Komunismus nestačí jen odsoudit. Snažme se ho také vysvětlit

Dvě události posledních týdnů znovu rozvířily debatu o komunistické minulosti. Každá z nich jako by připomněla odlišnou tvář diktatury. Zatímco s výročím popravy Milady Horákové se do popředí dostala její represivní, ba teroristická stránka, smrt posledního generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše nám zpřítomnila onu beztvářnost a unylost pozdně normalizačního režimu, jenž se zhroutil hlavně pod tíhou své vlastní nemohoucnosti.

Spory spojené se zmíněnými událostmi ukazují, že i po více než třiceti letech zůstává komunismus ožehavým tématem, jehož se rádi ujímají politici či různí aktivisté a snaží se z něj vytloukat politický kapitál. Zároveň je patrné, že převážná část společnosti již nejeví zájem o „dryáčnické“, zjednodušující pohledy na komunistický režim.

Odráží se tu i výsledky odborného historického výzkumu, který se v posledních letech vedle represe zabývá i společenskými souvislostmi komunistické nadvlády a poukazuje na její vnitřní rozpory a spletitosti.

Proto by podle našeho názoru měla česká veřejnost vstoupit do nové fáze diskuse o komunistické minulosti. V ní by už komunismus neměl figurovat jen jako opak naší demokratické současnosti, nýbrž jako sice neblahá, ale integrální součást našich dějin, kterou nestačí jen odsoudit, ale je nutno ji také vysvětlit. Jakožto historikové, kteří se dějinami komunistické diktatury soustavně zabývají, chceme k této diskusi předložit několik tezí.

Zaprvé – zkoumání a připomínání komunistické minulosti by mělo v demokratické společnosti probíhat jako otevřená, nikdy nekončící rozprava, kterou nelze ujařmit definitivními, „jedině platnými“ závěry. Mluvit bychom proto měli vždy v nedokonavém vidu o „vyrovnávání se“, nikoliv o vyrovnání se s komunistickou minulostí. Rozumí se samo sebou, že tato veřejná rozprava má dát prostor odlišným pohledům, jakkoli kontroverzní se mohou jevit.

Snahy o získání monopolu na výklad minulosti jsou předem odsouzeny k nezdaru. Potvrzuje to mimo jiné vývoj v Ústavu pro studium totalitních režimů. Původní záměr učinit z něj jakýsi velkokombinát na potvrzování „správného výkladu“ logicky ztroskotal. Dnes je ÚSTR prostředím, v němž koexistují a navzájem si konkurují různé pohledy. A to je dobře.

Zadruhé – je třeba vzít v úvahu, že s rostoucím časovým odstupem bude komunistická minulost ztrácet na výbušnosti. Není sice sporu o tom, že i nadále musíme v připomínání komunismu stavět do popředí utrpení jeho konkrétních obětí, konkrétní zločiny a konkrétní pachatele. Vždy zůstanou důležitým morálním apelem, který je nutno zprostředkovávat budoucím generacím.

Musíme se ale také smířit s tím, že přímých pamětníků doby ubývá a s jejich odchodem se mění i funkce komunistické minulosti v kolektivní paměti. Od morálního zadostiučinění obětem se bude těžiště diskusí přesouvat k obecnějším otázkám povahy komunistické diktatury. Zatímco pamětníci považují vždy svou vlastní dobu za mimořádnou, následující generace ji budou vnímat prostě jako jednu z mnoha historických epoch.

Tuto nevyhnutelnou historizaci minulosti nelze zaměňovat s jejím odsunutím z veřejné politické rozpravy ve smyslu rčení „přenechme historii historikům“. To není ani možné, ani žádoucí. Jde spíše o to upustit od takového pojetí, které degraduje historii na nástroj politického boje.

V pojetí, za které se přimlouváme, by kolektivní paměť měla být arénou pro střetávání různých výkladů minulosti, a tím i pro kultivaci demokratického sebevědomí generací, které už danou dobu nezažily. Jinými slovy: s přibývajícími léty by politicko-morální odsouzení diktatury mělo být doplňováno vysvětlováním příčin a souvislostí.

Zatřetí – připomínání komunistické minulosti bude rozšiřovat své zorné pole: vedle represí a zločinů režimu (které samozřejmě i nadále zůstanou v centru paměti) bychom se měli zaměřit i na to, jak komunismus prožívala a spoluutvářela společnost jako celek.

Nejen v odborném bádání, ale i v kolektivní paměti lze zohlednit fakt, že komunistická diktatura se jako každý autokratický režim nemohla udržet po desetiletí u moci jen pomocí čistého násilí.

Zároveň se vytvořil i určitý společenský tmel, který diktaturu držel při životě. Moc a společnost se prolínaly. Ať to byla třeba možnost společenského vzestupu pro dříve znevýhodněné vrstvy, důraz na konzum a populární kulturu nebo nacionalismus: vliv těchto „stabilizujících“ prvků je třeba zprostředkovat budoucím generacím. A je snad zbytečné dodávat, že snaha vysvětlit tyto mechanismy není „obhajobou“ režimu. Právě naopak – jde o hlubší pochopení jeho příčin.

V kolektivní paměti by se měla odrážet i skutečnost, že komunistická ideologie měla v českých zemích silnou odezvu – na rozdíl například od Polska nebo Maďarska. Únor 1948 byl zajisté pučem, současně se ale v části společnosti těšil podpoře. Stalinský teror nebyl jen akcí aparátu, ale probíhal za účasti „mas“. Proč tomu tak bylo?

Jinými slovy obludnost diktatur – komunistické i nacistické – spočívala především tom, že dokázaly oslovit značnou část společnosti.

Začtvrté – kolektivní paměť by měla zachytit vnitřní rozpory a paradoxy v socialistické společnosti. Čím více o komunistické diktatuře bádáme, tím méně v ní nacházíme jasné obrysy „totalitní moci“. Na povrch se naopak dostává pestrá škála postojů od odporu přes pasivní přizpůsobení se po otevřenou podporu komunistického projektu. Nelze je všechny vtěsnat do protikladu mezi pachatelem a obětí.

Najevo vycházejí antinomie a paradoxní jevy. Není například žádného sporu o tom, že komunistický režim nebyl právním státem v dnešním smyslu. Zároveň ale nelze tvrdit, že byl systémem zcela bezprávným – vždyť například „totalitní“ trestní, rodinné a občanské právo platilo bez velkých změn ještě dlouho po roce 1989.

Na jedné straně existovala mocenská svévole, zejména proti těm, kdo se otevřeně odvážili kritizovat. Na druhé straně od destalinizace na konci 50. let rostl význam práva v životě společnosti, což pokračovalo i za normalizace. Svědčí o tom mimo jiné zvyšující se počet občanskoprávních sporů.

Společnost mohla svým svéhlavým jednáním záměry vládnoucí strany mařit. Například masivní státní podpora vzdělání v 50. a 60. letech, jež měla umožnit společenský vzestup dětí z dříve neprivilegovaných vrstev a tím posílit rovnost, přinesla opačný efekt. Namísto loajální nivelizované společnosti vznikla nová technokratická elita, která se v pozdním socialismu stále více uzavírala. V rozporu s plány komunistických vládců se prohlubovala sociální nerovnost.

Tyto a další paradoxy je třeba pečlivě vysvětlovat – samozřejmě pokud se nespokojíme s naivní formulkou, že všechno bylo jenom „jako“ a že vzdělání a právo byly pouhou „zástěrkou“ totalitní moci.

Zapáté – do paměti je nezbytné zahrnout i sféru každodenního života. Abychom předešli častému nedorozumění: nejde nám o každodennost mimo diktaturu, o jakési idylické „ostrůvky svobody“ odtržené od obrazů brutálního útlaku. Jde o každodennost v diktatuře. Moc a ovládání se ustavují v každodenním životě a toto prolínání je pro pochopení diktatury klíčové.

Paměť, v níž se život v komunismu omezuje jen na represi, se vzpírá šíři zkušeností, jíž česká společnost v komunismu prošla. Vystavuje se tak nebezpečí, že ztratí své adresáty, kteří se pak přikloní k těm, kdo vykreslují „život za socíku“ jako idealizovaný barvotisk.

Proto potřebujeme integrovat každodennost do obrazů života v diktatuře. Proto potřebujeme překonat – v nostalgické „retro-kultuře“ často se vyskytující – protiklad mezi domněle nepolitickým životem v soukromí a „totalitou“ na veřejnosti. Ukazovat prolínání obou světů je nejen historicky poctivější, než oddělovat perzekuci od „ostrůvků svobody“, ale hlavně důležité pro vysvětlení toho, jak komunistický systém fungoval.

Rekonstrukce každodenních postojů lidí v diktatuře je piplavá práce, s jejímiž výsledky nikdy nebudeme plně spokojeni. Jednoduché odpovědi neobstojí.

Proč například lidé od sedmdesátých let opět vstupovali do strany? Bylo to jen z vypočítavosti? Nebo hrály roli i jiné motivy, snad dokonce i víra v nějakou verzi socialismu? Byly fronty na zájezdy do Jugoslávie výrazem touhy po svobodě, anebo spíš vyjadřovaly přání jet k moři a užít si?

Je nepochybné, že lidé, kteří emigrovali do zahraničí, utekli za nějakou představou lepšího života. Ale co pro ně znamenal „lepší život“? Ve hře mohlo být široké spektrum cílů – rodinných, profesních či ryze ekonomických. Ty je nutné pečlivě zkoumat, nikoli bezhlavě šermovat s pojmem „svoboda“.

Zašesté – v naší paměti by se měla promítat i proměnlivost komunistické diktatury v čase. Režim nebyl neměnným monolitem. Pro historika jde o banální pravdu, na kterou se však ve veřejných diskusích často zapomíná. Jak a proč se diktatura měnila a proč nakonec padla? V čem se od sebe lišily stalinismus, reformní komunismus a normalizace? Co zůstávalo, co se měnilo?

Právě důraz na proměnlivost režimu pomůže pochopit rozpory a nejednoznačnosti včetně biografických. Jak například mladým lidem vysvětlit fakt, že mnozí z disidentů, kteří se v sedmdesátých letech odvážně postavili proti režimu – jako spisovatelé Pavel Kohout a Ivan Klíma nebo politici Jiří Hájek a František Kriegel – se v padesátých letech jako členové KSČ aktivně účastnili „budování socialismu“? Ani tady si nevystačíme s černobílými šablonami.

Některým čtenářům mohou naše teze připadat jako nošení dříví do lesa, neboť mnohé z výše řečeného již v praxi probíhá. Stovky vědců, učitelů, muzejních pracovníků, publicistů, umělců i členů neziskových organizací už podobně diferencovaný přístup dávno přijaly za svůj. Nevyužívají dějiny k politickým účelům, ale poctivě se snaží přispět k porozumění minulosti v jejích souvislostech a toto pojetí zprostředkovat mladší generaci.

Kolektivní paměť v demokratické společnosti lze kultivovat, tříbit a zbystřovat jedině trpělivým vysvětlováním a respektuplnou diskusí. Ne ranami palicí do hlavy. Připomínat si tíživou minulost dnes znamená především naslouchat.