Článek
Ještě dvě hodiny po začátku úterní mimořádné schůze Sněmovny si někteří poslanci mysleli, že součástí nouzové legislativní smršti bude také novela zákona o České národní bance. Nakonec na ni nedošlo a čeká ji nejspíš klasické schválení, k němuž může dojít nejdříve 8. dubna.
Je to dobrá zpráva, ačkoli pro samotné centrální bankéře jde o dílčí prohru v jejich letité snaze získat pro svou instituci větší pravomoci. Dobrá zpráva je to především proto, že novela představuje skutečně zásadní posun v postavení ČNB, bez nadsázky by rozdělila českou porevoluční monetární politiku na období před novelou a po ní.
Tady je bohužel třeba se pustit do nějakého ekonomického výkladu. Zcela laicky řečeno – po novelizaci by se ČNB mohla stát posledním ručitelem za dluhy české vlády.
O něco přesněji, i když pořád laicky řečeno – dostala by možnost nakupovat české státní dluhopisy s libovolně dlouhou splatností (teď může kupovat jen „krátké“ bondy), a tím zásadně ovlivňovat postavení těchto cenných papírů na trhu.
A ještě trochu po lopatě, aby bylo jasněji – ekonomové snad prominou. Centrální banka nemohla, nemůže a ani po novele nebude moci kupovat dluhopisy přímo od vlády. To by znamenalo přímé tištění libovolného množství nových peněz a takový hazard si nechce a nemůže dovolit nikdo v žádné představitelné situaci.
ČNB by ovšem novela zákona pustila na takzvaný „sekundární trh“, takže by mohla státní bondy kupovat od komerčních subjektů – bank, pojišťoven, kampeliček, penzijních společností a dalších. I tento vějíř možných protistran měnových obchodů novela výrazně rozšiřuje.
Už jen samotné vědomí, že i v případě potíží na dluhopisovém trhu půjde papíry nakonec střelit centrální bance, logicky zvyšuje bezpečnost státních dluhopisů, tudíž jejich atraktivitu pro investory, a tudíž i jejich cenu. A u dluhopisů platí pravidlo, že čím vyšší je jejich cena, tím nižší je jejich výnos (úrok), tedy tím levněji si jejich emitent půjčuje peníze. Kromě tohoto „psychologického“ působení centrální banka samozřejmě při svých nákupech pouští na trh peníze, což škarohlídi rovněž označují za jejich tištění, zatímco korektní ekonomové tomu říkají kvantitativní uvolňování.
Co je důležité v tuto chvíli: pro vládu to znamená radikálně volnější a levnější přístup k dluhu. Což je v situaci, kdy se kabinet chystá zasypat ztuhlou ekonomiku haldami půjčených peněz, pochopitelně velké lákadlo. Nese to s sebou ovšem i mnohokrát popsaná rizika – předlužení, nekontrolovanou inflaci a další ekonomické ekvivalenty bídy, svrabu a neštovic.
Postavení centrální banky jako ručitele za vládní dluh znamená v obecné rovině dvě věci. Jednak se instituce stává mnohem silnějším partnerem pro vládu, což je to, co se centrálním bankéřům líbí a kvůli čemu o podobnou novelu usilují už několik let.
Ale také se tímto novým postavením bourá kousek zdi, která má podle všech starých ekonomických pouček bezpečně a pevně stát mezi centrální bankou a vládou, tedy mezi měnovou a rozpočtovou politikou.
To dnešním centrálním bankéřům nevadí, protože se cítí dost silní v kramflecích, ale rizika nejsou malá. Prováže-li vládu a centrální banku pupeční šňůra společného zájmu o vývoj státního dluhu, omezení nezávislosti to zkrátka je, s tím se nedá nic dělat. A když ministryně financí mluví o tom, že novela zákona o ČNB umožní lepší „koordinaci fiskální a měnové politiky“, je z toho patrné právě toto riziko.
Co všechno bude chtít vláda s „nezávislou“ institucí kromě svého zadlužování ještě koordinovat? Kurz výhodnější pro patřičné voličské skupiny? Sazby a regulace hypoték ve prospěch vybraných dlužníků?
ČNB novelou posílí své pravomoci, ale bude muset vynaložit více úsilí na udržení vlastní důvěryhodnosti.
Úkolem rozpočtové politiky je řídit výdaje státu, úkolem měnové politiky je pečovat o cenovou stabilitu, případně hlídat kurz měny. Namísto „koordinace“ oznamované v televizních projevech může monetární politika naopak mnohdy úspěšně působit jako krotitelka příliš rozdavačné rozpočtové politiky státu. Tak to ostatně vypadalo ještě před pár týdny. Tehdy tématem nebyl koronavirus, ale štědrá rozpočtová politika vlády v kontextu čerstvě zvýšených úrokových sazeb, a tedy dražších peněz.
Jenže to je dnes všechno zapomenuto. Sazby jsou zase dole a chystá se zaplavení ekonomiky likviditou (tak říkají ekonomové penězům, když jim nechtějí říkat peníze). Obdobně zapomenuty jsou zmiňované staré ekonomické poučky o neprostupné zdi mezi fiskální a monetární politikou. Nakupovat „dlouhé“ státní dluhopisy mohou dnes různé centrální banky v čele s tou Evropskou. ECB prolomila tuto bariéru už před lety kvůli dluhové krizi v eurozóně a je legitimní debatovat o tom, zda Česká národní banka nemá udělat totéž kvůli krizi koronavirové.
Vyžaduje to ale skutečně podrobnou diskuzi ekonomů i politiků. Je potřeba uvážit, zda takový nový mandát ČNB časově neomezit právě jenom na kritické období, případně zda dluhopisovým nákupům nedat třeba rozumné množstevní mantinely. V dosavadních debatách o roli ČNB se kladl důraz více na regulace finančního trhu než na samotnou možnost řádit na trhu dluhopisovém.
Navíc, situace boje s koronavirem dává celou věc do úplně jiného kontextu. Takové rozhodnutí, které bude mít skutečně zásadní význam pro budoucnost české hospodářské politiky, by se nemělo dělat v nouzovém legislativním kalupu.
Nový zákon o ČNB má sice bance umožnit pružně reagovat na krizové situace, jak se píše i v důvodové zprávě, ale to věru neznamená, že jej potřebujeme zítra. Pro zítřek a pozítří se ještě česká vláda dostane k penězům na trhu poměrně snadno – v posledních aukcích prodala dluhopisy ve víc než čtyřikrát větším objemu, než původně zamýšlela. Než bude potřebovat vzpruhu od své centrální banky, ještě to chvíli potrvá.
Do té doby může ČNB pomáhat dosavadními nástroji (třeba ve čtvrtek dalším snížením úrokových sazeb) a politická i ekonomická obec budou mít čas probrat, jestli se Česko přidá ke „kvantitativně uvolněným“ ekonomikám. Vzhledem k situaci je pravděpodobné, že se to nakonec stane a ČNB vyhraje. Pojďme to tedy i v okolní panice alespoň udělat s rozvahou.
