Článek
Zhruba před týdnem se na sociálních sítích ohlásila Budoucnost. Nové politické hnutí se otevřeně hlásí k prosazování levicové politiky – zmiňuje například progresivní zdanění, bránění odlivu kapitálu do zahraničních daňových rájů nebo zřizování obecních bytových fondů. Při pohledu na tuzemskou politickou krajinu je jasné, že podobný subjekt se tu může uplatnit.
Ale současná vláda je také levicová, mohl by leckdo namítnout. O tomto názoru ovšem silně pochybuji. Politika hnutí ANO by se dala shrnout jako slibotechna. Otáčení se jako korouhvička tam, kam si myslím, že zrovna vítr fouká, se nedá považovat za autentickou levicovou politiku – hnutí ANO velmi rychle přeorientovalo svou programovou nabídku ze sněmovních voleb v roce 2017, když pozorovalo proměny svého elektorátu. Když se navíc aktivně lobbuje za dotace především pro velké agropodniky na vládní úrovni, je těžké věřit, že vládě jde o vyrovnávání nebo zmírňování společenských nerovností.
A druhý koaliční partner, který má slovo „sociální“ i v názvu, se také nijak zvlášť nepřetrhne v sociální politice. Stačí připomenout ze všech stran kritizovanou změnu podpory bydlení, zvláště kvůli jejímu plánovanému navázání například na školní docházku dětí ze sociálně slabých rodin. Zavilé odmítání alespoň symbolického přijetí několika uprchlíků předsedou ČSSD a ministrem vnitra Janem Hamáčkem také není úplně definicí solidarity, která je jednou z tradičních levicových hodnot.
U další parlamentní strany hlásící se k levici, KSČM, je otázka, zdali ještě může někoho oslovit kromě svých tradičních voličů. A přestože by někteří politici napravo od středu rádi viděli Piráty jako představitele současné progresivní levice, oni sami se většinou nikam na tradiční osu zařadit nechtějí – to může být způsobeno i tím, že jejich hlavní témata stojí mimo tuto linii.
„Jinými slovy, zatímco socialisté a klasičtí liberálové se mezi sebou shodnou na tom, zda daně mají být progresivní, nebo ne, a neshodnou se na rozsahu informací, které o sobě má zveřejňovat stát, nebo na míře ochrany soukromí ve vztahu k bezpečnosti občanů, Piráti se shodnou na obou později zmíněných tématech, ale neshodnou se na optimální míře zdanění,“ píše pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík ve své bakalářské práci z roku 2017.
Nabídka pro, řekněme, liberálnějšího levicového voliče je tedy v českém politickém spektru spíše omezená, proto bude zajímavé Budoucnost pozorovat. Na jaře chce hnutí uspořádat ustavující sjezd. Už jen tím se liší od dříve ohlášených a následně zkrachovalých středově pravicových projektů. Marketingový poradce Martin Jaroš stihl svůj vstup do politiky během jednoho roku vyhlásit i odvolat, na uskupení Tak jo!, které před dvěma a půl rokem chtělo navazovat na francouzský úspěch Emmanuela Macrona, se úspěšně zapomnělo (při pohledu na současné dění ve Francii, na protesty žlutých vest, hasičů, řidičů a dalších je to možná dobře).
Klíčové bude, jak moc se Budoucnosti podaří oslovit širší vrstvy obyvatelstva. Dnes hnutí uvádí, že má zhruba sto padesát členů. Podle slov jeho hlavních tváří Filipa Hausknechta a Venduly Couvreur se nechce zaměřovat jen na velká města a míní členskou základnu co nejvíc decentralizovat. Aktivně vstoupit do volebního boje hodlá Budoucnost na podzim v krajích a Senátu.
Přitom se možná bude muset vyrovnávat s konkurencí jiné neparlamentní, spíše levicové Strany zelených. Ta si v lednu zvolila nové předsednictvo. Ostatně Hausknecht byl několik let jejím členem, se Zelenými se však rozešel mimo jiné i pro spojení se spíše pravicovějším blokem ve volbách do Evropského parlamentu, kdy Zelení doplňovali kandidátku Spojenců pro Evropu s TOP 09, STAN a dalšími. A vlastně neúspěšně – žádný z jejich kandidátů se do Štrasburku nedostal.
Boj o levicového voliče se tak možná bude odehrávat na dělicí čáře umírněnosti a radikálnosti (zde bez negativních konotací, kdy je radikálnost odvozena od latinského slova radix, česky kořen). Pro Budoucnost hraje to, že Zelené si leckdo ztotožní se všude tolik hledanými „ekoteroristy,“ přestože jde o normálně fungující demokratickou stranu.
Byť se teď může zdát celá Budoucnost jako další marginální politický subjekt, nemusí to být konečný stav. Už jen kvůli tomu, že otevřeně reaguje na výzvy a problémy současného světa – oligarchizací českého státu počínaje a ekologií konče. Co se dnes může zdát přemrštěné, bude třeba zítra určující.
Loni i v Česku zesílila svůj hlas enviromentální hnutí včetně klimatických stávek za klima Fridays for Future. Dnešní středoškoláci v minulých volbách ještě volit nemohli. Očividně spoustě z nich ale na zastavení devastace planety záleží, je to pro ně téma číslo 1. A komu spíš dají svůj prvovoličský hlas? Stranám, které chtějí klima řešit v rámci „pokroku v mezích zákona“, nebo někomu, kdo už teď říká, že zavření uhelných elektráren je jednou z jeho programových priorit a že následky by měli nést hlavně ti, kteří klimatickou krizi způsobili?
