Článek
Prezident republiky se ve čtvrtek večer z obrazovky televize Prima vyslovil ke koronavirové epidemii. Krátká, asi 30 hodin předem předtočená řeč, nepřinesla nic překvapivého. Zeman nepřekročil svůj stín prezidenta, který rozděluje a nedokáže se povznést nad staré zášti.
To je hlavní vada celého jeho prezidentského mandátu. Že se projevila i ve chvíli, kdy země a také velká část Evropy čelí kritické pandemii a připravuje se na její bezprecedentní důsledky, je truchlivé. Nebo, chcete-li, otřesné.
Ano, hlava státu také našla slova díků (napřed Čínské lidové republice, pak dobrovolníkům, u nichž se do toho prezident mohl položit podstatně víc). A slova povzbuzení („Přál bych vám, abychom se měli rádi, abychom k sobě byli laskaví a vstřícní, abychom pomáhali jeden druhému a abychom dokázali v této těžké době svoji lidskost.“).
Ale celý projev rámovalo něco jiného. Zemanovy útoky.
„Jakýsi divadelní principál zcela nedávno prohlásil, že koronavirus je jenom lehká chřipka, a kritizoval opatření vlády.“ (Jan Hrušínský posléze uznal chybu a omluvil se, což je něco mimo Zemanovu představivost.)
„Nevšímejte si příliš poštěkávání a vřeštění našich novinářských komentátorů.“ (Tuto pasáž pronesl prezident z celého jinak poměrně uspávacího projevu nejprocítěněji.)
„Dokonce i herci, z nichž někteří si stěžovali, že nemají kšefty, by udělali lépe, kdyby například navštívili domovy důchodců a přinesli tam trochu radosti.“ (Co to má znamenat? Tohle patří do zásadního koronavirového projevu k občanům, do události, která aspiruje na místo v dějepisu? Za každého evropského státníka, který to v něm má, sním stokorunu. Tu s Gottwaldem.)
Takhle státnická, sjednocující, naléhavá i útěšná a uklidňující řeč k dolním deseti milionům nevypadá. Na tohle si nejde ani za sedm let Zemanova prezidentství zvyknout.
Na druhou stranu – byl to suma sumárum o něco lepší výkon než tisková konference po povodních v červnu 2013, což je asi jediný, i když méně hrozivý okamžik, se kterým se dnešní situace dá srovnávat.
Tehdy nepatřičně dobře naložený prezident - několik dní po hlavní vlně pohromy - oznámil, že pošle pomáhat Hradní stráž, špičkoval o vládním létání vrtulníkem a na závěr přítomným popřál, „abyste se neutopili. I když u novinářů je toto přání poněkud ambivalentní“. Z toho museli být lidé v zaplavených obcích u vytržení.
Takže ano, v roce 2020 byl základní parametr - vážnost situace - vystižen správně.
Pokud jde o Zemanovy díky Čínské lidové republice, „která nám jako jediná země pomohla v dodávce těchto prostředků“ - nabízí se nemilé srovnání s rokem 1947, kdy nám za katastrofální neúrody pomohly „v největší tísni“ vagony obilí z „bratrského“ Sovětského svazu (dojednané Gottwaldovou vládou). Z události se záhy stal stavební kámen komunistického dějepisectví a propagandy.
Důležitá pomoc to rozhodně byla. A lidem, ohroženým bídou, stejně jako dnes nedostatkem respirátorů a roušek, záleželo v první řadě na tom, aby ji dostali. Šlo o základní, nezbytné potřeby, okolnosti se v ten moment neřešily.
Ani tehdy, ani teď to ale nebyl celý příběh. V roce 1947 by se patřilo dodat, že vláda zároveň (na nátlak Stalina v červenci 1947) odmítla Marshallův plán. Dnes zase kromě čínské pomoci platí, že Čína sama, respektive její komunistické instituce nesou spoluodpovědnost na počáteční erupci nového koronaviru.
Nejsme v Evropě jediní, komu dnes Čína pomáhá zdravotnickými dodávkami (za pomoc platíme, je to obchod, ne dar), kdo o takovou pomoc stojí a děkuje za ni (což je základní slušnost).
Skeptici, nebo spíš realisté, zároveň upozorňují, že Čína situaci bude chtít využít k vyztužení svého velmocenského postavení. Vzhledem k tomu, v jaké situaci se česko-čínské vztahy nacházely ještě nedávno (čínský poradce na Hradě, servilita některých ústavních činitelů, výroční zprávy BIS plné čínského nebezpečí atd.), měli bychom se nehledě na slova díků mít na pozoru.
