Článek
Sedět na dvou židlích není umění. Stačí k tomu dostatečně velké pozadí, v případě politických židlí spíše dostatečně velké sebevědomí. Skutečným uměním je obsáhnout zodpovědnost a úkoly, které z obou obsazených míst plynou. Velké pozadí či velké ego, které se dokáže rozlít přes dvě místa, je totiž vždy spojeno jen s jednou hlavou a dvěma rukama. A pokud z dvojí židle plyne nutnost nejen zvládat dvě agendy, ale také řídit dva velké úřady, může se ukázat, že není v lidských silách to zvládnout.
Série železničních neštěstí a mimořádných událostí sama o sobě není důvodem k tomu, aby dvojministr Karel Havlíček opouštěl vládu. Je to ale pohříchu vážný důvod k zamyšlení nad tím, zda skutečně dává smysl jeho superministrování.
Zastaralé bezpečnostní systémy na železnici, které zjevně nechávají příliš mnoho prostoru pro lidské chyby, nejsou Havlíčkovou vinou. Ovšem nese za ně a za jejich důsledky jako ministr politickou odpovědnost. Její přehazování na předchůdce – jinak obecně oblíbené – je v tomto konkrétním případě ošemetné, protože rezort dopravy má už šest let ve správě hnutí ANO.
Modernizace železniční bezpečnosti zkrátka nebyla po těchto šest let (ale ani předtím) pro ministry dopravy prioritou, protože marketingově se vyplatilo halekat „Dálnice! Dálnice! Dálnice!“, případně blouznit nad studiemi o vysokorychlostních tratích. Do kolejí již položených teklo peněz málo zřejmě i proto, že u nových bezpečnostních systémů se špatně pózuje při stříhání pásek.
Na Havlíčka, který šéfuje dopravu teprve od ledna, se teď z ministerských skříní s plnou silou vyvalili kostlivci, které tam pro něj přichystali jeho předchůdci nejen z hnutí ANO, ale i ti před nimi. Taková situace se může přihodit každému ministrovi a není to samo o sobě hned důvodem k rezignaci.
Jenže přesně v takové situaci musí ministr vzít problém pevně a naplno do rukou, udělat z jeho řešení jasnou prioritu a zaměřit na něj veškerou práci. To ale Havlíček, který musí ještě o barák vedle postavit jadernou elektrárnu a vydražit kmitočty k sítím páté generace, objektivně udělat nemůže. Na jednu hlavu a jedny ruce je toho prostě moc.
Koho série železničních neštěstí a mimořádností vyděsila, zaslouží si mít ve vládě ministra, který svou politickou vahou zaštítí řešení problému – a ne že si k němu odskočí od podpisu sedmnácté smlouvy o těžbě lithia za dva tisíce miliard.
Ano, při chytré reformě státní správy a po promyšleném sloučení úřadů si lze představit ministerstva dopravy a průmyslu pod jednou střechou. Ale Havlíčkovo mnohoobročnictví, které je pouze důsledkem personální nouze hnutí ANO, žádné chytré nebo systémové řešení nepředstavuje.
Srážky na kolejích by měly Havlíčkovi i premiéru Babišovi pomoci nahlédnout, že tento stav je po zbytek volebního období neudržitelný. Ať Havlíček ve vládě spánembohem zůstane, ale ať si vybere, čemu se chce věnovat. Jeho přesvědčení o vlastním nadlidství a o tom, že na řízení dvou ministerstev prostě stačí dvakrát tlustší diář a brzké vstávání, je nezdravé. V některých případech vysloveně škodlivé.
