Článek
Uplynul další rok, aniž se objevil silný kandidát na příštího prezidenta. Ztratili jsme další čas ho najít. Nikdo nový a relevantní se nepřihlásil, neřekl nahlas: Chci být prezidentem republiky, jdu do toho a vím proč, tady mě máte.
Je příznačné, že dva dotázaní v novoročních rozhovorech – trestně stíhaný Andrej Babiš a rektor Tomáš Zima – mluví stejně jako ostatní potenciální adepti: vyhýbavě. Teď se tím nezabývám, nemohu vyloučit nic a tak dále. Prezidentské ambice zatím oznámili jen dva poražení z minulých voleb, senátoři Pavel Fischer (v roce 2018) a Marek Hilšer (2019). V roce 2020 se nestalo nic.
Ne kdo přijde, to se říct nedá a od toho jsou volby, ale ani kdo bude chtít přijít po Miloši Zemanovi, nevíme. Je to neurčité, mlhavé, jakoby další zdroj nejistoty v nejistých covidových časech. Jestli se někdo do voleb chystá, proč nás napíná? Nejspíš tím škodí i sám sobě.
Řádný termín prezidentských voleb je v lednu 2023, za dva roky. To pořád může vypadat daleko. Ale jak už před rokem přesvědčivě popsal sociolog Jan Hartl, ti, kdo to s pokusem o Hrad myslí vážně, mají nejvyšší čas, aby se ozvali. Měli ho před rokem!
V rozhovoru pro Seznam Zprávy Hartl tehdy říkal:
„Abyste oslovila racionálními argumenty voliče, musíte začít s dostatečným předstihem. Jinak už vám zbývá spoléhat na lehkou povrchní emoci na poslední chvíli a výsledek může být do značné míry nepředvídatelný nebo nahodilý.“
„Kandidáti musí dát o sobě vědět. Musí být schopni přesvědčit veřejnost, že to myslí vážně a že to není jenom snaha se zviditelnit. Zároveň musí pracovat na tom, aby jejich prezidentská kandidatura byla vázaná na očekávání, které si většina veřejnosti spojuje s úřadem prezidenta.“
„V horké kampani začínají převažovat emoce, kolem kandidátů se vyrojí množství marketérů a specialistů na PR. A když kandidát nemá v té době sám úplně ujasněnu svou pozici, může působit rozpačitě.“
Přímá prezidentská volba se dá vyhrát i prohrát různými způsoby. Z těch dvou pokusů, které jsme absolvovali, ale vyplývá, že klíčovým faktorem je „dlouhodobost“ a „vyzkoušenost“ kandidátů. U nás, kde je úřad hlavy státu obtěžkán velkými dějinami a atributy Masaryka a Hradu, je méně pravděpodobné, že by vyhrál někdo tak „nový“, jako byla na Slovensku Zuzana Čaputová.
Kdo chce vážně nebo dokonce rovnou vítězně zasáhnout do prezidentské soutěže, měl by na tom pracovat roky. Na své všeobecné známosti a čitelnosti. Kandidáti a kandidátky musí dát lidem dost času, aby si na ně zvykli a mohli si je do prezidentské funkce promítat.
To plně platilo pro Miloše Zemana a vlastně (kromě specifického prosince 1989) i pro jeho předchůdce zvolené Parlamentem Václavy Havla a Klause.
S koncem Zemanova mandátu se ale otevírá nová situace.
Je nepravděpodobné, že by příští prezident byl ze stejné generace jako jeho předchůdci narození v letech 1936, 1941 a 1944. Ostatně Václav Klaus i Pavel Rychetský už řekli, že kandidovat nehodlají.
Je možné, že nová hlava státu bude podstatně mladší (a vitálnější). Je možné, že bude mít výrazně jinou osobní historii, jak z doby před rokem 1989, tak po něm. Je možné, že nebude zatížena politickými zápasy minulých třiceti let, protože se jich nezúčastnila. Je možné, že bude prezidentský úřad i při vší očekávané důstojnosti chápat mnohem civilněji a přívětivěji a nebude mít domácnost na zámku v Lánech. Možné je leccos. A leccos by bylo prospěšné.
V první řadě se prezident bude muset srovnat s „prezidenturou“ Miloše Zemana, která už teď naplnila neblahá očekávání. Ne, opravdu by se neměl pokoušet v přímém přenosu rozkládat tajnou službu vlastního státu, mám-li zmínit jeden příklad za všechny, na které nenavazovat.
Scéna je – už jen tím, že současný prezident kandidovat nemůže – nastavená pro změnu. Dost možná historickou. A to jen podtrhuje, jak nepatřičné je, že se o prezidentskou funkci kromě dvou zmíněných senátorů zatím nikdo seriózně a otevřeně neuchází. Chyba.
Čelíme pandemii, je to těžké a je to starost číslo jedna. Kdo by se teď o prezidentství přihlásil, nemůže začít mluvit o ničem jiném. Možná se někdo ostýchá „překážet“ a čeká, „až se poměry uklidní“. To je iluze. Covid nás sužuje, ovlivňuje a mění na dlouho. Za deset měsíců jsme toho zakusili, ale také se dozvěděli hodně: o sobě, o politicích, o fungování státu. Těžká doba je, s lehkým cynismem řečeno, naopak jako dělaná pro někoho, kdo chce a dokáže pojmenovávat společný rámec toho všeho a spojovat lidi v naději a východisku. Říkat to, „co je třeba“ a přesahuje to denní chleba vládnutí.
Ano, od toho u nás míváme prezidenta, který ale momentálně v této roli propadá. Proč někdo neříká „kdybych byl prezidentem já, dělal bych to jinak“? Přišlo by mu to snad nevkusné? Omyl.
Prezidentem se lze stát i na poslední chvíli, když kandidáta doopravdy stvoří teprve účinná kampaň, pokud možno s divokým finále plným vášní (kterému se asi stejně nevyhneme). To ale zvyšuje pravděpodobnost, že se nepodaří zvolit dobře, k dlouhodobému prospěchu co možná největšího počtu lidí. Kdyby se kandidáti vyrojili až po parlamentních volbách na podzim 2021 a v roce 2022, takové cestě to nahrává. Reklama na prezidenta má začít dřív.
