Komentář: Změnil jsem názor na koronavirus. Proč je to tak těžké?

„Už jste psali o tom novém čínském viru?“ ptal se mě kamarád loni v lednu. A já si udělal rychlou poznámku, že by si to asi zasloužilo článek. Co vím o koronavirech? To jsou přece ty, co způsobují rýmu, o tom jsme psali. A taky SARS a MERS byly koronaviry, které se tenkrát před pár lety chvíli šířily v Asii. To vše si ještě ověřuji u odborníků ze Státního zdravotního ústavu, kde se dozvídám: „V českých podmínkách je kolem toho větší panika, než je nutné.“ V Česku je nyní potřeba řešit spíše chřipku, zdůraznili všichni čeští experti, na které jsem se tehdy obrátil. V tom duchu jsem na Technet psal i svůj první článek na toto téma.

Citoval jsem tam i studii, která varovala před rozšířením nového patogenu do celého světa. Celkově byl ale závěr článku spíše uklidňující než varovný. Proč? Nejspíš jsem v tématu rozpoznal mně důvěrně známý narativ – lidskou neschopnost odhadnout nebezpečí. Lidé mají tendenci nadsazovat nebezpečí medializovaných událostí: bojíme se havárie letadla, přestože statisticky je řádově nebezpečnější obyčejná jízda autem. Máme strach z dramatického útoku střelnou zbraní, přestože realisticky vzato je to naprostá anomálie.

Analyzovat své vlastní myšlení není přímočaré. Každý chce sám sebe vnímat jako vysoce racionálního. Je docela možné, že za mým prvotním dojmem „je to mediálně nafouknuté nebezpečí, které se Evropy netýká“ byla moje snaha vyhnout se mainstreamové mediální panice. Nebo to mělo podvědomé emocionální důvody. Lidé obvykle chtějí věřit tomu, co jim umožní udržet si svůj pohled na svět (tuto mentální iluzi psychologové nazývají status quo bias).

Ale bylo by vhodné mít pro své dojmy nějaká tvrdá data, kterými bych mohl uklidnit i čtenáře. Rozhodl jsem se tedy porovnat šíření nového koronaviru s tím, kterému se podle prvotní analýzy nejvíce podobal: s koronavirem SARS z roku 2003. Ten se rozšířil z Činy do 17 zemí světa a podařilo se jej zastavit s vypětím všech sil po několika měsících.

Napadlo mne projít každodenní záznamy Světové zdravotnické organizace z roku 2003 a zanést informace do tabulky. Strávil jsem přepisováním asi čtyři hodiny. Chtěl jsem totiž pracovat s původními daty, jak je v roce 2003 zveřejňovala WHO, nikoli s daty zpětně dohledanými někým jiným. Pak jsem to samé udělal s aktuálními daty od WHO z roku 2020 (moje tehdejší data si můžete stáhnout v CSV: SARS, nCoV).

Výsledný rozdíl mezi modrou křivkou (SARS 2003) a červenou křivkou (nový koronavirus 2020) byl nepřehlédnutelný. I pokud jsem vzal v potaz, že začátek křivky se může posunout (a také posunul) s tím, jak se zpětně dohledává první známý případ, stále byl nový koronavirus mnohem rychlejší a růst počtu nakažených strmější. Napsal jsem to tak i do svého článku vydaného 5. února 2020: „Porovnání s virem SARS ale naznačuje, že nový koronavirus představuje větší výzvu, než jeho předchůdce z roku 2003.“ Stále jsem ale doufal, že se pletu a že data neukazují to, čeho jsem se obával. A tak jsem obratem vymyslel racionalizaci, která mi umožnila i nadále zůstat optimistou: „Zároveň je ale tentokrát rychlejší i reakce čínských a světových organizací.“

Nicméně čísla jsem si do tabulky zanášel každý den, a nový koronavirus udržoval růstovou trajektorii, které se říká – dnes už to nikoho nepřekvapí – exponenciální. Z Wu-chanu mezitím přicházely záběry lidí uvězněných ve svých domovech (ale znáte to, Čína, kdo ví, jak to skutečně je…) a zemřel Li Wen-liang, čínský doktor, který na nebezpečí viru už v prosinci 2019 upozornil. Nová data čím dál razantněji kolidovala se zbožným přáním, že to určitě nebude tak horké.

Přesně si pamatuji chvíli, kdy jsem rozpoznal, že v mém mozku tato bitva probíhá. Nakupoval jsem počátkem února v hobbymarketu šroubky a viděl regály plné dezinfekcí a respirátorů. Bez omezení a za normální ceny. Rozmýšlel jsem se, jestli jich pár nekoupit. Dokonce už jsem je měl v košíku. Pak jsem se rozhlédl kolem a zase je vrátil zpátky. Jak by se na mne u pokladny dívali? Nesmáli by se?

Psychologové takové úvahy dobře znají. Poprvé pokud vím studovali tento jev Bibb Latane a John Darley v roce 1968 pomocí slavného experimentu. Nic netušící účastníky nechali vyplňovat dotazník v místnosti, do které začali vpouštět neškodný hustý kouř. Pokud byli lidé v místnosti sami, krátce po zpozorování kouře se zvedli, aby na něj někoho upozornili. Když ale bylo lidí v místnosti víc, reakce byla zřetelně pomalejší. A čím větší skupina, tím víc se díváme kolem sebe. Místnost se plní kouřem, ale my nechceme před ostatními vypadat ustrašeně. Hlavně nereagovat přehnaně.

Racionálně jsem už tehdy věděl, že nový koronavirus se s největší pravděpodobností rozšíří do Evropy. Neuměl jsem si představit, jaké bude mít dopady, ale graf, který jsem si každý den doplňoval, rostl neúprosně. Zdráhal jsem se ale tato tvrdá data – a jejich důsledky – přijmout. Nechtěl jsem změnit názor. Protože změna názoru je pro nás lidi nesmírně těžká.

Muselo se sejít víc věcí, které mi pomohly přijmout to, že jsem se ve svých původních „uklidňujících“ odhadech pletl. Především jsem při hledání podkladů pro jiný článek narazil na výše zmíněný experiment s kouřem v místnosti. Kognitivní omyly pro mne nejsou novinkou, mnohokrát jsem o nich psal, nicméně najít trám ve vlastním oku je vždy těžké. Aspoň jsem byl ale připraven na to, jak snadné je plést se. Díky studiím o potvrzujícím zkreslení jsem si byl přinejmenším teoreticky vědom toho, co všechno je člověk schopen udělat, aby nemusel měnit svůj původní názor. Přijal jsem tedy možnost, že podvědomě hledám, jak nová data interpretovat tak, abych si mohl svůj „uklidňující“ pohled udržet.

Pokud můžu zpětně dovzpomínat, tak mi k pochopení budoucího vývoje pomohla (dnes již notoricky známá) ilustrace se „zplošťováním křivky“ a zpomalení exponenciálního růstu. Pochází z dokumentu amerického zdravotnického ústavu z roku 2017.

Tento graf jsem následně 10. března 2020 s kolegou předělal do interaktivní podoby. Byla to pouhá ilustrace, nikoli predikce. Dnes bych ten graf určitě dělal jinak. Mně ale tehdy pomohl uvědomit si hlavní důvod, proč je potřeba reagovat zdánlivě přehnaně. Tedy proč je u exponenciálně se šířící nákazy důležité reagovat ještě dřív, než se nákaza rozjede. Zvláště ve chvíli, kdy testování určitě nezachytilo všechny případy nákazy.

V následujících týdnech se Česko ponořilo do zatím nejtvrdšího jarního lockdownu (všechna opatření poté už byla jeho slabším odvarem). Téměř ze dne na den se přístup lidí změnil a virus začali brát vážně skoro všichni. Česko mělo nakročeno k tomu stát se zemí, která zvládne epidemii překvapivě dobře. Naše nízká čísla úmrtí v první vlně nám svět záviděl. Jenže statistiky nejsou vše, a lidé – včetně politiků a dokonce i včetně odborníků – se často rozhodují spíše podle emocí. A podle toho, co je pro ně výhodné a pohodlné.

A tak místo toho, abychom se každý týden dozvídali nové poznatky, které nám umožní lépe chápat šíření viru a podle toho volit nejlepší a nejšetrnější způsoby obrany, plácáme se stále v debatách, zda lidé umírají s covidem nebo na covid. Přitom obě skupiny by se asi shodly na tom, že je to „kvůli covidu“. Nezabržděná epidemie covidu může jak za zbytečná úmrtí a zdravotní následky, tak za ohromné ekonomické ztráty, psychologicky erozivní izolaci lidí nebo nabourané vzdělávání dětí. Stačilo by jen odstoupit a podívat se na problém v širším kontextu.

Když už jsem zmínil svou první změnu názorů, měl bych zmínit i svou další důležitou „otočku“. Zpočátku podzimní vlny jsem si ještě myslel, že lidé ignorují opatření, protože nechápou situaci, nebo ji odmítají domyslet. Na základě řady konkrétních příběhů jsem ale svůj názor opět změnil.

Nyní se domnívám, že většina lidí se chová překvapivě racionálně. Reagují na nastavená pravidla v kontextu své situace. A pokud vidí, že mají na výběr mezi „epidemiologicky zodpovědným chováním“ a „uživením rodiny“, racionální rozhodnutí jim bohužel velí chovat se „nezodpovědně“. Ekonomické kompenzace vláda nastavila tak, že se řadě lidí nevyplatilo jít do karantény a do podzimní vlny jsme vstupovali s nefunkčním trasováním. Novinář může pracovat z domova, ne každé povolání lze ale vykonávat přes internet. Moje zkušenost mi „skrývala“, jakým okolnostem čelí jiní lidé. To, co se mi jevilo jako „krátkozraké chování“, byla často jen okolnostmi vynucená a racionální reakce na bezvýchodnou situaci.

Kdybychom soudili jen podle slovních přestřelek na sociálních sítích, zdálo by se, že jsou tu jen „rozvolňovači“ a „utahovači“. To je falešná dichotomie. Virus SARS-CoV-2 je nepochybně nebezpečný a data o počtu úmrtí v roce 2020 to jasně dokládají. S aktuálně se šířícími novými variantami dokonce nebezpečnější než kdy předtím. Je logické bránit jeho šíření a chránit tak životy a zdraví obyvatel.

Jenže stejně tak logické je snaha bránit svou rodinu před bídou, před pádem do dluhové pasti, před zoufalou situací. Obě skupiny reagují na základě své situace velmi komplexně a v podstatě racionálně. Jen se pak bohužel veřejná debata smrskává na „covidhysteriky“ na jedné straně a „popírače“ na druhé. Dochází k polarizaci. Jakékoli hlasy, které by se opovážily brát v potaz komplexnost situace, jsou přehlušeny údernými hesly.

Vláda už dávno nemá důvěru obyvatel na to, aby tuto debatu kultivovala, ztratila ji ostatně ještě před vrcholem druhé vlny. Není zde již žádná obecně uznávaná autorita. Dokonce ani doktorům už lidé nevěří, když volají, že jsou plné nemocnice.

Každý si pak udělá názor podle toho, co mu nejvíce hraje do karet, a pak pro tento názor hledá podklady. Skoro vždycky se ostatně najde nějaký „expert“, který řekne právě to, co se nám zrovna hodí. Měnit názor na základě objektivních faktů je přece tak staromódní.

Několikrát jsem se během uplynulého roku přistihl s prstem na klávese pro snímkování obrazovky. Jak tohle ten člověk vůbec může vypustit, kroutil jsem hlavou, když jsem na počítači narazil na nějaké scestné predikce typu „druhá vlna nebude“, „roušky už nikdy nebudeme potřebovat“ nebo „mrtvých nebude více, než předchozí roky“. Takové nesmysly mě rozčilovaly a já si je chtěl archivovat, abych pak tyto lidi (často přátele a známé z mojí on-line bubliny) mohl později konfrontovat s realitou. Pokud vím, snad vždycky jsem se ovládl. Hlídání politiků a osob veřejně činných, to samozřejmě smysl má. Ale upozorňovat známého na to, že změnil názor, to opravdu není konstruktivní cesta vpřed. Tím bych se podílel přesně na tom, co kritizuji.

Součástí problému, ve kterém se nyní nacházíme, je totiž neschopnost shodnout se na sdílené realitě. A to je způsobeno i tím, jak přistupujeme k těm věcem, které se nám občas nějak udělají v hlavě. K názorům.

Ze svých vlastních názorů děláme pevnou součást své identity. Vyhlásíme svůj názor do světa a pak máme pocit, že jej musíme bránit. Jako kdyby to byl náš tým, kterému fandíme. To nám prakticky znemožňuje objektivně zkoumat nová data. V hlavě nám totiž kromě potvrzujícího zkreslení hlodá i obava z toho, jak by to vypadalo, kdybychom přiznali chybu. Než být označeni za nekonzistentní přeběhlíky, raději se držíme svého původního postoje, nebo aspoň svedeme řeč jinam.

Přitom změna názoru na základě nových informací – nebo i na základě nové analýzy již dříve dostupných informací – je naprosto základní a zásadní schopnost. Je to akceptování reality, což je jediný skutečný zdroj užitečných informací. Bojovat proti realitě jen kvůli tomu, že změna názoru by působila hloupě, je skutečně iracionální.

Názor není – neměl by být – nedílnou součástí naší identity. Názor je nástroj, aktuální interpretace dat. Karta, kterou máme v ruce. Jistě, můžeme jako v pokeru předstírat, že právě my máme to štěstí, že nám karta padla a v ruce máme vítěznou kombinaci. Můžeme blafovat a doufat, že to ostatní zabalí. Platíme za to ale čím dál větším odtržením od reality.

Prozíravější je karty měnit podle toho, co odpovídá realitě. Tady naše pokerová metafora končí. My si můžeme vybrat, jaké karty odhodíme, a můžeme prolistovat balíček, abychom našli ty správné karty.

Své názory můžeme – ba musíme – měnit podle aktuálních informací. Čím blíže naše názory odpovídají skutečnosti, tím konstruktivněji se můžeme bavit s lidmi, kteří s námi obývají stejnou realitu. Nemusíme s nimi souhlasit ohledně způsobu řešení, ale aspoň se shodneme na stávajícím stavu.

Zdálo by se, že informační technologie by nám změnu názoru měly usnadnit. Záleží ale na tom, jak je použijeme. Můžeme využít vyhledávač k prozkoumání všech úhlů pohledu, nebo k tomu, abychom hledali podporu pro svůj názor a munici k sestřelování názorových protivníků. Na sociálních sítích si můžeme rozšířit své obzory o názory lidí, které bychom nikdy naživo nepotkali. Snazší a návykovější je ale uzavřít se do své ideové bubliny a vztekle štěkat na ty, kteří jsou na jiné části názorového spektra.

Přeji proto sobě i vám, abychom uměli změnit své názory na základě nových informací. Abychom si uvědomovali svou iracionalitu, a naopak připouštěli, že zdánlivě iracionální chování ostatních může mít vnitřní logiku vycházející z konkrétních okolností. To nejlepší, co můžete udělat pro sebe i pro ostatní, je upravovat své názory tak, aby co nejlépe odpovídaly realitě.

Je to schopnost, která se nám bude vážně hodit. Nejen během světové pandemie.