Článek
„Já nemám pocit, že by se dělalo něco špatně. Nevím, jaké chyby se staly, kde je nějaký zásadní problém,“ vypadlo na noční tiskové konferenci z premiéra Babiše, když odpovídal na otázku novináře, co měl a mohl udělat lépe. „Já mám svědomí čisté.“ Nebo: „Já vždy postupoval podle nejlepšího vědomí a svědomí a na doporučení epidemiologů.“
Místo pokory a slov omluvy za naprosto nezvládnutou přípravu státu na podzimní návrat infekce před námi stál znovu onen chudák, jak ho známe ze stovky podobných situací. On za nic nemůže, on přece o ničem nerozhoduje, on neměl informace, jemu je nikdo nedal, on nechápe, na co se kdo ptá, on nerozumí… To je, prosím pěkně, předseda vlády.
„V březnu přišel někdo s matematickým modelem, v srpnu nikdo. Ti, kteří měli přijít, nepřišli,“ házel Babiš vinu na neznámého odborníka. Všichni si přitom pamatujeme, že nejen expert ministerstva zdravotnictví, epidemiolog Rastislav Maďar, už v srpnu varoval před velkým rizikem návratu viru po zahájení školního roku a návratu lidí z dovolených.
Babiš se tehdy zděsil nepopulárního návratu roušek a s pomocí svého „selského rozumu“ prosadil, že roušky se nosit nebudou. Maďar z vládních služeb odešel, Babiš pak i přes hrozivě rostoucí čísla ještě pár týdnů utěšoval veřejnost, že situace není vážná a že se máme raději věnovat zahrádkářskému zákonu: „Covid pořád jen řeší opozice.“
Ano, máme v čele vlády nekompetentního sraba, který i když pronáší v připravených projevech věty o „přebírání jasné odpovědnosti“, tak si ve skutečnosti nikdy žádnou odpovědnost nepřipouští. A teď spoléhá, že za rok ve sněmovních volbách ho jeho voliči podrží.
Stát se to jistě může a zatím ani žádný průzkum nenaznačil, že by volby vůbec mohl vyhrát někdo jiný. Ale to, že je Babiš slaboučkým a slabošským premiérem, je jasné už teď, ať volby za rok dopadnou jakkoli.
Copak někdo jiný než srab může odpovědět na dotaz, zda je vhodné pořádat na Hradě 28. října státní oslavu, slovy „my počkáme, až co řekne hygiena, uvidíme, jestli je to vhodné“? Jasně že to není vhodné, a to nejen proto, že se na hradní oslavě bezesporu sejde víc než šest lidí, což je nový limit nařízený vládou pro setkávání s ostatními.
Problém je, když člověk postrádající důvěryhodnost žádá veřejnost o pochopení a dodržování přísných opatření. Těch, která jeho vláda připravuje opět za pochodu a na koleně, ačkoliv měla dost velmi drahého času se na druhou vlnu koronaviru pořádně připravit. Nepřipravila se na nic. Slibovaná chytrá karanténa, která měla zajistit, že v izolaci budou zůstávat jen nakažení a jejich kontakty, ne celá země, je jedním z takových smutných důkazů o propastných rozdílech mezi sliby a realitou.
Prognózy vývoje epidemie koronaviru v Česku jsou víc než vážné. Při rychlém postupu infekce českou populací, jak už pár týdnů ukazují čísla, se bohužel brzy můžeme dočkat dalších tisíců lidí vyžadujících péči v nemocnicích. Už nyní je vážně omezena ostatní péče a brzy narazíme na limit českého zdravotnického systému, včetně kapacity lékařů a sestřiček.
V dnešní krizi, do níž na rozdíl od jara vstupujeme o půl bilionu chudší, nám nezbývá než ve vlastním zájmu s pomocí všech možných nástrojů brzdit exponenciální růst infekce.
Bez ohledu na to, jakého máme premiéra, musíme omezit setkávání s ostatními lidmi. Nosit roušky všude tam, kde to dává smysl. Nevystavovat sebe ani druhé zbytečnému riziku přenosu viru. Neposílat dočasně děti do škol, kde se nákaza šíří všemi směry, tedy mezi učiteli, žáky a následně i mezi ostatními členy jejich rodin. Nechodit s přáteli do restaurací, hospod, stejně tak do divadel, kin, bazénů… To všechno se dá (musí!) zvládnout. Dočasně. A věřme, že i s kompenzacemi pro všechny, koho nová situace připravuje o živobytí.
Děláme to pro sebe. Abychom se mohli snad brzy vrátit k relativně normálnímu životu. Relativně. Protože ten opravdu normální nenastane dřív než příští rok na jaře či v létě, kdy má být k mání vakcína proti covidu-19. Ta, věřme, definitivně ukončí tohle martyrium, za které vděčíme Číně a její nejdražší chybě v dějinách lidstva.
A po vakcíně přijde čas na volební účtování.
