Článek
Jestli někdo bude skloňován ve všech pádech na červnovém summitu NATO, pak prezident Putin v rámci dominantní diskuse o vztazích s Ruskem. Kremelský vládce ovšem bude mít na aliančním setkání svého zdatného mluvčího a vyslance. Prezidenta Miloše Zemana, který podle sdělení Hradu o účasti na summitu „vážně uvažuje.“
Zní to poněkud přízračně. V čase, kdy se vztahy Západu s Ruskem propadají do největší temnoty od dob studené války i kvůli odhalení teroristického útoku ruských špionů ve Vrběticích, má naši delegaci na summitu k Rusku vést prezident prorostlý okatou oddaností Moskvě. Ne, tohle prostě nemůže dopadnout dobře.
Na tomhle summitu český prezident, i kdyby se držel zpátky, bude vyčnívat jako narezlá trubka ze zdi. Součástí střetávání vrcholných státníků jsou i neformální kontakty, při nichž se mohou probrat citlivá diplomatická a bezpečnostní témata. Jak si asi o něčem takovém mohou prezidenti a premiéři povídat se Zemanem při vědomí, že mluví s Putinovým „uchem?“
Jistě bychom si oddechli, kdyby Miloš Zeman na summitu řečnil jen o boji proti islámskému terorismu nebo doporučoval armádám aliance více dronů. Jenže naši spojenci mají s českým prezidentem i tristnější zkušenosti.
Například když na summitu NATO ve velšském Newportu žádal po svých partnerech jasné důkazy o tom, že Rusko posílá na podporu separatistů na Ukrajině své vojáky. Švédský ministr zahraničí Carl Bildt se ho tehdy zeptal, zda má vůbec Česko nějakou tajnou službu, a dodal, že pokud ano, mohl by se jí na situaci na Ukrajině dotázat. A to ještě můžeme být rádi, že se český prezident před panem Bildtem nerozpovídal o „čučkařích“ v našich bezpečnostních centrálách.
Druhým vrcholem pak bylo Zemanovo vystoupení před Parlamentním shromážděním Rady Evropy, kdy ruskou anexi označil za „fait accompli“, tedy hotovou záležitost, kterou by Rusko mohlo Ukrajině kompenzovat penězi nebo plynem. Doporučovat ve 21. století výměnu suverénního území za suroviny – takový nápad už musel západní politiky vést k vážnému přemítání nad příčetností řečníka.
Do Zemanovy výpravy na bruselský summit se ještě může přihodit leccos. Z alianční paměti ale těžko vypadne čerstvý zážitek, kdy velvyslanci NATO po přesvědčivém výkladu ředitele BIS Michala Koudelky o vyšetřování vrbětických výbuchů podpořili Česko a odsoudili „destabilizující akce Ruska.“
A jen několik hodin poté si museli připadat jako v Jiříkově vidění, když prezident zpochybnil práci českých bezpečnostních služeb a vypustil do světa dezinformaci o dvou vyšetřovacích verzích za frenetického potlesku Moskvy.
Po tomhle všem vůbec nelze vyloučit, že Miloš Zeman se i na bruselském summitu klidně pustí, ať už přijde řeč na Vrbětice, nebo z jiného popudu, do dalšího šíření výmyslů Putinovy propagandy.
Potíž je v tom, že v cestě na summit prezidentovi zabránit dost dobře nelze. Jde o setkání hlav států, k nimž Zeman patří, jakkoliv bývá těmi západními přehlížen. Tím spíš ho ale jeho uražené, mstivé ego může ponoukat k tomu, aby jel do Bruselu a vytmavil jim to tam po putinovsku.
Naše hlava státu se už delší dobu ocitá v rozporu s oficiální zahraniční politikou vlády. Proto by bylo logické, kdyby se namísto cesty do Bruselu prezident oddával pyžamovému opojení v Lánech a na summitu NATO ho nahradil premiér, doprovázený ministrem zahraničí.
Jenže jsme v situaci, kdy Hrad sílí úměrně tomu, jak slábne premiér. A není ani jasné, v jaké podobě a ústavní pozici se bude za těch pět týdnů, které zbývají do summitu, nacházet Babišův kabinet. A jestli náhodou prezident nepotáhne do Bruselu jako faktický vládce Česka tančící na troskách vlády, nacházející se ve stavu demise nebo proměny v ještě loutkovější kabinet Miloše Zemana.
Ale i kdyby nedošlo k tomuhle nejhoršímu a Andrej Babiš dokonce nějakým zázrakem dokázal prezidenta udržet doma a vyrazil na alianční summit? Ani pak by to nebyla žádná velká výhra.
Vždyť v Bruselu je český ministerský předseda znám jako odstrašující příklad politika, který arogantně zastírá gigantický střet zájmů, zatímco do jím ovládaného průmyslového impéria putovaly sumy z dotačních peněz evropských daňových poplatníků.
Jistě, na rozdíl od účasti prezidenta by Babišova přítomnost na summitu NATO nebyla výsměchem našemu aliančnímu spojenectví. Což však nic nemění na zoufalé situaci České republiky, v níž dvě nejvyšší ústavní funkce jsou v rukou politiků, za které bychom se měli před demokratickým světem hluboce stydět.
