Článek
Nejvyšší žalobce Pavel Zeman ve středu 4. prosince udělal přesně to, před čím v září varoval prezident Miloš Zeman. Vrtal do kauzy Čapí hnízdo.
A to tak, že obnovil trestní stíhání premiéra Andreje Babiše.
Prezident republiky přitom ohledně Čapího hnízda v září zaujal prohlášením: „Když se do toho už nebude vrtat, tak bude klid a budu rád. Kdyby se do toho vrtalo, tak prezident má Ústavou dané právo abolice. Pokud by to bylo nutné, pak bych k tomuto kroku sáhl.“
Víc než srozumitelně tím naznačil, že se chystá dát Andreji Babišovi milost. Že jeho trestní stíhání zastaví, pokud ho Pavel Zeman znovu spustí.
Na to má prezident právo – ale aby taková milost platila, musí ji podepsat také předseda vlády nebo jím pověřený ministr. V tomhle případě by byl předseda vlády zároveň tím, komu by se milost udělovala. Bizarní, v právním státě nemožná situace.
Přesto ji Miloš Zeman nastolil. Ačkoli před prezidentskými volbami jasně řekl, že Babišovi milost nedá, protože by se tím „naprosto zesměšnil“.
Takže v září tohle „naprosté zesměšnění“ avizoval – a tento týden zase odvolal. Navzdory tomu, že nejvyšší žalobce Babišovo stíhání opět rozjel, Zeman řekl, že milost neudělí. Protože případ bude došetřovat policie, protože na něj bude dál dohlížet (prezidentem v září pochválený) žalobce Jaroslav Šaroch a protože Andrej Babiš jako premiér sebemilost podepsat odmítá.
Leden 2018: Milost nebude, zesměšnil bych se. Září 2019: Když to bude nutné, milost bude. Prosinec 2019: Milost nebude.
Zatím jsme ve fázi, kdy Miloš Zeman odvolává, co odvolal, a slibuje, co slíbil. Kdyby nešlo o zatraceně vážnou věc, dalo by se to shrnout, že účel byl – stejně jako v té pohádce – splněn: král je směšný, publikum se baví.
Bohužel kromě toho také vyniká, jak otřesným způsobem prezident s institutem milosti pracuje.
Neuděluje takřka žádné (za skoro sedm let v úřadě pouze jedenáct), což je sice chyba, ale také věc názoru a Zeman jen plní, co sliboval, tedy že bude milostmi šetřit. Trestní stíhání zatím zastavil všehovšudy dvakrát.
Horší je, že parametry pro udělení milostí, které sám formuloval a zveřejnil, flagrantně porušil v nejznámějším případě Jiřího Kajínka. A ohlášená milost pro Andreje Babiše – samozřejmě kromě zmíněné právní absurdity takové situace – by „Zemanova pravidla“ porušila také. Stovky lidí milost nedostaly, „protože nesplňují parametry“, ale vybraní jednotlivci mají na milost nárok bez ohledu na „parametry“, bez ohledu na to, jestli jsou zdraví nebo nemocní? Špatně.
Ale dokonce i tohle by se dalo skousnout, pokud považujete právo milosti za užitečné. Protože jde o „feudální“ pravomoc, nemusí ji „vladař“ nijak vysvětlovat, zdůvodňovat, obhajovat. Prostě se rozhodne – a udělí (spolupodpis premiéra se týká jen zastavení trestního stíhání, ne milostí udělených po rozsudku soudu). Milost od slova milosrdenství, to je její smysl.
Nejhorší je ale o milostech mluvit jako o tahu na šachovnici moci. A tím je de facto i tak používat, bez ohledu na to, jestli byly nebo nebyly, budou nebo nebudou uděleny.
Což Miloš Zeman dělá v kauze Čapí hnízdo. Neudělím – možná udělím – rozmyslel jsem si to, neudělím. Manévruje (a možná také „jen tak mluví“, těžko říct). Zaměstnává pozornost. Připomíná svůj vliv. Momentálně se rozhodl, že ho nepoužije. Ale mohl by!
Tahle páka na Andreje Babiše se ještě může hodit. Může stačit ji připomínat, bez ohledu na to, že premiér teď o milosti nechce slyšet.
S tím, proč Ústava prezidentovi dává cenné a významné právo milosti, to ale nemá nic společného. Poškozuje to důvěru v milosti jako takové.
