Komentář: Zmatený Vojtěch nahrává, Schillerová pálí do roští a sport tiše trpí

Všichni si ještě dobře vybavíme, jak to celé začalo. Na biatlon do Nového Města na Moravě diváci do hlediště nesměli, zatímco týden nato se dvacet tisícovek diváků mohlo v pohodě sejít na fotbalovém derby Slavie se Spartou. Ruku na srdce, tehdy to ještě i mně samotnému přišlo jako dobrý nápad, tedy derby s lidmi odehrát. Dnes už věru ne, koronavirus nás všechny poučil.

Derby v pražském Edenu se hrálo v neděli, takže na něj dost možná zaskočilo i pár příznivců, co se z lyžování v severní Itálii stihli vrátit do předchozí, tedy sobotní půlnoci, takže podle asi vůbec nejnešťastnějšího vládního rozhodnutí v éře koronavirové nemuseli do karantény.

Pak se týden všichni dohadovali, co to znamená, když se dle Babišovy vlády smí sportovní akce konat za účasti nejvýše 100 osob, jestli se do toho počítá i rolbař nebo videorozhodčí.

Takhle vypadala tehdejší představa Ligové fotbalové asociace, jak se na prvoligovém fotbalovém utkání vejít do 100 osob:

A pak se vyhlásil nouzový stav s tím, že chodit smíme jenom do práce a na nákup. Skupinou, jíž však bylo znemožněno chodit i do práce, byli ovšem profesionální sportovci.

Většina kolektivních sportů ukončila sezonu, jejich ligy zůstaly bez vítězů. S výjimkou fotbalu, kde visí ve vzduchu ztráta zhruba 80 milionů korun v případě, že se zbytek soutěže neodehraje a televizní přenosy s logy a bannery sponzorů se tím pádem neodvysílají.

Vytěsněni z hal, posiloven, bazénů a dalších zařízení byli zprvu bez výjimky i všichni sportovci, kteří si tou dobou ještě mysleli, že se připravují na letošní olympijské hry.

Ty se o rok odložily a některá resortní sportovní střediska se začala některým postupně pootevírat. Třeba do bazénů ale plavci nesmějí ani dnes.

Fotbalisté začali žárlivě sledovat, že v Německu už se bundesligové týmy mohou začít připravovat alespoň ve skupinkách po pěti šesti lidech. U nás se začalo nesměle trénovat po dvou. Tedy oficiálně. Jak už to bývá, rozletěly se dokonce i drby, že na některých prvoligových adresách na restrikce zvysoka kašlou a skryti za tribunami už tam pár dní před Velikonocemi trénovali přinejmenším v nastíněném německém modelu.

Právě ten byl na úterní vládní tiskovce povolen od příštího týdne, tedy od 20. dubna. V české verzi lze trénovat ve skupinkách do 8 osob, jež si budou udržovat dvoumetrovou vzdálenost. A nesmí chodit do soubojů – více zde.

Navíc jsme se dozvěděli, že od 8. června lze zase pořádat i sportovní soutěže. Do 50 přítomných osob.

Zatímco před měsícem to bylo do 100 lidí a počítal se nakonec i každý kustod a časoměřič na hokeji, teď se zase od ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha dozvídáme, že u těch 50 osob může nastat i nějaká ta tolerance na zázemí a podobně.

Takže zase budeme pátrat, hledat, spekulovat, co to vlastně znamená.

Šmarjápanno, opravdu strašně moc by mě zajímalo, kam vláda na tahle numera chodí. Jednou vystřelí od boku 100, pak 50… Přitom profesionální ligový zápas ve fotbale či hokeji s televizním přenosem se do takových čísel prostě nevejde.

Jenom dva fotbalové týmy s náhradníky a základními realizačními týmy tvoří přesně 50 osob. Čili to už by se pak do předepsané kvóty nevešli ani rozhodčí.

Kdyby páni ministři řekli, že na zápas nesmí diváci a že počet lidí na stadionu nesmí přesáhnout třeba 200 lidí, tak se snad vlk nažere dosyta a koza zůstane celá, nebo ne? Vždyť ti lidé by mohli být rozmístěni na stadionu v rozestupech, o kterých se vám nikde jinde nesní. Zejména nikoli v hobbymarketech, slavně otevřených před Velikonocemi. Tam se těch vašich 50 osob, páni ministři, mohlo v jednu chvíli mačkat třebas jen v oddělení překližek. Jasně, mají tam vysoké stropy. Představte si, že na fotbale ještě vyšší.

Nabízí se tu úvaha, že se Babišovi ministři ocitají mezi dvěma proudy. Jeden tvoří jejich totální sportovní nevědomost. Druhý pak různorodé, často nejspíš i protichůdné lobbistické našeptávání, jehož se jim bezpochyby ze všech stran dostává.

Nejprve krásný příklad zmíněné nevědomosti… Ano, nikdo nejsme vševědoucí, ale osvětu lze jistě šířit. Takže kdyby se šéfovi Národní sportovní agentury Milanu Hniličkovi podařilo dostat se někdy do blízkosti ministryně financí Aleny Schillerové, možná by jí mohl zkusit vysvětlit, že ne každý fotbalista s profesionální smlouvou je automaticky multimilionář. A že když si stejně jako jiné osoby samostatně výdělečně činné požádá o státní náhradu 25 000 korun, není to opravdu zdaleka tak nemístné, či do konce nemorální, jak to strážkyni státní kasy zjevně přijde.

No a co se těch lobby týče… Není tajemstvím, že se v zákulisí fotbalové ligy rozhořel spor, zejména mezi Spartou a Slavií. Spor, ve kterém Sparta tlačí na dohrání plné sezony, to aby měla ještě šanci vyskočit z průběžné 9. příčky výrazně výš, až do evropských pohárů. Zato Slavia by nejraději nedohrávala vůbec. Nebo jen základní část bez nadstavby. To aby pak měla tým dobře odpočatý a připravený před kvalifikací Ligy mistrů.

Pro někoho je to handrkování malých kluků, reálně ale jde v tom sporu o desítky, v případě Slavie o stovky milionů korun. Člověk ani nemusí být moc paranoidní, aby připustil, že jak od Daniela Křetínského, tak od Jaroslava Tvrdíka, stejně jako od mnoha dalších mocných a vlivných osob, jejichž kapitál je kvůli koronavirovým opatřením ohrožen, bezpochyby nějaké ty stezičky směrem k vládním (či hradním) představitelům vedou.

Člověk samozřejmě chápe, když vláda říká, že vše je orientační, že vše vyhlášené se může stát i dříve nebo také později, podle vývoje epidemiologické situace.

My podezřívavější si ovšem to další možné šibování termíny spojíme vedle toho i s kontextem sporu Slavie a Sparty. Obzvláště pak ono pozoruhodné lavírování nad tím, jestli na stadionu bude smět být jen padesát osob, nebo taky víc, to už se nějak uvidí. Podle toho, jestli převáží tlak Dana, nebo Jardy? Manipulačního prostoru na to zbylo dost.

No budiž, je to jen čutání do balonu, já vím. Ale kdyby Babišova vláda takhle zmateně kličkovala jen kolem sportu a fotbalu, to by nám ještě bylo hej…