Článek
Seděli proti mně jen proto, že museli. Dostali to příkazem. Odmítli mi říci pravá jména. Nevyprávěli o rodině. A pokud ano, tak jen velmi obecně. Hovořili jsme spolu na vojenské základně v afghánském Lógaru, i když mluvil jsem vlastně jen já. Psal se rok 2009 a já se pokoušel pořídit interview s muži, kteří sloužili jako tlumočníci českých vojáků.
S armádou jsem byl domluvený, že na ně nebudu tlačit. Žádná reportáž nakonec nevznikla – nebylo z čeho ji sepsat. Na fotkách se mi zato objevují neustále. Při výjezdech v obrněných vozech mimo ležení byli nepostradatelní. Bez nich by se oba světy ani na okamžik nepotkaly a cizinci by zůstali anonymními monstry v masivních vozech zlověstně projíždějících po kontrolovaných trasách.
Ano, Afghánci proto nutně musejí překladatele považovat za součást zahraničních jednotek. S vojáky vystupovali z vozidel a také s nimi odjížděli, za uniformované cizince mluvili. Pro sympatizanty povstaleckého, nábožensky radikálního hnutí Tálibán proto byli a zůstanou zrádci, cíli pomsty, jakkoli se jen zřekli bigotního pohledu na vlastní společnost. Je jen logické, že se tlumočníci řídí jednoduchou poučkou: čím méně se o nás ví, tím lépe. To ale nestačí.
Píše se polovina letošního května a muslimský svět očekává svátek ukončení půstu, kterým končí ramadán. Jde o veselou, společenskou událost. Třicátník Suhajl se vydal z Kábulu do provincie Chóst při pákistánské hranici, aby vyzvedl sestru a odvezl ji za rodiči. Cestou narazil na tálibánské kontrolní stanoviště. Šlápl na plyn, ale neprojel. Zastavila ho střelba. Povstalci někdejšího tlumočníka americké armády vytáhli z auta a připravili o hlavu. Doslova. Jen několik dnů předtím Suhajl obdržel od islamistů výstrahu, přesněji řečeno rozsudek smrti – Tálibán kdesi jaksi zjistil, že 16 měsíců pracoval pro cizince.
Americký prezident už na evakuaci afghánských spolupracovníků a jejich rodin vyhradil sto milionů dolarů, tedy přes dvě miliardy korun. USA evidují na 18 tisíc žádostí o faktický útěk ze země. Část Afghánců poputuje na základnu ve Virginii a počítá se prý i s dalšími armádními objekty. Další zřejmě dostanou šanci začít znovu v muslimských zemích, které jsou s Amerikou zadobře.
I za oceánem přitom museli vládu popostrčit kongresmani, kteří obavy o osud afghánských přátel vyjádřili veřejně a s patřičnou razancí. V Evropě tuto roli plní bývalí vojáci a již přesídlení tlumočníci, kteří přiměli Londýn nebo Paříž osvěžit si paměť, otevřít měšec a projevit vděčnost.
Český voják s tlumočníkem v hovoru s afghánskými dětmi, provincie Lógar, rok 2009. Na vestě nemá tlumočník uvedeno jméno, ale krevní skupinu.
Česko před několika lety zbaběle zastavilo program přesídlování tlumočníků, prý kvůli incidentu jednoho z rodinných příslušníků. Pravděpodobnějším důvodem byl ale politický strach z xenofobních předsudků zdejších voličů. I nyní si afghánští pomocníci českých vojáků stěžují na nezájem a chabou, ba chybějící komunikaci. V Česku navíc zhusta platí, že je-li nějaká operace takzvaně tajná, ve skutečnosti je buď podezřelá, amatérská nebo pro jistotu vůbec neprobíhá.
Pokud Česko nakonec své afghánské tlumočníky opustí, zřekne se opět vlastních ideálů. Tedy těch, které alespoň dosud veřejně zastává. Každý pak už bude vědět, že Čechům nelze důvěřovat. Což je dlouhodobě horší než povyk houfu zakomplexovaných či komerčních islamofobů.
