Článek
Dám vám jednoduchou úlohu. Máte 100 kilogramů rajčat. Předpokládejme, že ta jsou z 99 procent tvořena vodou. Necháte je sušit tak, aby obsahovala jen 98 procent vody. Kolik pak budou vážit?
Jestli řešení už neznáte, skoro bych se vsadil, že odpovíte špatně. Ne proto, že by to byl až tak těžký úkol. Ale proto, že budete mít tendenci odpovědět rychle, bez přemýšlení, s pomocí takzvaného zdravého rozumu. Jestli má obsah vody klesnout o jedno procento, odpaří se asi tak kilo vody. Ne?
Ne, neodpaří. Správná odpověď je, že rajčata budou vážit polovinu, tedy 50 kilo. Nemožné? Nikoli.
Zde je důkaz. Ještě před začátkem sušení obsahovala stokilová hromada rajčat 99 kilo vody a jeden kilogram sušiny. Když „odpaříme“ 50 kilo vody, zbude 49 kilogramů vody a jeden kilogram sušiny. Obsah vody je teď 49 ku 50, tedy 98 procent.
Bláznivé, co? Samozřejmě nejsem autorem této úlohy. A když jsem ji poprvé před asi dvaceti lety dostal, taky jsem odpověděl špatně. Suverénně a bez mrknutí oka. A potvrdil to, co obvykle bývá cílem na ní ukázat.
Ne to, že řešitel je hloupý či neumí přemýšlet. Jedna studie dokonce ukázala, že v tomto typu hádanek chybují častěji lidé s vyšším IQ a lepšími výsledky v testech z matematiky. Proč to tak je? Protože svému mozku a racionálnímu uvažování příliš důvěřují.
Cílem těchto úloh je ukázat, že na takzvaný zdravý rozum se nelze vždy spoléhat. Že intuice je většinou dobrá věc, ale nemůže nahradit to, že nějakou věc opravdu promyslíte. Že si třeba vezmete do ruky tužku a papír a výsledek si pak pro jistotu ještě několikrát ověříte.
To bylo ve stručnosti to, co nás měl - co se týče přemýšlení - naučit rok 2020. Že některé věci jsou jinak, než je zřejmé „na první pohled“. Že neplatí zavedené vzorce přemýšlení a uvažování. Že existuje ona důležitá kategorie „věcí a faktů, o kterých nevíme, že je nevíme“, a ty jsou právě obvykle skryty rychlému přemýšlení a intuici.
Naučili jsme se to? Odpověď bohužel zní, že nikoli. Leccos jsme si uvědomili, oprášili jsme některé školní vědomosti a méně používané instinkty. Asi jsme lépe vyzbrojeni pro další pandemii, a až přijde, mnohé se nám bude zdát snazší a srozumitelnější.
Ale zase se nesmíme přeceňovat, protože zatím ještě neskončila pandemie současná. A my jsme fatálně rozděleni v mnoha důležitých věcech, které její další průběh a potenciální konec mohou ovlivnit. Tedy hlavně je to stále nošení roušek (či dalších ochranných pomůcek) a teď nově očkování.
V čem jsme se poučili? Například většina lidí dnes chápe exponenciálu. Ano, teoreticky jsme věděli, že jde o druh velmi rychlého růstu, ale jeho průběh je typicky velmi neintuitivní. Že něčeho může být „docela málo“, a to klidně i „docela dlouho“, a pak je toho najednou „strašně moc“.
Ano, tak nějak funguje exponenciální růst, a hezky to dokládá další vousatá hádanka. Leknín se na hladině rybníku množí tak, že každý den zabere dvakrát větší plochu. Jestliže půlku rybníka pokryje za dvacet dní, jak dlouho bude trvat, než pokryje celý?
Odpověď je jednadvacet dní, a poté, co jsme kolektivně absolvovali „kurz exponenciály s covidem“, nám to už přijde mnohem méně překvapující.
Ale necelý rok života s pandemií nás nestačil naučit tomu, že svým instinktům a „zdravému rozumu“ nesmíme věřit ani v mnoha jiných ohledech. Zejména když jde o boj s nepřítelem, který je neviditelný a jehož chování dostatečně neznáme.
Zdravý rozum protestuje skoro proti všemu, co se po nás chce, abychom dělali. Nedává smysl zavírat jen určité obchody či služby (proč vláda odmítala nechat otevřená knihkupectví, ale nevadí jí květinářství?), omezení otvírací doby (copak se virus šíří po osmé večer víc než před osmou?) či jakákoli detailnější pravidla (proč je limitem pro počet osob, které se mohou setkat, zrovna pět nebo šest?).
Velebíme kritické myšlení, ale ukazuje se, že je to obousečná zbraň. Člověk schopný vyhledávat fakta a dávat je do souvislostí dokáže najít argumenty pro, ale i proti jakémukoli pravidlu. Zvlášť když se pohybujeme na území, kde nejsou zavedené všeobecně akceptované normy, a pracujeme vždy jen s určitou mírou pravděpodobnosti, že nějaká informace či fakta jsou pravdivé.
Stačí si vzít roušky: z jedné strany víme, že zabraňují šíření kapénkové infekce, protože když dáme před ústa a nos zábranu, tak se kapénky budou šířit výrazně méně. Na druhou stranu víme, že se virus může šířit i formou aerosolu, kdy běžné roušky tolik nepomůžou. A jak je to v případě, že například zvlhnou po dlouhém nošení? Nemohou se stát nebezpečnějšími, než když je nenosíme vůbec?
Z historie víme, že trvá dlouho, než se nějaké pravidlo nebo opatření podaří prosadit jako všeobecně akceptované. Viz třeba škodlivost kouření či prospěšnost bezpečnostních pásů v autech. Obojí budilo emoce a vedlo k velkým diskusím, někdy i soudním sporům.
Většinou jde o konflikt různých finančních zájmů, ale pro spoustu lidí může být hájení té či oné strany v podstatě intelektuálním cvičením nebo i způsobem, jak na sebe ve veřejném prostoru upozornit. Což se ukázalo třeba v debatách o kouření, které se stávalo metaforou toho, kde začíná a kde končí prostor osobní svobody. Což může být v důsledku docela hloupá debata kvůli tomu, že na následky kouření umírá spousta lidí.
A je to schopnost kriticky myslet a intelektuální excelence, která dává schopnost hájit z pozice „zdravého rozumu“ a případně s pomocí ideologie vlastně cokoli. To je důvod, proč spousty pochybných tezí a teorií, včetně těch konspiračních, hájí často vysoce inteligentní, intelektuálně úspěšní a společensky uznávaní lidé.
Přesně to jsme v roce 2020 viděli. Pro někoho se nekonečné debaty staly intelektuálním cvičením, pro jiného způsobem, jak zaujmout a získat pozornost. Bylo by to zábavné, kdyby - podobně jako u toho kouření - nebyly v sázce životy.
Potvrdili jsme si i to, že naše mysl opravdu funguje tak, jak tvrdí behaviorální psychologové. Líp než kdy jindy v našich životech si v roce 2020 většina z nás vyzkoušela, jak sladké je vábení konfirmačního zkreslení. A že jakmile existuje byť jen malá možnost, že nějaká skutečnost nabízí dva opačné druhy výkladu, a nám z jakéhokoli důvodu vyhovuje jenom jeden, tak vždycky skočíme jen po těch informacích, které nás v tom utvrdí.
Přesně tímhle způsobem bojujeme s kognitivní disonancí, tedy stavem, který takto pojmenoval Leon Festinger v padesátých letech, a který popisuje, jaké to je být uvězněný mezi dvěma protichůdnými přesvědčeními.
Na jedné straně strach z nákazy a kontaktu s ostatními, na druhé straně potřeba setkávat se a sdílet své životy s ostatními. Cestu z této pasti hledá každý tak, jaké z těchto přesvědčení mu je bližší. Může to být argumenty o počtu nemocných či zemřelých, ale i argumenty o ekonomických škodách, které rovněž mohou vést k těm na životech.
Jestli nám život v pandemii v něčem otevřel oči (nebo aspoň některým), pak v tom, že jsme jasně a zřetelně viděli dilema, které je trvalé, ale v „běžném provozu“ západní demokracie málo viditelné. A to je dilema mezi svobodou a bezpečností. Jedno vylučuje druhé, aspoň v absolutním pojetí, a život s obojím pak není ničím jiným než neustálým balancováním mezi riziky a benefity.
A jestliže se „zdravý rozum“ ukázal ne úplně dobrým rádcem, pak vláda či autority jsou ještě horším. Zvlášť když se zkombinuje obojí. Lockdowny zavírající lidi doma a omezující ekonomiku byly asi největším zásahem do života lidí po druhé světové válce, v naší postkomunistické části světa po pádu železné opony.
Ano, ukázalo se, že brutální sevření do kleští může fungovat a funguje, viz to, jak Česko zvládlo první vlnu nákazy na jaře. Co nefunguje, je naopak následné a nevyhnutelné otvírání. Protože lidská mysl se na tyto akty dívá očima „vězně“: když se otevře klec, je prostě správné vyběhnout ven.
Nikdo nám neřekl a nikdo nepochopil, že to tak není. Že když vláda „otevře klec“, že to není pokyn ji okamžitě opustit. Že je to spíš deklarace typu: teď se sami rozhodněte, co je pro vás lepší a přijatelné. Protipólem „zákazu“ není svobodná vůle, ale „povolení“.
Když se zavřou hospody nebo obchody (nebo cokoli jiného), znamená to, že chodit do nich je nebezpečné, a stát nám sděluje, že nám nevěří natolik, abychom toto riziko dokázali vyhodnotit. Takže když pak stejný stát hospody otevře, pochopí to většina lidí tak, že v nich je bezpečno.
To jsou kořeny toho, proč jsme se z premiantů stali jedním ze států, které nakonec pandemii zvládly v roce 2020 nejhůř. Není to jediný důvod, tím druhým je nekompetence vlády v jakékoli jiné aktivitě, než jsou zákazy a omezení. Pokud šlo o cokoli, co bylo třeba vytvořit (chytrá karanténa, trasování a testování, včasný a promyšlený plán na očkování), tak v tom česká administrativa selhala.
A protože i díky tomu byla následně situace neudržitelná, selhala i ve vyhlašování zákazů a dalších opatřeních. Měla postupovat jinak? Podíleli jsme se na tom my sami vlastní nezodpovědností? V daném kontextu jsou to nepřípadné otázky. Primární je selhání politiků. Jenže co z toho? Politici jsou jedni z nás. Zvolili jsme si je. Můžeme je vyměnit, ale i nové modely budou mít naše staré chyby.
Schopnost učit se je hezkou vlastností inteligentního života, daná zejména evolucí. Díky ní je druh homo sapiens vítězem toho, který živočišný druh bude planetě Zemi dominovat. A zároveň i soutěže o to, kterému druhu bude umožněno ji díky tomu zničit, společně se vším, co se mu podařilo vybudovat.
Pandemie nemoci covid, která zdaleka není apokalyptickou morovou ranou, nám ukázala limity civilizace. A limity toho, jak přemýšlíme. Konečně, dozvěděli jsme se i to, že i když jsme se nakrásně dozvěděli, co všechno děláme špatně a proč to tak je, tak s tím asi stejně nedokážeme nic udělat.
S trochou štěstí to přežijeme a zase se oklepeme. Ale na radostné fanfáry o vítězství a dominanci lidského intelektu to není.
