Článek
Před pěti lety byl na Albertově vypískán (a atakován vejci), o rok později před nápisem „Ať žije Zeman!“ pěl hymnu vedle Martina Konvičky. To už je nezopakovatelné aranžmá. Takže Zemanův 17. listopad je čistě privátní. Nemá jak ho veřejně slavit – notabene mezi lidmi v Praze, kde na rozdíl od ostatních krajů na návštěvě nebyl ani jednou. (A po roztržce magistrátu s Čínou jen tak nebude.)
„Právě proto, že je to 30. výročí, tak ho budou oslavovat především ti, kteří na té Letné vůbec nebyli. Já se tomu samozřejmě nedivím, takový je život. Takže zavzpomínám si doma, zapálím svíčku,“ řekl Miloš Zeman v rozhovoru pro Blesk.cz.
To spolu vůbec nesouvisí. Zeman (patrně) naznačuje, že k ryzím oslavám 17. listopadu jsou povoláni jen zasloužilí pamětníci. Kdežto od těch, kteří „tam nebyli“, například proto, že nebyli na světě, je to licoměrnost.
S touto logikou by ostatní svátky – kromě 1. ledna, ale ten jako Den obnovy samostatného českého státu v roce 1993 předmětem oslav moc není – nemohl oslavovat prakticky nikdo. Den české státnosti (zavraždění knížete Václava) vůbec nikdo.
Mimochodem, 17. listopad – v kalendáři Den boje za svobodu a demokracii – se nevztahuje jen k roku 1989, ale i k roku 1939 a uzavření českých vysokých škol nacisty. Zemanův odtažitý postoj se tak netýká jen sametové revoluce, ale i protifašistického odporu.
Když ne rovnou slavit, tak alespoň veřejně připomínat a vyzdvihovat milníky národních dějin patří k prezidentskému popisu práce jako máloco jiného. V tomhle směru Miloš Zeman selhává na celé čáře. Naposledy 21. srpna.
Proč slavit 17. listopad, vystihuje heslo „díky, že můžem“. A zároveň ilustruje, proč je spoustě lidí 17. listopad lhostejný. Jedni slaví vybojovanou svobodu a její dary. Druzí vůbec nepozorují, že by díky 17. listopadu „něco mohli“. Rozdělení společnosti jako na dlani.
Že by ji šel tmelit zrovna Miloš Zeman, by bylo absurdní. Díky, že můžem – nechat se tupit komunistickou Čínou a tak dále? Ne, prezident – a to je na tom to nejsmutnější – by na oslavách 30. výročí svobody působil nepatřičně. Má se snad přidat k nepříteli, kterého identifikoval jako „pražskou kavárnu“?
Za rozdělení společnosti nese odpovědnost, na oslavách 17. listopadu by musel popřít sám sebe z posledních let. Nezbývá mu než v ústraní zapálit svíčku.
Prezident dolních deseti milionů, jak se sám kdysi nazval, a jeden z těch, kteří v roce 1989 inspirovali zápas o svobodu, sice říká, že před třiceti lety nastala jednoznačně změna k lepšímu. Ale zároveň tíhne k těm, kdo 17. listopad neslaví. A oni k němu.
