády. „Vzpomínám na něj jako na milého, přátelského a profesionálně velmi schopného člověka. Nebyl žádným ideovým tahounem toho, co jeho vláda udělala, to jsme byli jiní. Ale on – i když možná mohl mít jiný názor – snad vždycky hlasoval spolu s námi a ne proti nám,“ řekl Seznamu bývalý prezident Klaus.

Někdejší ministr obrany z let 1990–1992 Luboš Dobrovský zdůraznil, že díky Čalfovi byla vláda akceschopná. „Měl zkušenost, byl dobrý organizátor a dovedl řešit spory s naprostým klidem, na rozdíl od některých dnešních politiků,” zavzpomínal pro Seznam Dobrovský.

„Mariánovi hodně lidí vytýkalo, že přišel z bývalé komunistické vlády. Ale kdyby tam tehdy nebyl nikdo, kdo vůbec věděl, jak má vláda fungovat, protože my příchozí zvenku jsme to nevěděli, pak by ta vláda fungovala daleko hůře,” uvedl pro Seznam bývalý místopředseda vlády Vladimír Dlouhý. „Tehdy nešlo o to, jaká transformace, nýbrž o to, zda vůbec nějaká transformace. A to, myslím, Marián Čalfa velmi rychle pochopil a podpořil nás ekonomy s tímto názorem do té míry, že je ještě dnes slušné mu za to poděkovat,” doplnil Dlouhý, který nyní šéfuje Hospodářské komoře.

Po volbách v roce 1992 Čalfa z vrcholné politiky odešel a přesedlal na podnikání. Spolu s bývalým ministrem zahraničního obchodu Jozefem Bakšayem, exministrem české vlády Janem Vrbou a dvěma právníky založil ještě v roce 1992 poradenskou společnost CTL Consulting. Cesty někdejších vládních kolegů se však zanedlouho rozešly.

Dodnes naopak funguje advokátní kancelář, kterou Čalfa založil s Mojmírem Bartošíkem. V ní dříve pracoval například senátor a bývalý ministr pro lidská práva z ČSSD Jiří Dienstbier mladší, v současnosti je jedním z partnerů Vlastimil Rampula, někdejší pražský vrchní státní zástupce, který čelil kritice za „zametání“ velkých hospodářských případů. Sám Čalfa už advokacii dlouhá léta neprovozuje, oficiálně nemá v kanceláři ani majetkový podíl, byť firma stále nese jeho jméno.

O Čalfovi bylo také slyšet například ve spojitosti s působením v IC Bance, nynější Equa bank, v níž měl menšinový podíl. V roce 2007 jej odkoupila spolu s většinovým balíkem akcií italská Banco Popolare.

I jako byznysmen zůstal Čalfa ve spojení s Václavem Havlem. Stal se jeho poradcem a přispěl mimo jiné k tomu, že Havel prodal zděděnou polovinu pražského paláce Lucerna skupině Chemapol, jež později zkrachovala. Čalfa tehdy pro Chemapol pracoval a fungoval také jako arbitr ve sporu prezidenta s jeho švagrovou Dagmar Havlovou.

Čalfa se ostatně od politiky nikdy úplně neoddělil. V polovině 90. let dokonce dostal pozvánku od Miloše Zemana, aby se vrátil na scénu v dresu sociální demokracie. Čalfa si však zřejmě sám zavřel dveře tím, když tehdy v rozhovorech pro Právo a Respekt nadhodil, že by byl lepším premiérem než Zeman, kterému doporučil zůstat v čele sněmovny. Vyslovil se také pro spolupráci ODS a ČSSD, které na sebe tehdy tvrdě útočily. S odstupem dvou let Čalfa tvrdil, že těmito sebevědomými úvahami chtěl otestovat situaci. „Vyjádření bylo zcela přesně a účelově cíleno,“ řekl v listopadu 1997 Lidovým novinám. V té době se o Čalfovi krátce spekulovalo jako o možném předsedovi úřednické vlády, která měla nahradit druhý kabinet Václava Klause, jenž padl pod tíhou sponzorského skandálu ODS. Premiérem na přechodnou dobu se však nakonec stal guvernér ČNB Jiří Tošovský.

Vazbu na ČSSD si Čalfa nicméně udržel, a to zejména v hlavním městě. Souviselo to hlavně s jeho působením v pražských energetických a teplárenských podnicích, v nichž mělo či stále má město vlastnické podíly. Čalfa byl spojován hlavně s vlivným pražským politikem ČSSD Petrem Hulínským, který také působil v řídících nebo dozorčích orgánech společností Pražská energetika, Pražská teplárenská či PREdistribuce.

Před osmi lety upozornil Nadační fond proti korupci, že Čalfovi patří jedna ze společností, které měly z uvedených energetických firem dostávat sponzorské dary pro postižené sportovce, spastiky. Kromě občanského sdružení Spastic Handicap fungovaly také Spastic Agency s. r. o. a Čalfova akciová společnost Spastic Handicap, obě byly podle fondu založeny účelově. Hulínský se kvůli podezření z vyvádění peněz vzdal předsednictví pražské ČSSD, obvinění se však neprokázalo.

Za současné pražské koalice, tvořené piráty, Prahou sobě a uskupení v čele s TOP 09, už Čalfa zájmy metropole v energetických podnicích nezastupuje. Jeho služby ale pro změnu nyní využívá miliardář Daniel Křetínský, jehož skupina EPH ovládá Pražskou teplárenskou a drží menšinový podíl v Plzeňské teplárenské. V obou podnicích je Čalfa členem představenstva.

„Je to výborný legislativec, všímá si všech těch právních souvislostí, má přirozenou autoritu, s tou svou zkušeností je schopen dobře vybalancovat záležitosti mezi politikou a byznysem,” ocenil Čalfu šéf představenstva Plzeňské teplárenské, vlivný regionální politik ODS Roman Jurečko. Vyzdvihl také schopnost Čalfy uklidnit situaci a držet si nadhled. „Je to taková klidná síla,” uvedl zástupce města.

Kromě právních služeb pro energetické podniky si Čalfa drží ještě jeden byznys – vlastní většinový podíl ve společnosti Starlit, která prodává drahé kovy a šperky. „Pan JUDr. Marián Čalfa se stal společníkem naší společnosti v roce 2004. Vykonává pouze práva společníka a do obchodního řízení společnosti nijak nezasahuje,” uvedla na dotaz Seznamu jednatelka firmy Hana Duhanová.

Sám Čalfa o svém podnikání ani minulosti mluvit na veřejnosti nechce. Žádosti o rozhovor dlouhá léta odmítá, přes spolupracovníky vzkazuje, že nemá zájem. Stejně dopadlo několik pokusů Seznamu o přesvědčení bývalého vlivného politika.